Drobásky po kapsách - kapitola 28 - Naposledy Na Letné

Je až neuvěřitelné, jak ten čas letí. Už je tu zase podzim, zahrada je plná listí a sluníčko zvolna ztrácí sílu. Na dráty vysokého napětí nad poli se houfují ptáci a vítr čeří hladinu rybníka. Lence už znatelně roste bříško, ale venku je smutno a nevlídno. Jednoho dne jsem se rozhodl, rozloučil se na dva dny se ženou a týž den jsem dorazil do našeho města

Když jsem k večeru dorazil do hospody ‚Na Letné‘, byl jsem přivítán hurónským řevem. Podlouhlý stůl v zadní části lokálu byl obklopen mými přáteli.

„Tak nazdar odrodilče!“ plácá mě po ramenou Karel,  ,,to je dost, že taky dorazíš!“

„Nejsem žádnej odrodilec!“ ohradil jsem se.  ,,Mám rád tohle město, považuju se za rodáka a jak můžu, tak sem jedu.“

Odsunul jsem prázdnou židli a dosedl jsem za stůl. Cítil jsem se báječně, jako mezi svými.

„Mám to tady rád, narodil jsem se tu, mám tady vás, rodiče, bráchu, jsem patriot a nikdy na to nezapomenu. A jestli se stane zázrak a já přijdu k penězům, tak se sem vrátím. Vždyť víte, že za to můžou ženský! Cherchez La Famme, jak říkají Francouzi. Už jsem měl dost toho osamělýho života. Chtěl jsem se usadit, ale místním děvám jsem nebyl dost dobrej. Tak jsem šel tam, kde byl zájem. Někdy bych se skutečně chtěl vrátit, nebo aspoň někam poblíž, ale to bych musel vykrást banku!“

Kolem stolu bylo chvíli ticho. Absurdní politika bydlení se dotýkala každého, ať už vyděračským nájemným, nebo doživotním splácením obludně předražených nemovitostí…

„No a jak tu budeš dlouho?“ prolomil mlčení Mirek.

„Odjíždím zítra odpoledne. Ráno se chci podívat ještě na hřbitov, na tátu, a po obědě zas odjíždím za Lenkou. Nemůžu ji tam nechat dlouho samotnou.“

„Petře!“ Od stolu pod věšákem v koutě se vyřítil kudrnatý tlouštík. „Kde se tu bereš, ty všivoto? Už jsem tě neviděl sto let!“

„Čau, ty čertisko jedno!“ zasmál jsem se rozjařeně,  ,,ty jednou praskneš!“

„Zato ty seš jako za groš kudla! Kam jsi dal ten batoh, co jsi nosil před sebou?“

„To víš, tam co žiju, není Letná…a  kromě toho jako čerstvě ženatej člověk mám míň spánku a víc pohybu“ zasmál jsem se.  ,,Taky bys do toho měl praštit!“

„JÁ?“ čert se zatvářil zděšeně,  ,,Nikdy! Teď už mi táhne na padesátku, a když už jsem to vydržel tak dlouho, tak teď si babu na krk věšet nebudu!“

Čert byl tak rozhorlený, že si ani nevšiml, že se všichni kolem smějí.

U rohového stolu pod televizí, kterou nikdo nesledoval, takže vysílala jakousi inscenaci naprosto zbytečně, se cpal tlačenkou s cibulí tlustý plešatý čtyřicátník s hlavou obrovskou jako starosta. Naducané tváře a kulatá očka činila dojem vesnického kulaka z padesátých let -tedy alespoň podle představ dobových karikaturistů. A také mu nikdo z nás jinak neřekl. Mezi polykáním soust se hádal s Vojtou, mým někdejším spolupracovníkem, který marně skrýval pod nazrzlými kadeřemi ušiska gigantických rozměrů, pro které i on býval terčem mnoha vtípků. Býval zván Rogallem, strýčkem Fidem, rákosníčkem i plachťákem, a marně se kvůli tomu vztekal..

„Já ti dám, že jsem strašidlo na Bezdězu, ty torpédo ušatý!“ čílil se Kulak,  ,,já ti ty slechy vytahám ještě víc!“

„Faktum je, že tam nějaká plešatá ohnivá makovice včera v noci strašila. Bylo to v novinách, hele, tady…“  Vojta vytáhl Mladou frontu.  ,,Tady, hele, čti:Strašidlo na Bezdězu!“

„To přece není vo mě, ty vole polskej!“

Kulak se vzteká a rozčiluje, a Karel na něj od našeho stolu volá  ,,Tak co, Kulaku, kdy zase zapálíš nějakej ten stoh? Před lety jsi to prej pálil sériově!?“

Chlapi se smějí a Kulak volá přes lokál na Karla, že mu dá přes hubu, ‚jen co vyjdeš ven‘. Pan Barták, který právě jde s tácem piv kolem, mu žertem nabízí zápalky, ale Kulak s nimi vztekle mrští o zem.

„A tobě, ty palice vygumovaná“ obrací se na Vojtu,  ,,tobě vytahám ty ušiska ještě víc!“

V přední části lokálu sedí s jakousi partou můj bývalý spolužák Jarda, už také trochu pod parou, protože až k nám je slyšet, jak vykládá jakousi historku o Adolfu Hitlerovi:

„Když byl Hitler zvolen za říšskýho kancléře, měl na sobě takový to zelený sako, možná,že jste si toho v dobovejch dokumentech všimli, že pokud zrovna nebyl v uniformě, nosil ho pořád. No a při projevu v Reichstagu řval tak, jak von to uměl:(Jarda si odšoupl židli, stoupl si a sčesal si vlasy do čela) ,,Tento zelený kabátec oblekl jsem dnes, abych ho svlekl až po konečném vítězství, protože jiný konec bych NEPŘEŹI!!“ Při posledním slově se rozkřičel tak, že spadl zpátky na židli a rozkašlal se za chechtotu celé hospody.

U našeho stolu se zatím rozpoutala živá debata.  ,,Když jsem byl na vojně,“ vykládal poutavě Vláďa,  ,,měli jsme za velitele nějakýho plukovníka Orta, to byl vojenskej fanatik a předpisy žral jak chleba. Taky se těm kasárnám říkalo Ortovy horký lázně.  A jednou tam přijel hrát soubor ASUT, to byl vojenskej orchestr, byli tam i známí zpěváci, co zrovna potkala ta smůla, že museli i oni na vojnu (a já závidím dnešním klukům, že nemusejí). A když při večerním nástupu na tom obrovským nádvoří kasáren, zrovna pod tribunou, kde Ort řval každodenní ptákoviny, prošel zpěvák ASUTU s rukama v kapsách a s vlasy až přes límec, vyvalil Ort oči a zrudnul jako krocan. ,CO TO JE ZA VOJÁKA!! OKAMŽITĚ ZAVŘÍT!‘ ječel, až se okna kasárenských baráků třásly. Večer pak ASUT marně sháněl svého zpěváka, program byl o hodinu opožděnej, než se všechno vysvětlilo, zpěváka propustili z basy a mohlo se konečně hrát!“

„A Vláďo, jak to tenkrát bylo s těma vajíčkama v trabantu?“ optal jsem se poťouchle, přivíraje oči před kouřem Joudovy cigarety. Vláďa se zasmál . ,,To bylo zas jindy. Byl jsem doma načerno - to zná každej voják, kterej nebyl na vojně zrovna v Čiernej při Čope, ale někde poblíž svýho bydliště. A když jsem stopoval auta na výjezdovce u Tesly, uvědomil jsem si, že mám v kapse vajíčka. Bylo už málo času, aby mi je máma uvařila, tak mi je dala syrový, ať si je v kasárnách usmažím. Já neměl žádnou tašku, tak jsem je nastrkal do kapes jako Sobota v tom filmu Jáchyme hoď ho do stroje, a teď mi zastavili nějací lidé s trabantem. No já jsem trochu vyšší, tak jsem se tam musel trochu skrčit a jak tak jedeme, najednou cítím, jak mi něco teče po noze, a jak jsem tak to instinktivně prohráb rukou, měl jsem ji celou od žloutku. Teď jsem nevěděl co s tím, mezi tím rozbitý skořápky a bílek jak lepidlo, tak jsem to otíral o čalounění

a mezi ty polštáře….a když mě potom u kasáren vysazovali, upaloval jsem, ani jsem nepoděkoval. Ti mě asi museli proklínat, když na to pak přišli!“

„A těžko ještě někdy vezmou stopaře“ chechtal se Štaflík. ,,No, vojáka určitě ne!“ potvrdil Vláďa s úsměvem. ,,Jednou mě takhle, když jsem zas byl doma na černo, dokonce vez do kasáren sám plukovník Ort! To jsem zase stopoval, a najednou mi zastavil vojenskej džíp. Ve  mě se zastavilo srdce, protože jsem si představoval lítačku, raport a basu, ale když jsem tam vlez, bylo to ještě horší. Rozvaloval se tam sám velký Ort, vynadal mi jak klukovi a v kasárnách mi už jen řekl ‚ráno se hlaste k nástupu trestu‘ a odvrárvoral. Řidič toho gazu mi pak povídá ‚Hele, pusť to z hlavy, von celej den chlastal v Savoji, je vožralej jak vidle a ráno nikam nechoď, von už vo ničem nebude vědět, já už ho znám!‘- a měl pravdu. Ráno jsem dělal jakoby nic, pro jistotu jsem Ortovi nechodil na oči, a prošlo to. Ale byla ve mně malá dušička, to mi věřte!“

Vrchní zapnul větrák a lokál zaplnil hlučný hukot. Museli jsme mimoděk zvýšit hlasy..Na druhém konci stolu bylo slyšet Honzu, jak vykládá…,,To máš jako s demokracií. Jeden velice moudrej člověk mi kdysi, ještě za totáče, říkal, že tam, kde demokracii skloňují ve všech pádech, a dokonce ji mají v názvu státu či strany, ve skutečnosti žádná demokracie není. On měl tehdy na mysli NDR, ale dneska oblbujou lidi ještě víc. Naši milovaní vůdcové zničili mladou demokracii hned po rozpadu Občanského fóra a zavedli plutokratickej kapitalismus, kterej tady žádnej slušnej člověk nechtěl!“

„Co že tady zavedli?“ volám na něj přes stůl, protože mě jeho vývody zaujaly.

„Plutokracii. Víš jakej je rozdíl mezi demokracií a plutokracií? Je to z řečtiny. Demokracie je v překladu vláda lidu. Vládne tady lid? Myslím, že lid nemá šanci do něčeho zasahovat, protože tady vládnou prachy. Když je nemáš, jsi nula. Bohužel mezi těma, co je mají, je spousta morálních ubožáků. A rozhodujou o nás. Podívej se, co vyvádějí se zdravotnictvím! Chtějí vydělávat na marodech a důchodcích. To je typická pravicová politika, brát peníze tam, kde nejsou a nechat je pokojně množit tam, kde jsou. Tomu se říká, opět v překladu z řečtiny, plutokracie. Čili nadvláda peněz a boháčů. Snadno si domyslíš, co zde v posledních letech vládne. A když tuhle pravdu někde řekneš, tak tě uzemněj, že jsi populista…A lidi mlčí…ale mlčet by se nemělo…ale lidi už jsou jak stádo ovcí, ztratili elán. Svorně simulujeme, že máme svobodu, ale všechno za nás rozhodují jiní. Kašlou na lidi, neposlouchají je, nechtějí poslouchat, aby se nemuseli stydět..“

„Ty bláho, ty seš ale číslo, z tebe by soudruzi z ODS nadšeni nebyli.!“

„Já přece netoužím po obdivu těhle lidí, já jen nesnáším jednostrannost, s jakou se dělá politika. Za komunistů mě jednostrannost rozčilovala, a teď mediální propaganda je zrovna tak jednostranná jako tehdy, jenže z druhé strany. Jen mě za mé názory nezavřou, aspoň zatím ne, ale jestli nám naši pseudodemokrati zakáží třetí nejsilnější stranu tak, jako chtějí zrušit MDŽ nebo první máj, tak to co bude následovat, to už bude hrob posledních zbytků demokracie. Vždyť oni se chovají jako ti komunisti, když byli u moci! “

„Kamaráde, tebe by ve středověku upálili!“

„To asi ano. Nesnesl bych církevní pokrytectví a tehdy všemocná katolická nadvláda by mě určitě nebyla po chuti. Dneska sice neupalujou nepohodlné ‚kacíře‘, ani ženy, po jejichž majetku toužili, ale až nedávno se naše slavná církev uráčila omluvit národu za podlou vraždu Jana Husa: Křesťané hlásali milosrdenství, odpouštění, lásku k bližnímu, vyhlásili Desatero, proti kterémi nelze namítnout ani to nejmenší, jenže se jím neřídili. V rámci hesla ‚nepokradeš‘ zabavovali celé majetky ‚kacířům‘, které, zcela nevinné ve znění učení o milosrdneství a odpouštění s neuvěřitelnou krutostí mučili a za živa upálili na hranici. Ve smyslu hesla ‚nezabiješ‘ vedli celá křižácká tažení ve ‚svatých‘ válkách, během kterých vyvražďovali celá města včetně žen a kojenců jen proto, že jejich obyvatelé byli jiné víry. Vem si pak třeba Bartolomějskou noc v roce 1572 v Paříži, kdy Kateřina Medicejská s božím požehnáním dala vyvraždit všechny hugenoty, nebo Němce za druhé světové války, kdy mimo jiné i z náboženských důvodů vyvraždili šest milionů naprosto nevinných Židů včetně malých dětí a jejich maminek. A abych se vrátil do minulých věků, tak třeba kardinál Richeliu, známý z Dumasových románů, to byl známý intrikán a vojevůdce. Jak se to slučuje s desaterem?

Příkladů církevního pokrytectví bych mohl jmenovat stovky, a zdaleka nejde jen o křesťany a o katolíky, taky nejde jen o minulost. Podívej se na zprávy, co vyvádějí pobláznění fanatici v islámských zemích, co se dělo v devadesátých letech na Balkáně - za tím vším stojí církev! Nemám nic proti tomu, když lidé něčemu věří. Mám několik dobrých přátel, kteří jsou věřící, a jsou to dobří lidé. Víra je krásná věc, povznáší, duchovně pomáhá, vychovává charaktery a lidskost, ale lidé, kteří si navléknou pozlacené noční košile a vydělávají na ní, to jsou zplozenci pekla a každý, kdo oblékne sutanu, tam patří!“

Myslel jsem si svoje o tak příkrých odsudcích, ale nechtěl jsem se přít. Odporovat lidem, jako je Honza stejně nemá smysl. Snese vám takovou spoustu argumentů, že mu nakonec musíte dát za pravdu. Kdybyste například chtěli vyzdvihnout morální a sociální stránku činnosti církve, hned by vám naservíroval stovky týraných a nechtěných dětí, protože církev neuznává potraty…

Vrátil jsem se k svému pivu a Honza na druhé straně stolu upadl do skepse. Teskně zíral do tmy za oknem a zvolna upíjel ze své sklenice. U vedlejšího stolu se hlučně smáli jakýmsi legráckám a pan Šrámek zotvíral okna: ,,Pánové dopíjet! Zavíráme!“

První, co mi padlo do oka po opuštění lokálu, byl Kulak, sedící v parčíku před hospodou na vrcholku kovové dětské prolézačky. V jedné ruce držel láhev vína, v druhé zapálenou cigaretu, balancoval na trubkách a hulákal ,,Mě je tady dobře, budu tady do rána! Pít mám co a to je přece príma!“

Jacísi mládenci odemkli svá kola ze stojanu, vyskočili do sedel, ujeli asi tři metry a skončili v křoví mezi parčíkem a silnicí. Celí odření se vyškrábali a vedli ‚osmičky‘, co měli z kol, k domovům.

V posteli v matčině bytě jsem před usnutím ještě dlouho přemýšlel o Honzovi. Napadlo mi, že člověk, který má o světě svůj vlastní názor a nepřejímá obecná mínění, řídí se vlastním rozumem a moudrostí, nemůže být nikdy šťastný. Musí skončit jako skeptik. Oč spokojenější je na světě kdejaký blb,  starající se jen o naplnění svého břicha! Netrápí ho pochybnosti o morálce, přetvářce, politice, náboženství, neděsí ho pomyšlení na lidskou zlobu.

Venku začalo pršet. Déšť stékal po okenním skle a bubnoval na parapet uspávající synkopy.

V počínající fázi spánku jsem ještě do šumění padající vody jakoby zaslechl Honzova slova:

‚Dokud jsou lidi schopní použít proti sobě zbraň, jsou i přes intelektuální úroveň a obrovskou vědeckotechnickou revoluci duševně v době kamenné…‘