Drobásky po kapsách - kapitola 25. - Balada o zkouškách topičových

  V pondělí v době svačiny jsem seděl v údržbářské dílně. Kluci z údržby zakusovali kávu chleby se salámem a mleli páté přes deváté. Tenhle podnik zaměstnává ve výrobě převážně ženy. Traduje se o nich, že jsou to největší drbny pod sluncem, alespoň některé. Ale jak jsem tak poslouchal chlapy, přinejmenším s nimi drží krok. Samozřejmě, že si vzali na paškál kolegu, který momentálně nebyl přítomen.

Nevím dnes už, co jsem to tehdy chtěl od Bobana, ale když jsem se na něj ptal, řekli mi, že už odešel domů.

„Zase se naštval“, smál se Karel Krejčí. Dlouhé blonďaté vlasy měl vzadu stažené do ohonu, takže mu prodavačka z kantýny Monika říkala ‚blonďatej Indián‘. Je to ale nesmírně inteligentní kluk, máme hodně společného. Také za mlada hrával v kapele, také se odstěhoval z města na venkov, když se oženil, také má zálibu v knížkách…trochu mi připomíná Pravouše, s kterým jsem pracoval dřív.

„Co mu zase kdo udělal?“tázal jsem se se smíchem, protože Boban je znám jako pruďas, který má rudá kola před očima kvůli každé hlouposti.

„Ale, to víš,my jsme nevěděli, že mu utekla holka, a tady Honza mu nic netuše nabízel z legrace jednu Cikánku z výroby. Je to docela pěkná holka a teď je bez kluka. No a Boban si to vzal za provokaci na sebe a kdyby Honza duchapřítomně neuhnul, má pod vokem černou pečeť jak John Silver blahý paměti.“

„Já fakt nic špatnýho nemyslel!“ ozval se od stolu Honza,  ,,já se ptal jen ze srandy!“

„A pak to rozčísnul tady Karel, protože ví, že Boban doma hospodaří a že má kromě slepic a berana taky kozy, tak se ho ptal, jestli teky hejbá kozy, jako ten úchyl co ho soudili v Anglii.

A Boban se rozlítil, nakopnul prázdnej kanystr, až se promáčknul o dveře, dokonce hodil po Karlovi kladivem a za strašnýho řevu utek domů!“

„Nojó -když jemu utekla holka a ty se ho ptáš, jestli teď hejbá kozy, to se nediv! Kor když je to takovej rapl!“ chechtal se Láďa Novák.

„Von bydlí sám v celým baráku, protože se s ním nikdo nesnese, dokonce ani vlastní rodiče. Povídá se, že prej se tak hádali, že dokonce zmlátil vlastní mámu!“

„Tý bláho!“ pokřižoval jsem se teatrálně,  ,,to s ním musím jednat v rukavičkách! Nerad bych na starý kolena přišel k úrazu!“

Vzpoměl jsem si na jistého zedníka, který dojížděl k nám do města za prací z jakési vesničky v okolí, který byl taky takový rapl. Měl dokonce ‚papíry na hlavu‘, to je jakési potvrzení, že není plně odpovědný za zkratky ve svém jednání. To ho tehdy, za totálního režimu sedmdesátých let zachránilo od kriminálu, když poblíž Velimi zastavil zvláštní vlak, který vezl do Prahy na státní návštěvu Brežněva. Pod záminkou, že na trati je jakási porucha, která ohrožuje bezpečnost provozu. Náčelníka traťové distance Kohouta málem omývali, k Velimi okamžitě vyjela pohotovostní četa, samozřejmě se tam nahrnulo spousta policajtů, tajných i uniformovaných, a nakonec se ukázalo, že tam žádná porucha nebyla, vlak pokračoval ku Praze s dvouhodinovým zpožděním a milého zedníka celý den vyslýchali. Nic z toho nebylo, ty papíry ho zachránily. A můj kolega Dešťák si z tohohle mládence utahoval, že je ‚výrobce psů‘. Nevím, z jaké příčiny to vzniklo a jak na to vůbec přišel, ale vím, že to milého zedníka vždycky rozběsnilo do běla. Jednou, to jsem o tom ještě neměl ani potuchy, mě Dešťák navedl, abych se onoho kolegy zeptal na výrobu psů. Nevěděl jsem o co jde, myslel jsem, že snad prodává štěňata, či pěstuje psy na chov. Tak jsem za ním šel a nevinnně jsem se ho zeptal ‚Prej pěstuješ psy?‘ a byl jsem zatlačen do plotu a na poslední chvíli zachráněn kamarády od výprasku nepříčetným cvokem.

Kovové dveře údržbářské dílny se otevřely. Vstoupil tlustý holohlavý muž v červených firemních montérkách, značně zmazaných od malty.

„Ahoj Mikunďáku, co nám neseš novýho? Vypadáš nějakej nasranej!“

„Ále, ta mi zase dala díl! Prej že porát jenom někde žvaním a nedělám! Já, kerej nevím, kam dřív skočit!“

„No dyk já vím“,škádlil ho Láďa,  ,,ty bys nejradši skákal od piva k pivu!“

„A jak to vypadáš?“ přidal jsem se,  ,,ty jsi krejčoval?“

Mikunda měl montérky nějak nakřivo, v pase bylo vidět obrovské švy černou hrubou nití, nad kterými by jedna moje přítelkyně,vyučená švadlena asi omdlela.

„Ále, rozškubl jsem si kalhoty vo skobu ve sklepě pod jídelnou, tak jsem si je musel zašít, aby mi nekoukaly trenýrky. Ale pak jsem šel na záchod a zjistil jsem, že jsem přišil kalhoty i k trenkám, tak jsem byl ze začátku vykulenej, proč mi zároveň s montérkama lezou dolů i spoďáry. Ale mám teď pohodlnější svlíkání.“

Mikunda se pohodlně posadil na židli opěradlem dopředu. ,,Hele, Petře, zaregistroval jsi vůbec, že dneska má Pěnička narozeniny? Jdeme na panáka, ne?“

Mikunda je pověstný tím, že všechny narozeniny a svátky veškerých zaměstnanců továrny má poznamenány v kalendáři v malém kutlochu, kde se převléká. V určitý den pak už hned zrána čeká na postiženého s napřaženou pravicí ke gratulaci, očekávaje tekutou odměnu.

„Tak si k němu zajdeme po obědě“, odpověděl jsem.  ,,teď ještě musím na trojku halu, mám tam rozdělanou práci.“

„Práce počká, nemá nožičky, neuteče ti!“ prohlásil Mikunda. Když jsem neprojevil ochotu běžet hned za kolegou Pěničkou, změnil téma.

„V neděli jsme byli se starou a s bábou v Nový Pace, zase jsme se chytli.Ta bába mě sere! Zase se do mě navážela, tak jsem se dopálil a vysadil jsem baby v Pševsi na chodníku a ujel jsem jim. Dorazily domů vlakem až pozdě večír a řvaly jak pominutý. No na baby se musí tvrdě!

Tuhle na mě zas bába chtěla, abych jim šel zabíjet prase, ale já se zasek! Povídám, ‚nasrali jste mě, už u vás nepřekročím práh‘ a stará se mnou nemluví, ona každýmu naslibuje, co všechno udělám, a já se to dovím až potom. Kolikrát nemám čas a stará vypadá jak slibotechna. No nemá nic slibovat za mě, není to pravda?.

To když jsem byl mladej, to na mě bába volala policii!“

„To jsi byl takový číslo? Cos vyváděl?“

„Hrál jsem si s pyrotechnikou. To se nasype travex do složenejch pijáků, přiváže se k tomu prádelní šňůra namočená v petroleji a připevní kovová matice. Padlo to babě do zahrady. Ten policajt tenkrát -měl jsem štěstí, že se znal s tátou -povídá ‚Já vím,žes to byl ty! Máš to házet někde na kopci nebo na poli a ne to strkat bábě pod okno. Já to znám. Moje dcera to dělá taky!‘ A  tak to tenkrát prošlo.

Teď nedávno chodila bába zase v noci s baterkou po vsi,  že prej se bojí doma sama, tak obchází celou obec, tak jsem tí potají hodil pod nohy světlici od silvestra…a vona řvala jak na lesy ‚Tady něco bouchlo a bliklo‘ a já se za záclonou mohl utlouct!“

Karel dopil kávu.  ,,Tak já jdu na tu myčku, Láďo, jdeš taky?“

A když se ti dva  zvedli, Mikunda si přesedl ke stolu.  ,,Já už budu muset jít taky. Mám tam u sebe načatý pívo a pak musím dodělat ty schůdky o šaten. Musím sehnat někoho, kdo mi pomůže usadit ty betonový překlady. To ti váží snad dva metráky. Já jsem znal nějakýho  Kouta, když jsem ještě dělal v pivovaře. Ten ti měl svaly jako cirkusák. Zdvihal hektolitrový sudy úplně sám na nákladní erenu. Já měl tenkrát co dělat, abych zdvihnul štěně, to nemyslím psa, ale poloviční sud, tomu se tak říká, a von mi pak ukázal, jak se to dělá. To si sud trhem zdvih na koleno, pak nohou nadhodil a šup! – už tam byl. Ale sílu do toho stejně musel dát. Ty bys to nezved, jseš jak komár.

Já jsem tenkrát chodil do Dymokur na pívo do hotelu, a tam jednou takhle příjdu, a seděla tam bába…“

„Tak tady jste! Pane Mikunda, všude vás hledám. Zase jste se zakecal! Já snad vám to už budu muset dát do zápisu! Až budete bez prémií, tak se nedivte!“

Ve dveřích stojí mistrová, známá svou nekompromisní přísností. Mikunda cosi namítá a já se ztrácím nenápadně druhými dveřmi ven.

Za půl hodiny jsme se opět setkali za kotelnou.  ,,Kam letíš? Ještě jsem ti to všechno nedopovídal! Ta píšťalka mě ale dožrala!“

„Ty to zkrátka nemáš lehký!“ smál jsem se. Přehodil jsem si kladivo z jedné ruky do druhé.

„Tak jdeme na toho Pěničku, ne?“

„Tak jo. Musíme si plnit základní povinnosti a pamatovat na přátele!“ souhlasil jsem.

Cestou k dílně elektrikářů Mikunda vykládal o svých jízdách automobilem.

„Já se na tý dálnici číslo jedna bojím.Vona ta moje škodovka není z nejmadších a když pojedi stotřicítkou, tak se mi to rozsype a budu na maděru, to potom už do práce nepřijdu a Píšťalka nebude mít koho buzerovat. Ale jsou piráti, hlavně ti s těma novejma drahejma autama, to ti je silnice lemovaná vrakama jak vobloženech chleba!“

„Ty mi připomínáš jednoho mýho známýho. Ten nabádal svýho syna, když se šel koupat: ‚jestli se mi utopíš, tak se mi domů nevracej!‘ A von se doopravdy utopil.“

„To já jsem jednou šel v jižních Čechách u rybníka Svět na procházku se svou holkou -to bylo ještě za svobodna - a potkali jsme nějakou bábu a ta moje holka povídá ‚Kampak babi‘ a ta bába odpoví - ‚ále tadydle se jdu utopit‘- a když jsme se vrátili z procházky, opravdu ji zrovna tahali záchranáři z toho krásnýho rybníka Svět.“

„Abych se vrátil k tý dálnici - když se vymázneš v tý stotřicítce, máš to hned za sebou, jenomže já budu muset dávat padesát korun na věnec!“

Mezitím jsme došli až do zadních prostorů továrny, kde měli svou dílnu elektrikáři. Podobně jako kotelna, byla dílna umístěna až u plotu za betonovými cestami, oddělená od výrobních hal trávníkem a řídkým stromovím. Otevřel jsem železné dveře elektrikářského útulku a první, co mi padlo do oka, byl Jáno, topič z kotelny, který u vysokého sympatického muže s řídnoucími vlasy, bradkou a bystrýma inteligentníma očima právě popíjel panáka slivovice.

„No jo. Kde bys byl jinde!“ smál se Mikunda,  „kde je co k chlastu a k sežrání, tam najdeš Gábora!“

„Od tebe to sedí, ty smetáku!“ opáčil Jáno pohotově. Zasmáli jsme se.

„Tak Pepíno! Všechno nejlepší!“ napřáhl jsem ruku. Mikunda se hbitě přidal.

„Díky kluci. Dejte si panáka.“

Pepíno Pěnička, zvaný též Pinkulín, nalil z malé lahve od coly do zvláštních porcelánových odlivek s ouškem a s nápisem Karlovy Vary výtečnou slivovici, kterou dostal od nějakého Moraváka. ,,Takhle dobrý pití už jsem dávno nepil! Nalej mi ještě do druhý nohy!“ prohlásil jsem nadšeně, a Pepa mi ochotně vyhověl.. Jáno si zapálil cigaretu.

„Jak to můžeš vzít do huby! A vůbec, típni to, tady jsme všichni nekuřáci!“ zahromoval Pinkulín.  ,,Já nevím, co na tom vidíte, jste hlupáci, kteří dáváte tady snad padesát korun -nebo už to stojí víc? Já nevím, za kousek usušený trávy v papírku v hodnotě dvaceti halířů. Ničíte si zdraví - to je vaše osobní věc, to je pravda, ale že otravujete okolí příšerným smradem, to už vás nezajímá.Všimni si“ otočil se na mě,  ,,že většina bordelu ve městech je od kuřáků. Pohozený krabičky, sirky a vajgly. Jen míň se podílej nevychovaný děti s papírkama od bonbónů a čokolády…“

„Mě tohle nejvíc vadí u ženských.To ti může bejt krásná miss Universe, ale jak vytáhne krabičku a zapálí si, ztrácí - aspoň u mě - třičtvrti svý přitažlivosti. Žena má vonět mýdlem a kosmetikou. Když smrdí kouřem, tak je to pro mě odpudivý. Dyk to víš, tady v tý fabrice dělají ve výrobě většinou ženský, a když přijdeš do některý haly, je to tam jak v udírně! Jsou jak posedlý. Když jim to vedení  čas od času zakáže, choděj hulit ven do deště a nepohody, já se jim divím. Jak bdělost šéfů trochu poleví, hned hulejí u stroje dál….ona je to vlastně droga, a kdo nemá pevnou vůli, ten jí propadne. Já když jsem byl mladej a chodil s klukama na pivo, tak jsem si po třetím pivu zapálil. Samozřejmě z cizích, já bych za to peníze nedal. Říkal jsem tomu ‚Sebeobrana nekuřáka proti zahulenému prostředí‘. Ale nikdy mi to nic neříkalo a doma nebo v práci mi ani nenapadlo si zapálit. No a teď, když mi má žena řekla, že jak ze mě bude cítit tabák, tak mi nedá pusu, tak už jsem to nevzal do huby. Teď by se mi asi udělalo špatně, jak jsem tomu odvyknul, a dokonce když přijdu do hospody, kde je nahulíno, tak mi to i vadí: A stejně, vždyť si to vemte - je to celý nesmysl, zapálit si kus papíru s trochou usušenýho sena, dát to do pusy - a pro tuto část obličeje mám daleko zajímavější uplatnění - natáhnout do sebe kouř a zase ho vydechnout. A za to platěj výrobcům a státu na daních neuvěřitelný peníze!“

„Tak já to teda típnu, když vám to tak vadí,“ urazil se trochu Jáno, ale hned změnil téma.

„Tak jsem byl v Praze dělat topičský zkoušky.“

„No povídej, jak jsi dopad?“

„Úplně až na zem, to jsou děsný kreténi!“ zahuhlal Jáno do země, kam zašlápl oharek.

„Nejdřív jsem tam šel jako na každou jinou zkoušku - a že jsem jich už prodělal! Nebál jsem se, i když jsem o přemrštěný přísnosti týhle instituce už hodně slyšel. Měl jsem za sebou půlroční praxi a týdenní školení v Náchodě, hlavu nabitou vědomostma, o kterých ostatně je obecně známo, že jsou jen pro naše byrokraty a v praxi se hned zapomenou. Přesto jsem měl trochu sevřenej žaludek, když jsem vystoupil do prvního patra, kde v úzký uličce před zasklenýma dveřma zkušebny už čekalo několik nešťastníků. Dveřma bylo slyšet řvaní předsedy  zkušební komise, jak uvnitř kohosi týral otázkami. Jen pohled na krásnou holku, která sem tam přešla chodbou, pocit úzkosti trochu snižoval. Je to jako pohled na krásnou sestřičku v nemocnici dává zapomenout, že jdete na náročnou a nebezpečnou operaci.

Asi po dvaceti minutách se dveře otevřely a do chodby se vyplížilo šest rozpačitě se tvářících chlapíků. Na otázky čekajících obětí jen pokrčili rameny a rychle prchali po schodech dolů a honem ven. Jen starší muž s bílými vlnitými vlasy nad vrásčitým obličejem rozvážně, s klidem životem prošlého člověka řekl jen tři slova, ‚je to vůl‘. Pak si zvolna zapálil cigaretu, odhodil zápalku do stojanového popelníku u zábradlí a důstojně opustil budovu..

Tak jsme se na sebe s těma ostatníma podívali. Ten jeden, co stál vedle mě, povídá ‚vono je to vlastně jedno, udělám, nebo neudělám, když ne, tak budu dělat dál školníka a topit ať si jde někdo jinej, však voni si někoho seženou!‘

A já na to ‚Vám se to povídá, vy máte svý jistý, ale já dělám v kotelně, mě to živí! Já když to neudělám, tak budu do smrti házet lopatou škváru za pár korun! Vono to topení není taky zrovna přeplacený, ale aspoň v sezóně se to dá nějak nahnat hodinama!‘

A pak se ty skleněný dveře otevřely a my jsme šli do tý jámy lvový.

Komise byla dvoučlenná.Vousatý tlouštík, kterej nám otevřel dveře, před sebou na stole rovnal naše žádosti o přijetí ke zkouškám a občanky. Celou dobu nepromluvil ani slovo, jen bez úsměvu probodával účastníky podvěšenýma, podlitýma a podezíravýma očima policajta, který vinou profesionální deformace považuje každého za zloděje a vraha.

Předseda pak vypadal na první pohled jako sympatickej starší, poněkud tělnatej pán. Když něco čet, nasazoval si brejle, takže vypadal jako strejda. Brejle držel pořád v ruce, druhou lovil v balíčku sušenky, kterýma mě znervózňoval, protože je celou dobu chroupal, i při hovoru.

Nejdřív se nás docela tak nějak tatíkovsky vyptával odkud jsme, já jsem na jeho dotaz jen řek, že to dělám kvůli bytu, co mi tady dávaj, a že čekáme dítě. A pak najednou povídá ‚Tak, a teď se do toho dáme!‘

A v tom se rázem změnil z bodrého tatíka v neúprosného inkvizitora. A hned na mě: ‚Tak začnete třeba vy s tím bytem. Co mi povíte o parním kotli vodotrubném? Popište tlakový celek!‘

Zatímco jsem mu ty blbiny vykládal, chroupal sušenky a s předstíranou lhostejností sledoval oknem protější střechu, jako by ho nic na světě nezajímalo víc, než listí v okapovém žlabu.Vousatej zamračenec mě pohledem odsuzuje na galeje, čas ubíhá a za dveřma je slyšet hluk, jak se tam shromažďují další oběti. Pak se předseda konečně odvrátil od okna. ‚Co mi ještě povíte o tlakovém celku?‘ Ta tlustá protivná tvář začínala bejt dýchavičná a brunátná. Znejistěl jsem. To, že tlakovej celek je část kotle, tvořená soustavou trubek a plechů, převádějících teplo tak,že trubky, zaplněné vodou jsou oblévány plameny. Voda se mění v páru, která se shromažďuje v tlakovém válci, umístěném v horní části kotle. Odtud se pára rozvádí do spotřebičů. Popsal jsem všechny části tlakového celku, mluvil jsem dlouho, ale předseda zkušební komise chroupal sušenky a tvářil se popuzeně. Nevěděl jsem, co ještě chce. Povídám ‚Jsou tam ještě vodoznaky, teploměry…‘  ale  skočil mi do řeči jak nevychovanej puberťák, nebo jako moderátor televizních politických canců, a řval ‚Já nechci slyšet o žádných armaturách! Co je ještě na tlakovém celku?‘ Řval už tak,že to jistě bylo slyšet až za dveřmi. Napadlo mě, že to dělá schválně, aby lidi, co čekaj před dveřma, už předem deptal. Začal mlátit do stolu, až balíček se sušenkama poskakoval, zrudnul jak krocan a hulákal ‚Víte co? Až se to naučíte, přijďte znova! Já se tady s váma nebudu rozčilovat! Hlavně že máte byt!‘

Ocitl jsem se za dveřma ani nevím jak. Chvíli jsem tam tak stál a rovnal si doklady do peněženky.V sobě jsem cejtil palčivej pocit křivdy. Náhle jsem za dveřma ještě slyščel řvaní komisaře. Řval na zbytek zkoušených ubožáků. ‚Viděli jste ho? Ono by to chtělo dělat topiče, a neví ani takový základ, že na bubnu kotle je štítek s názvem výrobní firmy!‘

Nevěděl jsem,jestli se mám smát, nebo vletět do učebny a vrazit komisaři sušenky do krku. Topičem nebudu, to už je jasný. Bez takovýho štítku by kotelna nemohla existovat. Že ovládám kotel se všemi jeho klapkami, ventilátory, odkalováky, podavači, vrstvovači a bůhvíčím ještě líp než staří praktici, to nikoho nezajímá. V této zemi stále ještě nerozhodují schopnosti, ale papír na cokoli, a když člověk narazí na vola, je z něj nula, ať už umí, nebo ne.

Sakra, dyk já jsem bez problémů udělal řidičák, zkoušky na montáž a opravy plynu, přijímačky na střední školu a spoustu dalších blbin, a pak mě nějakej kretén vyhodí kvůli takový kravině! Kdybych to aspoň neuměl! To bych sklopil uši a šel -  ale já jsem to všechno řek správně!“

„Hele, a proč si teda nestěžuješ? tázal se Mikunda, ,,já bych to hnal třeba až na ministerstvo!“

„To je právě to!-Jednak nemám na svoje poškození svědka. Ti ostatní, co tam byli se mnou budou podělaný strachy, budou se bát něco říct, a ti zkoušející prostě řeknou, že jsem to neuměl…A ovšemže ti nahoře uvěří samozřejmě jim. Je to všemocný ÚŘAD, kdežto já jsem pouhá nula. Mimoto ani nevím, pod který ministerstvo to vlastně patří, teď jsou ve všem zmatky, všechno se pořád mění.kdo se v tom má vyznat…“

„Znáš aspoň jméno toho komisaře?“ zeptal se Pěnička, nalévaje z láhve od coly další příděl slivovice.

„Neznám“ přiznal zkroušeně Jáno,  ,,vůbec mě nenapadlo se na to ptát. Mám dojem, že se na začátku představovali, ale mě to vypadlo z hlavy.“

„No tak už si to tak neber, zkoušky jsou za rok znova a třeba tam bude rozumnější komisař!“ uklidňoval jsem Honzíka.  ,,Tak já zas musím jít. Šéfová mě bude shánět. Dík za tu dobrotu a večer se moc nevožer!“ zasmál jsem se. ,,Neboj, my jsme to slavili už včera!“ oplatil mi úsměv Pěnička.

„Ták –t ady jste, pane Mikunda!“ mistrová stála ve dveřích. Ani jsme si jí v zápalu debaty nevšimli.  ,,To vás mám potom hledat na pracovišti! Jděte na trojku, neodtýká jim tam umývadlo. A vy se tady taky nezdržujte!“