Drobásky po kapsách - kapitola 26 - Divoký východ

O týden později jsem se vydal napospas jedné z vášní, které jsem propadl po svém přesídlení na venkov. Ve městě jsem byl na houbách naposledy s rodiči, když mi bylo asi deset let. Vzpomínám také na rané dětství, kdy mě často bral do lesa můj dědeček, vášnivý houbař, a učil mě rozeznávat lišky, špičky, poddoubníky, hříbky od nejedlých a jedovatých potvor, které často hezky vypadají,ale jsou smrtelně nebezpečné. Jako některé ženy…

Náhoda tomu chtěla, abych vyrazil do lesa právě v době, kdy rostly hřiby jako palcáty, rovné kozáky a křemenáče jako vysoustruhované. Nosil jsem plné koše, že to pak Lenka celé večery čistila.

Nyní jsem jel na kole šest kilometrů do Svatojiřského lesa. V nehybných kalužích na lesní cestě se odráželo vysoké letní nebe .Byl jsem už celý mokrý, jak jsem se prodíral nízkým smrčím, po ranní rose ještě nasáklé vláhou. Při každém doteku větvičky jsem dostal studenou sprchu. Pod nohama mi sem tam praskla suchá větvička, jinak jsem šel po vrstvě starého jehličí zcela tiše. Byl jsem toho rána trochu mrzutý, protože se mi v košíku skromně krčilo několik malých podborováčků a už třičtvrtě hodiny jsem bloumal lesem marně.Vydrápal jsem se z nízkého smrčí do přehledného vysokého lesa. Protáhl jsem se a srovnal jsem si záda, bolící po chůzi v předklonu, jak jsem podlézal smrkové větve. Pohled kolem sebe mi trochu zlepšil náladu. Šikmé paprsky ranního slunce, pronikající korunami stromů tvořily světelné kužely, kontrastující s okolním pološerem. Hmyz plnil prostor monotónním bzukotem a kdesi v dáli klapal datel. Ozvěna ťukání zobáku jen zdůrazňovala báječné ticho lesa. Stromovím porostlá stráň klesala dolů k potoku, který bublal mezi kamením a kapradinami, napůl zarostlý vysokou travou. Na druhé straně se za potokem les opět zvedal, ozářený sluncem, zatímco dole u vody se ještě převalovala mlha. Byl jsem okouzlen. Jak jsem tam tak tiše stál, zahlédl jsem srnu, jak pouhých několik metrů ode mě vyšla ze smrčí do kuželu slunečního světla. Stáli jsme kousek od sebe a čekali, kdo se pohne první. Srna na mě upírala nádherné, lesklé hnědé oči a já měl chuť na ni zavolat něco jako ‚neboj maličká, já ti neublížím‘ , ale vím, že zvuk lidského hlasu by ji vyplašil. Bůhví jak dlouho bychom tam na sebe zírali, kdybych nějak bezmyšlenkově nepohnul rukou. Nádherné zvíře bleskurychle zmizelo v mlází a já jsem měl chvíli pocit, jako bych někoho ztratil. Vystoupil jsem až na vrchol stráně, cestou se pozorně rozhlížeje po houbách. Nahoře se mi otevřel výhled daleko do kraje. Okraj lesa tvořil výběžek, za kterým zlátla obilná pole. Místy svítily ve slunci bílými fasádami a červenými střechami vesničky, utopené v zeleni zahrad a spojené asfaltovými silničkami, vinoucími se mezi poli, které vypadaly jako říčky, lemované alejemi ovocných stromů.

„Stejně je tady krásně“ broukal jsem si pro sebe,  ,na co se vláčet takový dálky do Španělska či Řecka za nehorázný peníze, když tady máme takovouhle krásu..a zadarmo!“

Vrátil jsem se dolů k lesní cestě, kde jsem nechal kolo opřené o strom.

Za půl hodiny už jsem obdivoval lesem lemovaný Komárovský rybník, nad kterým se zvedal lehký opar, trochu zamlžující rákosí na druhé straně. Klidnou hladinu občas rozvlnila ryba. Když vyskočila znenadání z vody a dopadla zpět, způsobila široká kola vln, které se rozbíjely o nízký břeh u mých nohou. Sluneční paprsky, odrážející se od vln, mně oslnily. Otočil jsem se od vody a zrak mi padl přímo na ukázkovou hnědou hlavu nádherného hříbku. Zajásal jsem. Špatná nálada zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Po důkladném prozkoumání této části lesa jsem měl košík ze tří čtvrtin plný.  ,,Teď se ještě podívám do Záhornickýho polesí!“

Vyškrábal jsem se příkrým svahem od rybníka k lesní cestě, kde jsem nechal kolo, a za chvíli jsem již ujížděl po uzoučké asfaltce, zbudované tu kdysi lesníky pro svoz kmenů vytěžených stromů. Slunce mezitím nabylo na intenzitě a borový les voněl pryskyřicí, jehličím a podhoubím. Po několika minutách jsem seskočil z kola,svlékl montérkovou blůzu a ovázal jsem si ji za rukávy kolem pasu. Pak jsem uchopil košík a nůž. Vstoupil jsem do smíšeného lesa, kde hříbky vesele nabízely žlutohnědé hlavičky. Nádherné ticho rušilo vzdálené houkání vlaku, jinak bylo slyšet jen bzučení hojného hmyzu. Sem tam jsem si zobnul lesní jahody nebo maliny.Za chviličku jsem měl košík plný a nastoupil jsem zpáteční cestu ke kolu, opřenému o hromadu klád u cesty, když tu mou pozornost upoutalo cosi podivného.

Poblíž hromady uschlého roští ležela bota. Krásná, nová, elegantní bota, naleštěná jak z výkladní skříně Baťova obchodu v Praze na Václavském náměstí. Což o to, doby, kdy jsem byl šokován nepořádkem, který divní  lidé pohazují v lese, už pominuly. Člověk si zvykne na láhve od piva, plastové konve, na kraji lesa dokonce staré televizory, matrace s vyhřezlými pery a všudypřítomné krabičky od cigaret, ale tohle nebyl žádný starý krám. Drahá, naleštěná hnědá polobotka, jakou si normální, na vietnamské obchody zvyklý člověk, vůbec nemůže dovolit koupit. Značková obuv nějakého proslulého salonu se zlatým erbem po straně. Přistoupil jsem blíž, položil jsem košík s houbami na zem,vzal botku do ruky a prohlížel jsem si ji. Důkladná ruční práce z pravé kůže. Tu zde rozhodně nepohodil žádný venkovan, ani houbař!

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikde se nic nepohnulo a kromě brukotu hmyzu nebylo nic slyšet. Les dýchal mírumilovností a relaxačním klidem. Kde se tady sakra ten kus garderoby ocitl? Položil jsem botu na zem a zvedl jsem hromadu klestí. Ztuhnul jsem děsem. V mělké, zřejmě narychlo vyhloubené jámě ležela mrtvola mladého muže. Nejděsivější byly dokořán otevřené oči, zírající přímo na mě, strnule a bez hnutí. Na ty oči nikdy nezapomenu. Nebožtík měl podle očekávání jen jednu botu, světlé tesilové kalhoty a pod módním sakem se na elegantní proužkové košili skvěla drahá kravata se šikmými pruhy a s vetkanou zlatou broží ve tvaru orla s rozpjatými křídly. Ke krátce ostříhané hlavě přiléhaly velké uši s nápadnou náušnicí.

Bylo mi hned jasné, že mám před sebou další z mnoha obětí pochybných ‚podnikatelských‘ aktivit polistopadových zbohatlíků. Zalil mě studený pot a udělalo se mi nevolno. Ruce se mi roztřásly a očima jsem vyděšeně pátral v okolních houštinách. Kdekoli se ještě mohli skrývat vrazi! Přemýšlel jsem, zda bych se ubránil houbařským nožíkem a odložil jsem tento nápad jako absurdní. Malý zkrvavený otvor v lebce zabitého ukazoval na střelnou zbraň. Mimoto je obecně známo, že dnešní vrazi podnikatelů nejsou žádní amatéři…

„Jde tady sice o lidský život, ale tady to není asi žádná škoda. Nezabili ho jistě bezdůvodně! Do něčeho nekalýho se namočil, protože jako jemu podobní měl pořád málo a chtěl víc a víc. Takhle to potom dopadlo. Jsou to všechno chamtivci, podvodníci a lumpové!“ mumlal jsem pro sebe polohlasně.  ,,Vybijou se mezi sebou navzájem a bude od nich pokoj…“

Zahrnul jsem opět nebožtíka křovím, otřel lesklou botu montérkovou blůzou  (kdyby mohla, asi by se divila, protože její majitel tuto část garderoby docela jistě neznal), a položil jsem ji tam, kde jsem ji našel. Za hodinu jsem už zapíjel šok ‚U Čuříků‘.  Zamyšleně jsem vyhlížel velkým oknem na sluncem zalité budovy železniční stanice na druhé straně ulice a jen matně jsem vnímal obdiv, který štamgasti věnovali plnému košíku. Pod okny zvolna projel velký černý mercedes s kouřově zabarvenými skly.

V dalších dnech jsem byl zamlklý. Práci jsem zastrával mechanicky. Ať už jsem pracoval v kotelně, v provozech či v administrativních budovách, neustále se mi před očima zjevoval vytřeštěný zrak nebožtíka, nehybné a ztrnulé jako abstraktní malba šíleného surrealisty. V noci jsem špatně spal, převaloval jsem se pod přikrývkou a ani moje milovaná hudba, kterou jsem se pokoušel zaplašit hrůzyplnou vzpomínku, mě neuspokojovala. Lenka se marně vyptávala, co se mnou je, starostlivě mě pozorovala a marně se pokoušela o svádění. Stejně bych v posteli vyhořel jak papír. Snad stokrát jsem se ubránil myšlence na to, abych se jí svěřil, nebo abych šel na policii.

A tak jsem v sobotu vsedl na kolo a uháněl opět do lesa. Nedbal jsem na ‚svoje‘ houbařská místečka a prodíral se rovnou na místo,  kde jsem před týdnem našel nebožtíka..

Bota u hromady klestí už neležela. Les byl klidný a až hrozivě tichý. Rozhlédl jsem se, shýbl a odhodil hromadu roští. Jáma byla prázdná!

Teprve teď jsem se vyděsil! Možná, že mě už týden pozorují. Možná, že mě viděli, jak jsem našel mrtvého, snad byli tady okolo někde ukrytí. Možností je tu dost a dost. Když jsem celý vyděšený uháněl pryč, vrátili se a nebožtíka odvezli. Teď se budou snažit odstranit svědka! Udělaly se mi mžitky před očima. Barevná krása letní přírody se mi slila v jakési apokalyptické plátno.

Slunce pálilo, ale já jsem byl rozklepán vnitřním chladem a ledovým strachem. Bylo mi stále větší zima až nejvíc mě studily nohy.

Popadl jsem košík s houbami a uháněl jsem domů