Drobásky po kapsách - kapitola 24. - Garden party

Došel jsem domů do Lenčina domku kolem půl šesté. Lenka seděla v hlubokém křesle u okna, pletla z modré vlny soupravičku pro mimino a v očích se jí odráželo nebe. Pokoj byl velice útulný a podával celkovým vzezřením dojem nerušeného štěstí. Z hudební soupravy tiše plynula relaxační hudba, kterou mi Jirka Zeman přivezl z Austrálie. Čínská relaxace, hraná na klasický strunný nástroj er-hu zněla opravdu zvláštně

„Proč si sebou nebereš mobil, když někam jdeš?“ zeptala se se stopou jemné výčitky v hlase. ,,Volal nějakej Vláďa, že prej příští sobotu máte slezinu s tou tvou partou, u nějakýho Sluky ve Velkým Oseku, prej to bude i se spaním, tak doufám, že tam nebudou ženský!“ zasvítila žertovně očima. Tak vida, klukům se taky stýská! Nejsem teda jediný, kdo je nostalgický!

„A ty bys mě pustila na takovej dejchánek? Já o tom už vím, volali mi to už předevčírem, jenom nevěděli kdy to přesně bude.“ Vzal jsem si z talířku jablko a žvýkal jsem mezi řečí.  ,,A ženský tam určitě budou. Jenomže můžeš bejt klidná-všechny jsou zadaný…ale všechny jsou kočky. Já mám kámošky par excellence!“

„No no, aby ses mi tu nerozplynul! To by to naše maličký bylo brzo bez táty! A jak bys navrhoval, aby se to jmenovalo?“ přešla na domácí téma.

„No mě se líběj takový jména jako Hanička, Blanička, Eliška, Ivanka, teda pokud to bude holka!“  Jméno Ilonka jsem se navrhnout neodvážil.  Nevím, jak to s tou Lenčinou žárlivostí vlastně je… ,,A jestli to bude kluk, mohl by to bejt Honza, nebo Petr po tátovi, co ty na to?“

„No, mě se to líbí všechno, ještě si to nechám projít hlavou. Máme na to ještě pět měsíců času.“

Lenka vstala. Na skvostné postavě už bylo znát bříško. Některé dívky v těhotenství zoškliví, ale Lenka byla šťastná, a snad právě proto byla snad ještě hezčí než dřív. Popadl jsem ji zezadu kolem pasu a přisál se polibkem na krk pod ouško, to má velice ráda.  ,,A co mi dá moje kočička k večeřince?“ vrkal jsem jak pitomec mezi jednotlivými polibky.  ,,Co bys chtěl, ty žroute! Ty sis určitě dal na hřišti klobásku.  To chceš ještě jíst?“

„To bylo před dvěma hodinama! Už mi zase vyhládlo!“

Týden uběhl jako voda. Každý den stejně - do práce, z práce, pomazlení s Lenkou, vyvenčení psa, nakrmení slepic, večeře, milování….

A už tu byla sobota, slunná, zářivá sobota, jaká bývá na konci prázdnin. Kolem vody na koupalištích byla hlava na hlavě, u kiosků s pivem tradiční fronty, ve městech obsazené venkovní zahrádky restaurací. Kdybych nejel na sraz s kamarády, jistě bych buď seděl v některém z těch bohulibých zařízení, nebo bych navštívil koupaliště v Poděbradech. Je tam i nudistické oddělení, spousta atrakcí, kiosků, půjčovna loděk, vedle i jachtařský klub -prostě téměř vše, na co si člověk vzpomene. Ale teď už vystupuji z vlaku ve Velkém Oseku. Jirka Sluka, jeden z nejlepších muzikantů, jaké znám, zaskakoval v naší kapele za Vláďu, když byl na vojně. Zůstal kamarádem i po skončení své činnosti. Teď čekal na nádraží. Příjemně mě překvapil tím, že na ulici před budovou čeká jeho automobil. On bydlí až na druhém konci obce, a tak je to milé. A tak mě už za chvíli představil své půvabné černovlasé ženě, kterou jsem dosud neznal. Auto nechal stát na dvorku, protože v garáži je naražený sud piva. Vzadu v zahradě je několik k sobě sražených stolů, množství židlí a dva litinové grily. Bude se tedy i jíst!!

O několik hodin později hraje Jirka na kytaru a zpívá trampské písničky, zatímco já naprosto šťastně a uvolněně vtipkuji s Hankou, se Soňou a Vendulkou, dohaduji se s Vláďou, vzpomínám na společné zpívání se Štaflíkem, povídám si s Martinem Kronusem a s dalšími účastníky večírku. Neměl bych to říkat, ale mezi těmito lidmi se cítím uvolněně, jako by ze mě spadla tíže osamění a odpovědnosti v manželství v prostředí,  které teprve poznávám a kde se necítím doma, pokud jen vyjdu z Lenčina obydlí. Jarda si vzal na starosti grily a opéká klobásky, nestačíme si chodit do garáže pro pivo. Jirkova žena Dana rozsvítila na stolech svíčky, večírek se rozjížděl.

„Proč nepřijel Henry? Pozvali jste ho?“ ptal se Jirka, když na chvíli položil kytaru. Protáhl se a nahnul se ke stolu pro sklenici.

„Henryho jsme zvali, ale nemá na nás čas. Dal se k armádě, blb! Teď je v kadetce, někde v Budějovicích, bude z něj guma!“ popotáhl Vláďa z cigarety.  ,,To se mu divím“ řekl jsem,  ,,když dneska do tý blbárny už nikdo nemusí…slyšel jsem, že se tam hlásej dokonce i ženský, tak to už nepochopím vůbec.  Armáda je organizace určená k odebírání života, žena naopak od přírody život dává.“

„Tý vole, slyšeli ste ho? Kam chodíš na ty knižní vobraty?“ smál se Martin.  ,,Vlastně já zapoměl, ty píšeš ty knížky, viď? Už jsi našel nakladatele?“

„Kdepak kamaráde, to je dneska mnohem těžší, než napsat knihu. Pokoušet se o tenhle druh činnosti nemá vůbec žádnou cenu!“

„Hele, můj táta je profesionální fotograf, vydal už několik sbírek fotoalb, a víš,jak to dělá? Vydává to vlastním nákladem, a může se vybodnout na všechny nakladatele, ponižovat se a prosit…“

„No to je sice hezký, ale to já si nemůžu dovolit. Víš,kolik takový vydání knížky stojí? Na to já nemám příjmy, teď jsem samá půjčka a k tomu čekám rodinu…“

„No tak to je potom těžký.“

„Co to toho Henryho proboha napadlo dávat se k armádě? Pošlou ho někam k Arabům a tam někde skápne!“ divil se Vláďa.  ,,Je sice pravda, že teď, co bude v republice, za to nicnedělání, hulákání rozkazů a buzeraci podřízených má plat o hodně vyšší než my za práci. Má zajištěný bydlení i postup, ale já bych se za takovou „práci“ styděl.“

„Proč by jsi se styděl?“ zeptala se Soňa, která doposud mlčela po mém boku.

„Proč? Určitě nikoho z vás nemusím přesvědčovat, že nejhorší zločin, jakého je lidstvo schopno, je válka. Vybíjí se v ní všechno zlo, které je v lidech nakupeno. Je sice pravda, že války způsobují především bezohlední, sobečtí, nezodpovědní a zločinní politici. Proto taky mám rád Johna Steinbecka, který kdysi prohlásil, že ‚má rád všechny národy a nenávidí všechny politiky‘…Ale všichni ti generálové, plukovníci, majoři a kapitáni, či jak se ti uniformovaní gauneři dělí, jsou přímými vykonavateli válek! Věnovali jim celé své ego a jejich ‚práce‘ není nic jiného,  než příprava na válku i v době míru. Zaplaťpánbů, že už kluci na vojnu nemusejí! Tenkrát se tomu pokrytecky říkalo, že ‚vojna dělá z kluků chlapy‘ , ale ve skutečnosti dělala tuhým drilem z normálních mladých lidí slepé, poslušné ovce, v mžiku, bez vlastního rozumu a svědomí ihned vykonat i sebevětší svinstva. Jen si vemte Němce za poslední války. Hitler z nich udělal vraždící mašinerii, že dodnes svět kouká na tenhle kulturní národ jako na bandu zabijáků. Lampasáci cvičí takové trouby jako ty, co se kvůli prachům nechali nahnat do Iráku či Pákistánu , aby bezdůvodně zabíjeli a mrzačili lidi, aby ničili v cizí zemi na co přijdou, zrovna jako ti Němci. Ještě nedávno se tomu říkalo ‚nejčestnější povinnost‘ a dějiny to berou jako normál, přestože to způsobuje v miliónech rodin strašlivá neštěstí už celá staletí, co je lidstvo lidstvem. Takové hromadné vrahy, jako byl třeba Napoleon, dokonce ctí a obdivují!“

„Sakra kluci, nechte toho, dyk zkazíte večer takovejma kecama!“ vykřikla Hanka. ,,Petře, proč jsi nepřivez ženu? Rádi bysme ji poznali!“

„Já tady ženu přece mám!“ zasmál jsem se a vzal kolem ramen řehtající se Soňu.  ,,Chtěl jsem ji vzít, ale nikdo mi neřekl, že se berou manželky. Taky je v jináči, tak se musí šetřit, stejně by nic nemohla pít.“

V zahradě se snesla tma, prozařovaná jen svíčkami na stolech. Jirka Sluka opět neúnavně zpíval s kytarou. Vzal jsem si druhou kytaru, která byla opřená o zeď, a k svému zděšení jsem zjistil, že jsem na ni zapoměl hrát. Snažil jsem se napodobit Jirku, ale asi to nebylo to pravé ořechové, protože když jsem se vrátil ze záchodu, kam jsem si musel odskočit, byla druhá kytara nenápadně odklizena z mého dosahu. Zasmál jsem se pro sebe, ale nic jsem neřekl.

Z grilů to zasyčelo, a za chvíli Jarda přinášel na stůl klobásky, z kterých do talířků stékala mastnota, ale božsky voněly. Hanka krájela chleby a Dana donesla kelímky s hořčicí. Klobásky byly skvělé. Sotva jsme se do nich pustili, spustil Martin: „Tuhle mi vyprávěl jeden zedník z Dymokur, jak se tam v hospodě hádali dva hrobníci, jeden z Dymokur a druhej z Činěvsi, jak se přesvědčujou,že je nebožtík opravdu tuhej. Dělají to tak, že na něj hoděj šutr, čím větší, tím lepší, a kdyby umrlec nebyl mrtvej, tak ho to probudí. Hádali se o to, kdo hází ty šutry větší. Nikomu z rakve nevylez, tak to vlastně byla hádka naprt. Pak tam vykládal ten dymokurskej, že má schovanou nohu na polívku, a činěveskej, že má v mrazáku celou půlku, a ty lidi, co tam tenkrát večeřeli, to prej nevydrželi, nechali jídlo na stole a prchli!“

„Nesnaž se, nám to neznechutíš!“ smál jsem se mezi dvěma sousty,  ,,to už zkoušeli jiní, na intru, když jsme tenkrát byli kluci šestnáctiletý, nenažraný, pořád jsme měli málo, tak tam u večeře šly takový řeči vo koňských strupech na hnisu, vo psích…“

„Nechte toho, blbouni!“ skočila mi do mé libozvučné konverzace Vendulka! ,,Jste jak ti medici v tom filmu o básníkách!“

„Ale to bylo skvělý! To se u jídla bavili o pitevně, holky utekly a voni měli nášup!“

„S váma se nedá jíst!“ popadla svůj talířek a prchla na druhý konec dlouhého stolu.

Martin se líbezně zasmál.  ,,To je řečí kvůli pár slovům, že?“

Přikývl jsem. ,,Ale ty klobásky jsou skvělý!“ Spolkl jsem poslední kousek, otřel jsem si ruce do ubrousku a mohutně zapil večeři pivem.

„Já jsem znával nějakýho Víška, když jsem ještě dělal u dráhy.  A ten si vydělával na pivo mimo jiné tím, že vozil do Kolína na trh se zvířaty ve Štítarech holuba. Každou neděli tam odvezl holuba, von se mu za dva tři dny vrátil a příští neděli tam vezl toho samýho holuba znova. Prej ho takhle tenkrát prodal asi šestkrát. Výtěžek měl stranou na pivo, tak potom říkal pivu ‚holubí mok‘.“

„No a jak si tam žiješ?“

„To víš, já se neživím ani zábavou, ani sportem, jen pracuju, tak živořím od vejplaty k vejplatě, k tomu platím to vyděračský nájemný, a to zatím jen to regulovaný, i když to už je taky přemrštěný. A to ti hamouni milionářský mají tolik drzosti, že žalují stát ve Štrasburku za to, že nemůžou okrádat nájemníky jak by chtěli! A tak jsem chudej jak kostelní myš. Až jednou půjdu  do důchodu, tak mám trochu strach, jak to s náma dopadne. Ale nebudeme tady mluvit o nepříjemných věcech! Jsme tady na párty s přátelema, tak se budem bavit! Štaflíku, pamatuješ na tuhle písničku? To jsi tenkrát zpíval ty!“

Vzal jsem si kytaru a zazpíval, Miloš se ke mně přidal a kolem stolu všichni ztichli.

Svět bez lásky je zoufalý,

Šeď s temnou oblohou,

Dva lidi se nepotkali,

Spát nemohou.

Svět bez lásky je šedivý,

Bez vzpomínek a krás

Svět bez barev a bez lidí

Propastný sráz.

Nechci jít světem bez lásky

Bez žízně pít

Nechci dávat si otázky

Proč vlastně žít…

Písnička z úspěšného období naší kapely dala průchod vzpomínkám. Za chvíli zaznělo

Zůstaň, na louce už voní první jarní kvítí,

Zůstaň, na zelenou trávu zlatý slunce svítí,

Světlo ranní, vítej lásku mou!

Zůstaň, slunce hezky září, připálí ti kůži,

Zůstaň, postavím ti zámek, plný růží,

Světlo ranní, vítej lásku mou!

Večer se proměnil v kouzelnou noc. Ještě jsem se pořád rozhodoval, zda využiji nabídky hostitelů a zůstanu zde spát, nebo jestli se vrátím nočním vlakem domů k Lence. Nakonec jsem si vypůjčil od Vendulky, která tou dobou opět seděla vedle mě mobil.

„Leni, já tady zůstanu na noc, nezlobíš se? Ne, nevolám ze svýho mobilu, tenhle je kamarádky, půjčila mi ho, protože sedí vedle mě…“

Kolem stolu zahlaholil hromový smích, že to musela slyšet i Lenka v telefonu. Hned jsem si uvědomil, co jsem to plácl, a co si asi musí Lenka doma myslet. ,,Ne, tak to není“, honem mluvím do mobilu, ,,to je opravdu jenom kamarádka, má tady přítele!“ vysvětluji chvatně.

„Jenom aby!“ zasmála se Lenka na druhém konci linky.

„To jsem tomu dal!“ povzdechl jsem si. ,,Péťo, nechceš jít spát ke mně?“ láká mě Hanka škádlivě. Zajela mi dlaní za košili a hladila mi hruď. Bylo to milé, ale čerstvá vzpomínka na Lenku mě od podobných pokusů brzy odradila. ,,To by Hani byla ostuda jako hrom!“ smál jsem se. Na stolech plály svíce, Jirka opět neúnavně hrál a zpíval, a nad Velkým Osekem se třpytily obrovské hvězdy.

.

Ráno svítilo nedělní slunce do pokojíku, který jsem sdílel se Štaflíkem. Miloš už byl venku a když jsem vyhlédl oknem do zahrady, první,co jsem uviděl, byl čerstvě natočený půlčík piva v jeho ruce. V garáži byl ještě nedopitý sud. Urovnal jsem lůžko, oblékl jsem se a zakrátko už jsem seděl vedle Miloše. Za plotem už kdosi sekal trávu a z domu vyšla děvčata s tácem se snídaní.