Myslím, že na předchozích stránkách jsem se už zmínil, že ve svých volných chvílích vystupuju s rockovou kapelou. Není to žádná extra liga, hrajeme jen po tancovačkách, ale pokud můžu soudit, jsme docela oblíbení. Osobně jsem téhle partičce dost vděčný, protože mě kdysi vyléčila z komplexů raného mládí. I když mé rané mládí už patří do šerého dávnověku, komplexem ze skutečnosti, že celý dosavadní život jsem vlastně jen námezdním dělníkem, trpím stále. A nebýt euforie z toho, že někam patřím a že nám kapela dohromady docela slušně šlape, patrně bych tomu komplexu propadl úplně.
Ani s ženami na tom nejsem moc dobře. navíc to při pohledu do zrcadla docela chápu. Jak už jsem říkal, moc krásy jsem nepobral a odjakživa mám hluboko do kapsy… A tak aspoň úspěchy kapely, jásot fanoušků pod jevištěm, vztek zapšklejch škarohlídů a pocit sounáležitosti s ostatními mé špatné myšlenky úspěšně bagatelizují. A navíc, jak tak stárnu, zeštíhlel jsem nechal si narůst vousy a konečně mám i milenku, která mě má skutečně ráda. Takže je vlastně všechno fajn.
Toho večera jsem vyšel z domu, obešel blok a obchodní čtvrtí mezi Kauflandem a Plusem jsem prošel do městské čtvrti zvané „Vejfuk“. Kdysi byl Vejfuk oddělený od města poli, takže byl vlastně samostatná obec, ale dnes už Patří k městu. V sále místní hospody měla naše parta zkoušku. Kačaba, vlastním jménem Jarda, Vláďa Šperhák a Karel -ten žádnou přezdívku nemá - už tam byli. Reproboxy zdobila nezbytná piva.
„To je dost, že jdeš,“ uvítal mě Karel, ,,tak si to rozbal, zapal si marjánku, nevožer se jako posledně a jdeme na to!“
Karel tou „marjánkou“ nemyslel žádné drogy, ale narážel na staré časy, kdy jsme kouřili cigarety Marica. I když už patnáct let nekouřím, Karel tohle oslovení stále rád užívá. Teď se sklonil ke své chloubě, kytaře Fender Telecaster, a pečlivě ladil struny. V šeré prázdnotě sálu příjemně hřála plynová kamna a světla z jeviště matně ozařovala hromadu složených židlí a stolů u zadní stěny místnosti. Vláďa prohrábl prsty tlusté struny basové kytary a sametový zvuk vyplnil ticho, rozkmitané zkušebním virblem Kačabových bubnů. Balcar u stolku pod jevištěm zapojoval kabely mikrofonů do zesilovače a já jsem odklopil víko dvoumanuálových varhan.
Jenže ouha! Než jsme se dostali k tomu, abychom začali zkoušet první písničku, rozlétly se skleněné dveře z výčepu a do sálu se vřítil hostinský Franta Polakovič s tácem plným čerstvě natočených piv. Nejsem si zcela jist, zda to byla pozorná a bystrá obsluha, nebo umlčovací taktika, aby oddálil hluk, který naše parta vyluzuje, a který ničí sousedy v půli Vejfukju, ale každopádně docílila toho, že jsme v tichosti usedli kolem rozpálených kamen s orosenými půllitry v rukou.
„Venku je zima jak v ruským filmu,“ nadhodil Balcar, ,,co kdybychom si dali ruma?“
„Kdo pro to pude?“
„Já tan skočím,“ nabídl se ochotně Vláďa, ,,Petře poď se mnou, já to sám nepoberu,“ dodal se spikleneckým úsměvem.
Ve výčepu už seděli naši „vejfučtí“ kamarádi. Honza Pilar, Chaloupka,zvaný Domeček, Kovář, Vlčák, Milan Bartoš, alias Močák, bratři Kassardové, Hugo s Irenou a pár dalších. Zatímco Franta nalévá objednané rumy, sedám si s Vláďou ke stolu kamarádů. Dáváme si nové pivo, zatímco to na sále ztrácí pěnu, a jak už to tak chodí, s klukama, s kterýma jsme se už pár dní neviděli, si musíme dát panáka. Honza Pilar mě zve do blízkých Radovesnic, kde bydlí. Pořádá mejdan, jeho Blanka má narozeniny. ,,Vem kytaru a v sobotu večer tam koukej bejt!“
„V sobotu nehrajeme, to bych moh,“ přijímám pozvání a hned úmluvu zapíjíme vodkou.
„A kdy jedete někam hrát?“ volá na mě z druhé strany stolu Domeček, ,,vemete nás autobusem?“
„Autobusem vás vemem, ale vstupný si musíte zaplatit, my pak máme mrzutosti s pořadatelama. Tenhle víkend máme volnej, protože Karel má nějakou rodinnou sešlost, tak vodmít Roztěž, ale příští sobotu jsme v Církvici u Kutný Hory, bejvá to tam super.“
Honem dopíjím vodku od Honzy, protože ve skleněných dveřích se objevil Karel s vyčítavým výrazem:,,Vás tak poslat pro smrt! Teď se mi tu vožerete a ze zkoušky zase nebude nic! Já se na to vyseru!,“ popadl připravený tác s rumy. ,,Poďte zkoušet, nebo zase nic neuděláme jako posledně!“ zmizel v sále a my s Vláďou jen pokrčili rameny. ,,Musíme jít.“
Karel s Kačabou se skláněli nad magnetofonem: „Tohle bude bomba, poď si to poslechnout!“ pouštějí novou nahrávku a hned rozdělují úkoly. ,,Petr napíše českej text, já do příští zkoušky rozepíšu akordy, pak to sezpíváme, mohlo by to zabrat“ dopíjí Karel pivo. ,,Zatím si zopáknem to odposledně - Špehýrko, je to v déčku, né abys to zase zvoral! Posledně jsi z toho udělal guláš!“
„Co já zvoral? Nesvaluj to na mě, já nic, já muzikant!“ šklebí se Vláďa. Dopíjíme rumy z tácku a mě už začíná být příjemné teplo. Kačaba odklepnul začátek a zšeřelým sálem staré hospody se line melodie pomalé písničky „Tvá slepá vášeň“. V závěru stoupá zpěv do závratných výšek, takže mě začne škrábat v krku a rozkašlu se. Na zkoušce to nevadí, ale na vystoupení v zakouřeném prostředí bývá utrpení vydržet to a nerozkašlat se. Teď to kompenzuju dalším rumem.
V následujících třech hodinách jsme si zopakovali půl repertoáru, nazkoušeli novou písničku a rozpracovali další. Pak jsme s úlevou vyšli skleněnými dveřmi ke kamarádům, kdosi vytáhl obyčejnou starou kytaru španělku, Vláďa ji naladil a už se kolem dlouhého stolu sborově zpívá ,,Kdo jsi se v lednu narodil“. Je to píseň, v níž se v textu vystřídají všechny měsíce v roce. Účastník, který v onen měsíc slaví narozeniny vstane a musí „obsah celičký“ vypít „do dna, do dna, do dna“…a ostatní ovšem pijí s ním. Není divu, že si nepamatuju, jak jsem se dostal ze zkoušky domů. Vzpomínám si jen na kalhoty, strašlivě zamatlané blátem, noční bloudění po jakémsi staveništi, co je na opačném konci naší čtvrti, a marné přemýšlení, jak jsem se tam octl.
