Jestliže mi něco skutečně dobře jde, je to bezesporu psaní dopisů. Nejenže rád a často píši psaní na všechny strany (i když od té doby, co vlastním internet, spíše e-mailuji), ale už několik přátel jsem ‚oženil‘ na inzerát, protože oni sami psaným slovem přiliš nevládnou. Psal jsem dopisy pro jejich nastávající nanečisto, a oni si je pak přepsali svým písmem.
Když jsem se přistěhoval za Lenkou do zdejší obce, jedním z prvních lidí, s kterými jsem se spřátelil, byl Jára. Patří k partě zedníků, pracujících v naší továrně. Rozevláté blonďaté vlasy, neustále rozesmátá ústa a především dobrácká povaha si mně hned získaly. Hned zpočátku mi byl sympatický. Jsme si sice o generaci vzdáleni, přesto si rozumíme, a to i přes rozdíl ve vzdělání a odlišné zájmy. Zatímco já mám slabost pro hudbu, divadlo, knížky a film, Jarda snad v divadle nikdy nebyl, nečte a nejšťastnější je v montérkách při práci v domě či na zahradě, a jako venkovský člověk i při polní práci. Mají doma malé hospodářství, vybavené zemědělskými potřebami, dokonce traktorem a malým kombajnem…
Jarda je poctivý, upřímný, nezištný kamarád, až nenormálně pracovitý, přesto jsme spolu už nejednu láhvičku vypili.
„Petře,“ přiběhl nedávno ke mně do dílny, ,,udělal bys pro mě něco?“
„Pro tebe všechno, Jarouši“ usmál jsem se shovívavě. ,,Co potřebuješ?“
„Hele, ale chtěl bych, aby to zůstalo mezi náma…slibuješ?“
„Tak už se vymáčkni! Nikomu nic neřeknu, nejsem drbna a hrob je proti mně ukecanej fracek!“
Popadl jsem siki kleště a dotáhl jsem šroub přisávání u opravovaného čerpadla. ,,Mluv!“
„Totiž to je tak,“ začal zeširoka Jarda, ,,chodil jsem teď půl roku s Pavlou, to víš, nebo ne? A to teď skončilo. Měl jsem ji rád, jezdil jsem za ní každej den na kole deset kilásků z Černý Hory až do Vestce, v dešti, v horku, v mraze. Má nádhernýho pětiletýho kluka, toho jsem si oblíbil, bral jsem ho na vejlety, na pouť, do ZOO, kupoval jsem mu hračky, i kolo jsem mu koupil!…rodiče už brali jako fakt, že spolu budem, sešli se a plánovali bydlení a vůbec budoucnost, všechno bylo na nejlepší cestě. Jenomže ona mě nebere vážně…“
„Leze to z tebe jako z chlupatý deky. Tak co bylo dál? Rozešli jste se, jak hádám, že?!“
Jára se díval do podlahy. ,,Hmm…“ zamumlal a rozmazal botou na zemi kapičku oleje, která tam zbyla po jakési opravě.
„Když já ji už párkrát načapal, jak seděla na klíně nějakýmu brigádníkovi - víš, jak jsou tady ti mladí kluci ze Slovenska - vždycky v nějakým zapadlým koutě, kam jsem ani nechtěl původně jít, ale vlezl jsem tam kvůli práci, když mě poslali něco předělávat, nebo vybourat příčku, a pak si připadám, jako bych ji kontroloval…už se taky tak nějak vyjádřila…!“
„Hele, jestli je to tak, tak to není ženská pro tebe. Ty jseš moc hodnej kluk a proto k sobě potřebuješ hodnou holku. Něco s tím provedeme, neboj!“
Následujících pár dní chodil Jarda po podniku jako tělo bez duše, často zaběhl za mnou a svěřoval se mi, co mu Pavla vyvádí. ,,Měl jsi pravdu, tohle doopravdy není holka pro mě, už se na ni vyfláknu. Jen po tom klukovi se mi stejská. Prej se po mě pořád ptá…“
Jarda, jak už jsem naznačil, je moc hodný člověk, jakých v posledních letech moc není. Přestože má sílu jako býk, není schopen násilí a má povahu granda. Nikdy nikomu neodepřel jakoukoli pomoc, včetně finanční. Peníze pro něj nejsou vzhledem k jeho mimořádné pracovitosti žádný problém, i když není žádný novodobý vydřiduch a tudíž ani milionář. Párkrát pomohl i mě, a snad proto jsem se rozhodl, že tentokrát pomohu já jemu. Doznávám,že jsem to všechno zpočátku bral jako žert, a připouštím, že nepříliš vkusný. Poslal jsem totiž do velmi čteného deníku seznamovací inzerát bez jeho vědomí, zato jeho jménem.
Za pár týdnů přiběhl za mnou s haldou dopisů v ruce. ,,Podívej co mi přišlo! Nevíš o tom něco?“
Co mi zbývalo, přiznal jsem se, ale Jarda se nezlobil. Dokonce ho to nadchlo! Čekal jsem hromobití a byl jsem překvapený, jak to vzal snadno. Hned jsme začali vybírat odpovědi, a protože psaní není rozhodně jeho silná stránka, poprosil mě, abych jeho jménem těm dívkám napsal. Rád jsem to pro něj učinil, ale neuvědomil jsem si, co na sebe šiji za bič! V následujících týdnech jsem nedělal téměř nic jiného, než psal dopisy. Některá děvčata se po první schůzce zájmu o Jardu vzdala - nebyl prostě jejich typ. Jiná zas očividně nevěděla, co chtějí. Nejhorší ale byly vychytralé holky, které z Jardy vytahaly peníze a zmizely. To bolelo. U jiných zasáhli rodiče, kterým vadilo, že Jarda není ‚někdo‘, že je to ‚jen‘ obyčejný vesnický kluk, který nemá vzdělání, tituly ani miliony. Nebrali v úvahu fakt, že můj přítel neumí lhát, nekouří, nepije pivo, nechodí do hospody ani nekarbaní , a co je v dnešní době nejvzácnější-není schopen podrazu.
„Já to snad nepřežiju, má to vůbec cenu?“ chodil se svěřovat. Po každém milostném krachu přiběhl s novinami v ruce a přemlouval mě, abych jeho jménem odpověděl na nějaký inzerát, který se mu zalíbil. Kupoval pro tento účel veškerý regionální i celostátní tisk, byl klientem jakési obskurní seznamovací agentury, ale úspěch se nedostavoval.
Hele, víš co,“ prohlásil jsem po nějakém čase, plném nezdarů, ,,zkusíme to znova od začátku. Nemá cenu odepisovat na inzeráty, co si dávaj holky!“
„Nojo, ale jak to chceš navlíknout?“ usrkl Jarda kávy, při které jsme debatovali o přestávce.
„Víš, já už mám nějaký zkušenosti, už jsem nějaký inzeráty posílal i odpovídal. A tak teda vím, že si je občas podávají holky, který se nemůžou seznámit normálním způsobem, třeba jsou nesmělý, nebo nějak hendikepovaný, nebo mají takový zaměstnání, že nemají čas ani na sebe, ale je strašně moc lehkomyslných koček, který inzerujou ze srandy. Nebo taky přehnaně náročný holky, na takový nemáš! S tvým základním vzděláním, vesnickou náturou a skromností! Dej na mě, nejlíp je inzerovat sám! Pak si nebudou vybírat ony, ale ty!“
Jarda zamyšleně dopil kávu, zvedl se a pohlédl mi do očí. ,,A napíšeš mi to?“
„To víš, že jo, ty troubo!“
Rozjeli jsme další kolo seznamovacího kolotoče. Jarda si vybíral, já jsem psal. Dívka, kterou mi přišel po čase představit, byla skutečně hezká, měla dokonalou postavu a vypjatou halenku na patřičných místech, až jsem se nezdržel a pronesl jsem ,tu ti přeberu‘. Jarda se jen smál. ,,Nedám!“ prohlásil rezolutně. Šlo to ráz na ráz, zdálo se, že je ruka v rukávě, když Vendulka otěhotněla. Jarda měl strašnou radost, zářil jak vánoční stromeček, a když se narodila holčička, slavil s námi jak ženich.
Jenomže Vendulka odmítla Jardovi dítě ukázat, odvolala plánovanou svatbu a když za ní Jarda přijel, nepustila ho dál…Všichni jsme z toho byli rozpačití a bezradní. Dívka přerušila s Jardou veškeré styky a zcela se mu odcizila. Byl z toho hluboce nešťastný a vůbec nic nechápal. Nutno říci, že já také ne. Vendula nechtěla Jardu ani vidět a přestože o dítě moc stál, rozhodla se ho paradoxně žalovat z otcovství. To bylo kuriózní, protože je nepopíral, ba právě naopak. Byla to velmi podivná situace.
Jednoho dne došla Jardovým rodičům trpělivost. Jeho otec najal advokáta a vypravil se s ním za Vendulkou, a dívenka pod právníkovým nátlakem ‚kápla božskou‘. Zároveň s Jardou se stýkala ještě s jedním mládencem. Dítě není Járy, ale toho druhého.
Žalobu nakonec zrušila, ale s láskou byl samozřejmě konec.
„Tak vidíš, jakej já jsem smolař!“ hořekoval Jarda v poněkud podnapilém stavu, protože vypil ze žalu láhev peppermintky, ,,tohle se snad může stát jenom mě!“
„Nebreč, ještě do třetice to zkusíme!“ snažil jsem so ho utěšit, ale Jarda nechtěl o inzerátech ani slyšet. Bolelo to.
Jenomže život jde dál a čas všechno zahojí. Za nějakou dobu jsem na Jardovu prosbu zase psal dopisy. Tentokrát se splnilo staré pořekadlo, že když se něco hodně a moc chce, tak se to nakonec povede. Po nekonečných smůlách a nesplněných nadějích se Jarda sešel s Helenkou, moc hodnou dívkou z dobré rodiny. Dlouho se nerozmýšleli, protože si hned porozuměli a nedávno měli svatbu. Je sice pravda, že jsem přišel o přítele, protože se odstěhoval za Helenkou kamsi do Podkrkonoší, ale on je šťastný - a to je to nejdůležitější věc.
Zrovna minulý týden mi volal celý rozjásaný. ,,Petře, budeme mít malý! Už je to jistý a tentokrát v pohodě!“
