Drobásky po kapsách - kapitola 21. - Dovolená

Uběhlo půl roku. Celá Evropa tonula v sluneční záři žhavého, žírného léta. Nadešly prázdninové měsíce a nádraží praskala ve švech. Na silnicích se tvořily kolony aut s kufry natřískanými tábornickými potřebami, obsazených nepokojnými rodinkami a nervózními, zpocenými řidiči.

Smluvili jsme se s přáteli a vyjeli jsme si na týden k Baltickému moři. Lenka kvůli rizikovému těhotenství zůstala doma, pečovala o ni maminka, tak nic nebránilo, abychom jednoho dne nepopadli stan, spacáky a dalších pár potřeb a nejeli se podívat, co se změnilo v Německu od časů NDR, kdy jsme tam jezdívali snad každé léto. Tehdy šlo o nejlevnější dovolenou u moře, snad dokonce levnější, než ve vlasti. Týdenní pobyt v kempu Bansin-Ükeritz stál 200 korun českých, potraviny byly cenově přibližně nastejno, jen za benzín jsme dali trochu víc, ale jednou za rok…

Dnes se až tak moc nezměnilo, až na síť supermarketů - jako u nás - a na to, že se tam platí eurem a tudíž je nesrovnatelně dráž.

Abychom se vyhnuli silničnímu blázinci, vyjeli jsme přesně o půlnoci. Ve tři ráno jsme překročili hranici ve Varnsdorfu a po poledni už stály dva stany pod obrovskou borovicí v kempu u moře. Honza, který celou cestu řídil, usnul jako špalek, Olda a Michal vyrazili ‚obhlédnout terén‘ a já s Blankou jsme jen tak odpočívali, zašli jsme do táborové restaurace na kávu, obhlédli jsme krámky se suvenýry, u stánku jsme snědli pečeného buřta a šli jsme se podívat na moře. Gigantická masa vody se koupala v letním slunci, pláž byla plná naháčů a všude panovala letní pohoda. Zmrzlinář měl obrovské kšefty. Německá zmrzlina je výtečná. Koupil jsem jednu porci Blance a pak už jsme jen tak seděli pod borovicí na dece a povídali si. Kolem nás po jehličí přecházeli rekreanti, slunce pálilo (obecně rozšířená pověra, že u Baltu je zima se nezakládá na pravdě), borovice voněly a nás se zmocnila příjemná únava. Celý zbytek dne jsme prodřímali.

1. Když jsem se druhý den ráno probudil, slunce barvilo stěny stanu zářící žlutí, protkanou pohyblivými tmavými čarami stínů, jak venku pohupoval mírný vánek větvemi borovic nad kempem. Připomínalo mi to tak trochu čínské stínové divadlo. Zvenku bylo slyšet šplouchání moře, jak příboj narážel na písečné duny a z pláže až sem doléhal veselý křik. Protáhl jsem se, dlaněmi jsem se ochladil o dosud vlhkou stěnu stanu a s povzdechem jsem se vysoukal   otevřeným vchodem ven..

Borový les, oživený množstvím různobarevných stanů, karavanů, přívěsů, restaurací, umýváren a kiosků se vším možným, zářil v ranním slunci. Na jehličí poblíž stanu seděla na květované dece Blanka a mazala chleby paštikou.

„Vstávat! Snídaně!“ volala vesele. „Dneska jseš na řadě s nákupem, tak ne abys přines zase místo paštik deset rajskejch protlaků!“ smála se škádlivě. To byla narážka na příhodu před lety, kdy jsme zde byli poprvé, nikdo neuměl německy a ty plechovky v obchodě měly úplně stejnou vizáž jako naše májky. Na obalu se skvěl obrázek bažanta, tak jsem tehdy dospěl k mylnému názoru, že jde o bažantí paštiku.

„Ale neboj se, jednou to bohatě stačilo. Stejně si ze mě děláte srandu ještě dneska! Ostatně chleba s protlakem nebyl zas tak špatnej. Kluci to tenkrát kupodivu jedli taky!“ Blanka  se jen zasmála: ,,Jen se na ně podívej!“

Vedlejší stan budil zdání malého zemětřesení. Před dokořán otevřeným vchodem visely na napínací šňůře nepopsatelně špinavé „bílé“ plážové kalhoty, které Michalovi specielně k moři ušila jeho sestra, a na jehličí pod nimi se ve zmateném chumlu válela hromada Oldových svršků. Ve stanu, který sotva stál, protože měl jednu tyč skácenou, ležely na zemi vedle spacích pytlů dvě mrtvoly. Mrtvola vlevo se v důsledku mého hulákání a tahání za nohu pohnula a zpod lokte vysunula pobledlou tvář. Při bližším ohledání jsme poznali Oldu. Zamžoural očima, zabručel  ,,na pláž nejdu,“  otočil se a už se nehnul.

„Tak vidíš, takhle to vypadá, když se neumí chlastat - a nepij to, nebo dopadneš jako oni!“ ohrnula Blanka rty, když jsem ze strašlivého nepořádku ve své půlce stanu vyhrabal láhev piva. ,,To  musíš nasávat hned po ránu?“

„Tady je něco k pití?“ ozvalo se z vedlejšího stanu. Michal vystrčil blonďatou čupřinu na vzduch, vysoukal se na jehličí, nepokrytě zíval a s otevřenou pusou se protahoval, až mu praštěly klouby. Z pobledlé tváře mu polootevřené oči ožily pohledem na láhev v mé ruce. Olda byl ale rychlejší. Žádná mrtvola pokud vím neožila tak rychle. Po spánku bylo veta. Vyletěl ze stanu jako střela, vytrhl mi láhev z ruky a hltavě pil. ,,Zrada!“ zařval jsem a  začal jsem honit Oldu kolem stanů. Ten ale předal láhev Michalovi, který ji hravě dopil. Padli jsme vysíleně Blance na deku a udýchaně se pustili do chlebů. ,,Takhle mě připravil o jedinou radost!“ hudroval jsem s plnou pusou,  ,,vy jste teda ale kamarádi!“

„Nebublej, bublo! Určitě máš ve spacáku ulitejch ještě aspoň pět piv!“ odbyl mě Michal. ,,Nojó, ale tohle bylo poslední český! Dál už tam mám samý německý patoky!“

„Hele, buď aspoň trochu uznalej“ vrčel smířlivě Olda,  ,,víš jak nám je? Máme v hubě jak v polepšovně!“

„To jste se včera zas vožrali, vy bejci?“ Od umývárny přicházel Honza, přes rameno ručník. Byl vyspalý, svěží, vypadal jak reklama na kosmetické přípravky v televizi.

„No - osud tomu chtěl, abychom dopadli jako sedláci u Chlumce…“ zahučel Michal,  ,,a to jsme ani neměli to tvoje čůčo!“

„Nech čůčo na pokoji a vyprávěj! Člověka to potěší, když slyší o neštěstí ,“ zasmál se Honza.

„No - začalo to úplně nevinně. Jak taky jinak, že?“ Michal mezi kousáním vykládal o svých a Oldových zážitcích z prvního dne.

„Když jste všichni byly jak mátohy, ty jsi spal, Petr s Blankou jen tak courali po kempu a my jsme se nudili, šli jsme nejdřív na pláž. Tady je to všechno nudistický. Blani, my tě budeme taky muset trochu opít, abys ztratila zábrany a šla tam s náma. Nevíš, o co přicházíš!

Tedy ležíme na dece a pozorujeme holky, co tam pořád chodí okolo, myslíme si, že jsme tam jediní Češi a tak hodnotíme půvaby těch dívek úplně nahlas, jak nám huby  narostly. Ó - jak krutě jsme se zmýlili! Ukázalo se, že Češi nejsou zas tak stydliví jak se zdá a že jich je tam plno. Jazyková bariéra, o který jsme se domnívali, že nás bude chránit, úplně selhala, takže když tenhle vůl zařval ‚Hele,ta je má veliký‘, tak ta kočka, který se to týkalo, jak šla kolem naší deky se jen ušklíbla a odsekla mu ‚Ty ho máš zas malýho!‘…Pak se nám smála, když jsme zrudli jak ruskej prápor, běžela do vody a kroutila přitom nádherným opáleným zadečkem, že jsme si museli lehnout na břicho, abychom nebudili veřejný pohoršení….ale jinak to byla fajn holka. Pak přivedla kámošku, taky pěknou kočku. To je vám pocit, sedět na jedný dece s nádhernejma, úplně nahejma holkama….povídali jsme si, bylo nám fajn a dneska s nima jdeme na disko.

Pak jsme ale z toho všeho dostali žízeň, bylo vedro jak na poušti, v kiosku na pláži měli pití teplý, tak jsme sbalili deku a šli pryč. Dorazili jsme do hospody ‚Zum Kogge‘, chvíli jsme jen tak popíjeli a přisedli si nějací Slováci. Fajn kluci, ale dát se při pití do holportu se Slovákama, to zavání průserem. Nejdřív dali panáka oni nám, pak jsme to obrátili, nějaký to pívo taky padlo. Asi za hodinu nás to v ‚Zum Kogge‘ přestalo bavit, tak jsme se přesunuli do Heringsdorfu do baru ‚Am Strand‘. Tam už se to rozjelo víc. Za hodinu už jsme se s Oldou hádali o tom nesmírně důležitým problému, jakým je rozdíl mezi špekáčkama a buřtama. No řekni sám! Ten vůl tvrdil, že je to to samý, to je přece nesmysl! Ten magor se tak rozohnil, že při gestikulaci mával rukama jak lopatama větrnýho mlejna, rozlil pivo, sklenice letěla přeas půl baru, až se rozbila o nohu  hracího automatu!“

Michal se mezi vyprávěním kochal pohledem na zmučenou tvář kamaráda a pokračoval: ,,Pak začal cestovat po celým podniku, zastavoval  se u stolů a konverzoval s hosty! Von, kterej neumí ani slovo německy! V půl devátý seděl u stolu nějakejch Bavoráků, bušil pěstí do stolu a řval ‚komunismus bet! Socialismus bet!- a Bavoráci se smáli, plácali ho po ramenou a lili do něj další šnapsy…

Pak, když už se zas vrátil k našemu stolu, začal balit servírku. Vona to je opravdu pěkná holka, nosila nám pití a von jí pořád vykládal, že je sympatická - tomu rozuměla, protože ‚sympatische‘ je slovo, který znaj i Němci. Pořád se na nás culila a přísun k našemu stolu byl prvotřídní.

Při zavíračce jsme sotva stáli na nohou, ta Anneliese sbírala sklenice, dávala židle nohama nahoru na stoly a volala ‚Schluss, ende‘ ,  a zahraniční hosti předstírali, že jí nerozumějí, seděli dál a klábosili. Ta krásná holka z toho byla zoufalá, přišlo nám jí líto. Tak ti naši dobrácký Slováci jí poradili, že ‚ende‘ se česky - teda spíš slovensky - řekne ‚dopiče‘!!!  Ta ubohá holka pak na celé kolo volala ‚Schluss, ende, dopiče‘, lidi se smáli, někteří byli pohoršení…a když jí pak někdo prozradil, co to vlastně volá, zčervenala chudák jak pivoňka….“

„Jéžišmarjá!“ zavyl přesvědčivě Olda, který se během vyprávění poněkud vzpamatoval,  ,,dyk já s ní mám dneska rande večer na diskošce!“

„Blbost, už to nechlastej, vole! Rande máš s tou nudistkou z Pardubic, co ti říkala, že ho máš malýho!“ opravil ho Michal.

„No to je mi nadělení! Já jsem si vyjednal rande se dvěma najednou! Co s tím!“ zaradoval se Olda.

Vzpoměl jsem si na svá muzikantská léta, kdy při jednom vystoupení kapely v Kolíně se zpěváku Štaflíkovi sešlo pět dívek najednou, jak je balil na jednotlivých zájezdech. Schovával se za reprobednama a na záchodě, ale pak přišla chvíle, kdy musel na jeviště a zpívat…

„Pak jsme šli do kempu. Je to dost daleko,‘Am Strand‘ je až v Herringsdorfu, dobrý tři kilometry odtud“, pokračoval Michal.

„Ale dyk jsi před chvilkou tvrdil, že je to v Ahbecku!“ škádlil jsem ho

„Kuš! Nejdřív se Jura  -to je jeden z těch Slováků -chtěl pochlubit svou plynnou němčinou. Při odchodu v jedenáct večer se postavil do dveří a hlasitě se rozloučil ‚Good Morning!‘ A to ještě není všechno! Pak jsme společně prolezli ještě pár putyk s nočním provozem pro turisty, než jsme se v míru a přátelství rozešli. Jura šel do Bansinu do nějakého penzionu, ostatní byli nějací sportovci a šli do ňáký ubytovny v Ahlbecku. Jako zkušení znalci pobřeží (to je silnej výraz na to, že jsme tu první večer, že?) jsme šli Jurovi ukázat, kudy se jde do Bansinu. Jenže se nám to kupodivu nějak zvrtlo. Chtěli jsme jít po pláži, ale bůhví, jak se to stalo, že jsme se ocitli někde mezi zahradama. S utkvělou představou, že moře MUSÍ bejt právě TÍMHLE směrem, jsme přelezli několik plotů, brodili se nějakým hnojem či močálem, nebo co to bylo, a pak nás nějakej zuřivej pes hnal až do Bansinu. Tam jsme se zničeně váleli na křižovatce, auta nás objížděly -no vostuda jak dům, ještě že nás tu nikdo nezná! Jak jsme se dostali do kempu, to přísahámbůh vůbec nevím…“

Během Michalova vypravování jsme snědli všechny chleby. Vytáhl jsem další pivo a Olda se chvíli přehraboval ve svém stanu. Vrátil se s láhví vodky: ,,Čím se člověk zkazí, tím se i napraví!“

Láhev kolovala mezi námi a když došla k Blance, popichoval ji Olda poťouchle:  ,,Jen si pořádně nahni, ať ztratíš zábrany a jdeš s náma konečně na nudipláž!“

Blanka přivřela své nádherné zelené oči. ,,Kluci, nezlobte se, já to neodsuzuju, nejsem žádná puritánka, ale nejdu tam, přece chápete proč, ne? Kdybychom tady byly aspoň dvě holky, tak by to bylo o něčem jiným, ale sama se čtyřma chlapama - stydím se, rozumíš?“

„Kdybys to aspoň zkusila. Německý holky tam jdou třeba s celou partou kluků a nic jim to nedělá! Dyk tam je ženskejch!  Já vím, napoprvé se ti ty první chvilky zdaj bejt trapný, ale pak poznáš, že po tobě nikdo nečumí, že je to normální a přirozený, že je naopak divný koupat se ve studících, mokrých, předražených plavkách, který škrtěj a nechaj na tvým nádherným těle bílý pruhy jak přechod pro chodce, nebo Honzovi v noci připomínáš žirafu…“

„Nesnaž se“, zněla kategorická odpověď,  ,,mě tam nedostanete!“

Olda jen bezradně pokrčil rameny. Komu není rady, tomu není pomoci.

Slunce začalo hřát a velká borovice zavoněla čerstvou smolou. Vánek nesl od pobřeží svěží slaný vzduch. Michal, a nejen on, nenápadně pokukoval po děvčatech, mířících se samozřejmou jistotou kolem nás na nedalekou pláž. Honza nám zřejmě záviděl, že tam bez problému můžeme kdykoliv jít také. Sám gentlemansky doprovázel Blanku na vzdálenou ‚textilku‘, vymlouvaje se chatrným argumentem, že odtamtud je to ‚blíž do hospody‘.

Vzali jsme si deku a láhev se zbytkem čiré tekutiny, přešli jsme písečnou dunu, oddělující kemp od pláže. Písek, prohřátý sluncem, příjemně pálil do chodidel. Ocitli jsme se před širokým panoramatem obrovské vodní plochy, oslnivě zářící v dopoledním slunci a neustále měnící tvar malých vln, narážejících na písek pláže. V dáli na čáře obzoru stály zdánlivě nehybně obrovské zaoceánské lodě, čekající na povolení vjezdu do přístavu.

Široká žlutá pláž, dlouhá snad tři nebo čtyři kilometry (nikdy jsem nedošel na konec), pokrytá pestrými plátěnými ohrádkami proti větru, dekami, lehátky, slunečníky, dětskými kyblíčky a nafukovacími potvorami všech možných ras a tvarů, byla obležena obrovským nožstvím zcela nahých lidí, mužů, žen, kluků, dívek i dětí. Chovali se naprosto přirozeně a nenuceně, jako by o své nahotě ani nevěděli. Na mnoha hřištích hráli volejbal, stavěli u vody s dětmi hrady z písku, koupali se, slunili a bavili mezi sebou jakoby nic. Nad hlavami jim přelétali křičící rackové. Napadlo mne, jaký šok by ten pohled byl pro české  prudérní pokrytce, puritány a stydlíny. Němci jsou v chápání přirozenosti a osvobození od staletých vžitých předsudků a katolických tabu mnohem dál. I v Čechách existuje řada naturistických pláží a v zimě mají bazény a aquacentra ve větších městech vyhrazené hodiny pro naháče ( naturistické hnutí je dokonce organizované a má své webové stránky  www.naturista.cz ), ale názory na ně jsou rozporuplné. Není bez zajímavosti, že když přijde doma řeč na toto téma, každá dívka kategoricky prohlásí, že by tam nešla. Při návštěvě naturistické pláže je jich tam ovšem plno – kde se tam tedy berou?….Když jsem o tom přemýšlel, napadlo mne, že jsou to dívky z měst. Na venkově, kde si lidé vidí takřka do talíře, má každý hrůzu z lidských řečí, báby na návsi si o každém vyprávějí hotové romány a o krásných mladých ženách obzvláště. Každá pak má strach nějak vybočit ze zaběhnutých kolejí a pokrytecké morálky… Bez zajímavosti není ani můj postřeh, že když o tomto způsobu rekreace přemýšlím doma, v práci nebo kdekoli mimo, připadá mi to vzrušující a sexy, ale když už jsem na pláži, přijdu na fakt, že je to naprosto normální a přirozené a naopak nechápu, proč se vlastně lidé ke koupání oblékají, to je pak z tohoto úhlu pohledu absurdní a nesmyslné.

Našli jsme si volné místo pro deku a chystali se dopít láhev, pak  na dece a svěžím povětří trochu relaxovat. Nenápadně jsme okukovali nahá děvčata. Nejlépe se koukalo na mladé maminky s malými dětmi a na dívky a ženy mezi třiceti a čtyřiceti lety. Korzovaly po pláži před muži i před dětmi bez známky studu a žádný blesk z čistého nebe neztrestal toho „hřešení“..

„Až tohle budu vyprávět doma, fotr sem pojede na kole!“ prohlásil Olda.

Leč bohulibé sledování přírodních krás byli nečekaně přerušeno.

„Ahoj kluci, dáte nám napít?“ ozval se nedaleko příjemný dívčí hlas. Otočili jsme se a Michal s Oldou strnuli. U naší deky stála nádherná Pamela v českém vydání.  ,,To je ta holka ze včerejška“, zašeptal mi Olda nenápadně. Dívka se zasmála. ,,Koukám, že máte posilu,“ usmála se na mě. ,,Já jsem Jana. Včera jsme se tady seznámili s klukama. Támhle mám ještě kámošky, kdyžtak je přivedu,chcete?  A ten večer s diskoškou platí? Nezapoměli jste?“

Jana si trochu poopravila své bohaté kadeře, zvedla k tomuto účelu obě ruce do vlasů a mimoděk nám nabídla neskutečně krásné pokoukání.

„Jasně že ne, pojď si k nám sednout, kámošky přivedeš potom, budem rádi, místa je tu dost. Ale nevím, jestli budeme zábavní, včera jsme to trochu přepískli!“

„To je na vás docela vidět!“ ušklíbla se Jana.  ,,Holky pojďte sem“, zavolala na dvě dívky, které se mezitím poněkud nesměle přiblížily a skromně stály opodál. Dlouhovlasá čertice s hustou čenou hřívou mi připoměla Lenku.

1. To jsme leželi na dece, a kousek od nás se opalovala rodinka nějakejch Pražáků. Táta, máma v nejlepších letech, ještě kočka, mohli jsme na ní nechat voči, a dcera kolem dvaceti let, figuru jak Markéta Hrubešová, no co vám mám povídat! Za chvíli se zvedli a házeli si dokala míčem. Máma si všimla, že po nich s Kavickým koukáme, a dělalo jí to očividně dobře. Když se její starej nedíval, hodila k nám úsměv. Zato holka se styděla, snad byla na nudipláži poprvé, a když si všimla, že se na ni díváme, sebrala z deky froté župan a zahalila se. No nebyla to zrada? Když je to taková kočka, tak se půvaby nemají skrývat, naopak nabízet, žejo, holky?“ Jana se zasmála. ,,Každej na tohle není. Ale když se stydí, tak sem nemá chodit!“ „No a když si máma všimla, že dcera je zahalená, tak jí domlouvala ‚Zuzanko, takhle se vůbec neopálíš, sundej si ten župan!‘,a Zuzanka jako poslušná dceruška byla chviličku zase nahatá, než si všimla, že my s Kavickým sedíme na dece, čumíme přímo na ni a máme z toho prču. Tak se zase zahalila, ale maminka jí povídá ‚Zuzanko, tady se nemusíš stydět, tady jsou všichni nazí, je to úplně normální! Shoď to!‘ Tak Zuzanka skotačila s míčem nahatá, jak to má být, ale mít místo vočí kolty, tak jsme s Kavickým mrtvoly!“          Blondýnka Jitka stála poblíž Oldy, který zcela nešťastně plácl ,,Ty přece vůbec nejseš blondýna, ty seš vobarvená!“ Jak to asi poznal?

Všichni jsme se rozesmáli. Ledy, pokud vůbec nějaké byly, rychle tály, snad i vlivem společně vypité láhve. Ti dva už zase měli špičku. Léčení kocoviny pitím vodky na slunci se nemíjelo účinkem…

Po půlhodině legrácek a tlachání o hloupostech jsme všichni vstali z deky, vzali jsme se za ruce a s písní na rtech jsme zvolna vstupovali do chladivých vod Baltického moře -ač to bylo na místní poměry tento rok nezvykle teplé. Slunce prohřívalo slaný, křikem racků a vůní ryb prosycený vzduch.

Když jsem byl po kolena ve vodě, otočil jsem se. Zlatý pruh pláže ohraničoval nekonečný oceán borového lesa. Z kempu bylo slyšet, jak prodavači bockwurstů pouštějí u svých kiosků světové hity a táborové restaurace začaly šířit lákavou vůni připravovaných pokrmů.

Děvčata s výskotem běžela do vln a ňadra se jim vlnila, až jsem rozpaky odvrátil zrak.

Na vzdálené, poloprázdné ‚textilní‘ pláži Honza s Blanou dohráli na dece už asi stou partii karetní hry ‚prší‘. Honza se položil na záda a přimhouřenýma očima sledoval létající racky