Drobásky po kapsách - kapitola 22. - Jáno

  V malé venkovské továrničce, kde pracuji od jara, kdy jsem se do tohoto kraje přistěhoval za svou Lenkou, jsem po návratu z dovolené jako na jednu z prvních prací vyslán do místní kotelny. Kotelna je pro instalatéra druhým domovem. Množství ventilů, kohoutů, čerpadel a potrubí jsou nikdy nevysychajícími prameny aktivní činnosti. Dnes má službu topič Jáno Gábor.

Jáno Gábor si zakrojil uzené maso, zapíjel ho srdcervoucím kafem, kterému říkám ‚gáborovský utrejch‘. Na půl šálku horké vody si dá dvě vrchovaté lžičky kávy a ještě to osladí čtyřmi kostkami cukru. Když jsem to vyprávěl svému známému lékaři, kroutil očima jako Hurvínek.

Kotel monotónně hučel a občas se ozvalo hlučné vodní čerpadlo. Jinak zde byl ale oproti provozu ve výrobních halách klid. Místnost  se topila v pološeru, Jáno, ten zvláštní Cikán, který nemluvil ani slovensky, hovořil dobrou češtinou bez přízvuku a neměl pro Romy typické protahování hlásek uprostřed slov, se dal do vypravování, přerušovaného žvýkáním masa s chlebem a pitím kávy. Opřel jsem se do starého křesla a zaposlouchal jsem se:

„Teď pojedu na Slovensko na svatbu. Už jsem si v sekáči koupil parádní dvouřadový sako. Krásný, černý, s proužkem - no třída. Zajdi si tam, na tebe budou mít taky!

To zas bude čóro! Víš, že mám docela strach? Jednak mám obavy, že mě tam vopijou. Já nejsem moc zvyklej a tam se svatba slaví tři dny a je to pijatika jako hrom! Ojojoj!“

„Mě to povídej“, zabručel jsem,  ,,znám Slováky. Před lety jsem byl na dovolený na Oravské přehradě a měl jsem možnost to poznat. Hráli u stolu na terase hotelu karty, každej měl před sebou litrovku něčeho tvrdýho. Jeden měl slivovici, jeden rum, třetí borovičku a co měl ten čtvrtej, to si už nepamatuju, ale to není podstatný. Během hodinky měli flašky prázdný a to to ještě prokládali pivem! Nic na nich nebylo vidět a ještě si objednávali nový. No vypít to já, tak mám delirium, ne-li smrt z otravy alkoholem!“

„No a teď si vem, že na tý svatbě budou napůl Cikáni a napůl Maďaři. Moje máma mě varuje, povídala mi ‚Jáno,nejazdi tam, pobijú ťa‘, ale já jsem jí ve srandě řek ‚ ať mě pobijou, já jim tu sekeru nebo kudlu ještě podám‘…Jó, dělám si srandičky, ale moc se mi tam nechce. Já už jsem takový svatby zažil. Pár se jich tam pohádá, vyskočí od stolu, ulomí nohu od židle a rozbijou žárovku, takže je tma. A už se řeže každej s každým. Ženský ječej, chlapi řvou, nábytek je roztřískanej a často to vodnese i ten, kdo s tím nemá nic společnýho a náhodou se tam přimotal.

Moje máma jednou, to už je dávno, viděla někde u Mariánských lázní, jak se porvali mezi sebou Maďaři, a jak přitom propíchli těhotnou ženskou vidlema. Od tý doby nemůže Maďary ani cejtit a hází je do jednoho pytle jako sapér Vodička. Říká, že to jsou gauneři a rváči, a když já teď mám jet na tu cikánsko-maďarskou svatbu, je z toho na větvi.“

„No dobře“, povídám, ,,ale to byla nějaká maďarská spodina, ne? Já znám Maďary jako docela normální lidi jako jsme my. Párkrát jsem v Maďarsku byl, a byli docela fajn.“

„Já vím, já vím“, povzdechl si Jáno, dojedl poslední kousek uzeného a zapálil si cigaretu. ,,ale když ona už má takovou utkvělou představu. Je už stará a starý lidi si často svý názory už nenechaj vymluvit. Ona už má ostatně i svý zkušenosti s tátou…“

Jáno chvíli mlčel, protože mu za zády hlučně zahučelo čerpadlo. Napil se ze své smrtonosné kávy.  ,,Táta, to byl divoch“ pokračoval po chvíli. ,,Nebyla tancovačka, kde by se nepopral. Nosil takový vysoký boty, ve kterých měl zastrčenej vojenskej bajonet. Když hrál v hospodě karty, často slovo dalo slovo a táta vyskočil, povalil stůl a už tahal bajonet! A jednou po válce, to tehdy byla prej taky nějaká svatba, se to taky všechno rvalo a já nevím jak se to stalo -všichni se srotili na mýho tátu a na mámu, která nestačila utýct s ostatníma ženskýma. Jenže to bylo v šetačtyřicátým a táta našel někde na půdě německou pistoli i s nábojema. Nosil ji v kapse a teď, když se všichni ti cikáni hrnuli a honili mé rodiče po dvoře, kam se celá ta skrumáž převalila z hospody, opřel se táta o zeď, protože dál už to nešlo, a vytáh tu bouchačku. Vystřelil párkrát do vzduchu a tím je zarazil. ‚Kdo se přiblíží k mý starý, do toho to napálím‘ řval, a na těch jeho zavilých černých cikánských očích bylo jasně vidět, že to myslí vážně. Tak je tenkrát pustili.

Jinak ale nebyli zlí. Ona tenkrát byla bída, jídlo bylo na lístky a někdo měl víc másla, jiný margarínu. A mnozí Cikáni máslo neradi, tak ho s našima měnili za margarín. Dalo se s nima vyjít, ale jen do doby, než zas přišli k penězům a namazali se, to zas vítězily primitivní pudy a emoce. To bylo ještě dávno předtím, než jsem se narodil, znám to jen jak mi to vyprávěli. Bylo to na východním Slovensku. My jsme šli  do Čech až dýl, to už jsem byl na světě a dost velkej…Ale nemysli si, že raplové jsou jenom na Slovensku! I tady bejval nějakej Bartolomej Horváth, ten se oženil a za pár dní svou ženu ze žárlivosti zabil lopatou. Když ji tchán bránil, zabil ho taky. Bydlel tady, kousek za řekou. Když po letech přišel z lapáku, dali mu osamělej domeček v lese u dráhy daleko od lidí, aby od něj byl pokoj. Ale i pak se stalo, že honil Deža Bikára po náměstí se sekerou, když se někde v hospodě pohádali!

Nebo komedianti, když tu před lety byli o pouti, ti nosili pod kabáty kosy, sundaný z kosišť, protože si chtěli v hospodě vyřídit nějaký oučty. Naštěstí to někdo bonzoval policajtům, ti jim kosy sebrali, jinak bůhví jak by to dopadlo!“.

Jáno popotáhl z cigarety posledním šlukem a zamáčkl špačka do ušmudlaného talířku, sloužícího za popelník.

„Moji mámu táta unesl. Babička ji hlídala jako voko v hlavě a tátu neměla ráda. Vždycky, když se objevil, ho honila po dvoře s holí – a to jezdil za mámou třicet kilometrů na koni! To byla pravá romantika! A někdy přišel i pěšky! Jedný tmavý noci přijel zas na koni, vynes ji z ložnice na rukou, posadil na koně před sebe a těch třicet kilometrů si ji odvez k sobě. Babička mu to do smrti neodpustila. Neobměkčilo ji ani to, že postavil ve stráni dům, před domem zasadil do půlkruhu lípy a mezi ně dal boží muka, to byl u východňárů takovej zvyk, ani když se narodil Koloman, nejstarší brácha.“

Už dávno bych měl mít opravenou závadu a být na jiné práci. V kotelně bylo milé šero a Gáborovo povídání se krásně poslouchalo!.Osvětlení tlakoměrů jemně prozařovalo prostor a já jsem se ještě pohodlněji uvelebil na svém místě ve starém křesle a zaposlouchal se do dalšího vyprávění:

„Jak už jsem povídal, tohle, co vyprávím, bylo na východním Slovensku. Bydleli jsme tehdy na malý vsi za Prešovem. Pamatuju se, že jsme měli děsnýho faráře. Pořád jenom za všechno trestal a bil nás hlava nehlava. Trpěl trestománií, snad to byla nějaká úchylka či co. Chraň pánbůh, když někdo neuměl novou látku na hodině náboženství nebo se nenaučil motlitbu. Buď musel natáhnout ruce před sebe a dostal lískovým prutem přes nehty, nebo jsme tam měli takový vysoký kamna na dříví, do kterých s přikládaly takový půlmetrový polena. A malej provinilec si musel kleknout, natáhnou rovně ruce před sebe a pan farář mu na ně narovnal třeba pět polen. A běda, když kluk ta polena neunesl a když spadla na zem! To Jeho Velebnost dokázala klučíka popadnout a posadit na ty rozpálený kamna!“

„Dokonalej příklad křesťanskýho milosrdenství“  zabručel jsem.

„Ale my jsme se mu pomstili. Smluvili jsme se s cikánskýma klukama, že nám za chleba pomůžou. Tak jsme dali dohromady tlupu třiceti kluků a když šel v neděli velebný pán ze mše a lidi se mu uctivě klaněli - to mu viditelně dělalo dobře, protože se pyšně nesl prostředkem ulice jako páv-snesl se na něj prudkej nálet šišek, který jsme z úkrytu házeli ze všech stran. Farář poskakoval sem a tam, směšně pobíhal po silnici a jeho důstojnost vzala za své. Chechtali jsme se ještě večer. Byli jsme pomstěni, i když jsme to později samozřejmě pěkně slízli.

Táta i místní činovníci faráře taky pěkně provokovali. Zatímco věřící Slováci -tam je to zakořeněný daleko víc než tady -ve svátečních šatech šli v neděli do kostela, hrál táta s předsedou MNV a s dalšíma karty přímo u stolu pod stromy před vchodem do kostela. Voni-teda ten předseda, tajemník JRD a nějací další tehdejší funkcionáři, byli komunisti, ti provokovali faráře programově, a cigáni -těm bylo vždycky všechno jedno.“

Jáno mávl rukou. Vstal jsem a rozepnul tašku s nářadím.  ,,Musím už konečně začít něco dělat!“

„Jen ještě chvilku seď, práce ti neuteče!“ Jáno si zapálil další cigaretu.

„Ale na babičku vzpomínám rád, i když tátu neměla ráda. Uměla ty nejbáječnější koláče, jaký jsem kdy jedl. Bůhví jak to dělala, ale ještě zadlouho byly křehký, jako by je před chvílí vytáhla z trouby. A Slováci a Maďaři, ti jsou zase géniové na klobásy a na slaninu. To se jen rozplývá v hubě, ne jako kupovanej špek, co ti leze krkem zpátky! Musí k tomu bejt ovšem nezbytný přísady -pepř, sůl, drcenej kmín a mletá paprika, a hlavně slivovice. To je u východňárů základní potravina!“

„Teď jsi mi připoměl, jak před mnoha lety, to jsem byl ještě malej kluk, dostal můj táta od někoho pravou maďarskou paprikovanou červenou slaninu. Nikdy předtím ani potom jsem nic tak dobrýho nejed. Taky se u nás tenkrát po ní jen zaprášilo!“

„Víš co zkus! Povař uzený v kyselým zelí. To je bezvadná cikánská bašta. Cikáni, ti si huby neošidí, to bys ještě něco viděl! Jakou já jsem vyudil slaninu, to se u ségry v Nymburce olizujou ještě teďka!.“

Tlustý Jáno se namáhavě zvedl ze židle.  ,,Tak já jsem po svačině, musím zase něco dělat, nebo mě ten poděs mistr zvencne“.

Taky jsem konečně opustil pohodlné křeslo a pustil se se konečně do práce.

Když jsem později odcházel, zdálo se mi, že hukot ventilátorů a čerpadel je bezútěšně smutný, jako bezútěšná a smutná je odvěká touha po toulání a po volnosti v černých cikánských očích.