Drobásky po kapsách - kapitola 20. - Po radikálmím řezu

Konečně je jaro! Jak dlouho jsme na něj čekali! Všechno kolem jásá, kvete, svítí, louka za Lenčinou chalupou je v zeleném sametu osázena zlatými dukáty pampelišek. Mezi stromy v lese za rybníkem probleskují svěží paprsky ranního slunce, šrafujíc vzduch šedozlatými pruhy. Na malém dvorečku pod mým otevřeným oknem kdákají slepice.

Lenka se rozkošnicky protahuje pod tenkou dekou. Nemohu spustit oči z jejích ladných tvarů, které ani deka nedokáže úplně skrýt. Záplava černých vlasů je rozhozena po polštáři a zrychluje mi tep. Dívám se na dívku a vzpomínám na uplynulý půlrok. Nejrušnější půlrok v mém dosavadním životě.

Vánoce jsem ještě oslavil v rodinném kruhu s rodiči a sourozenci, kteří se sjeli ze vzdálených měst, kde mají své rodiny. Bylo to symbolické rozloučení, pravděpodobně se takhle pohromadě už hezky dlouho nesejdeme.

Silvestra, divočejšího, než kdy jindy, jsme prořádili s kamarády v mém už napůl prázdném bytečku, a pak už dostaly události rychlý spád. Březnová svatba, stěhování, malování chaloupky, zařizování obýváku – kuchyň měla Lenka svou - , seznamování s novými sousedy…

Lidé zde mají trochu jinou mentalitu, než lidé v našem městě, a dost dlouho mi trvalo, než jsem si na ni zvykl. Rozhodně neholdují mejdanům, návštěvám a bujarým oslavám. Zpočátku jsem nemohl pochopit ani nesmírnou pracovitost většiny zdejších lidí. Svůj volný čas tráví prací v zahradách či na polích - to mi k srdci nepřirostlo. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že si při práci na zahradě odpočine! Já odtamtud jdu zpravidla totálně odbouraný, zvláště, když musím něco rýt…oni z toho mají potěšení a v práci si druhý den povídají o pluzích, kultivátorech, všelijakých terrách či jak se ty stroje jmenují…zkrátka o spřízněnou duši, s kterou bych si mohl třeba večer zahrát na kytaru, poslechnout nějaké nové cédéčko, či jen tak posedět a pokecat u piva, o tu zde nezavadím. Časem jsem také narazil na pár podrazáků, kteří se zpočátku zdáli být kamarády, ale po straně pomlouvali, donášeli nadřízeným, intrikovali…tohle poznání dost bolelo…

A tak se o to víc věnuji své ženušce, pěstuji králíky a slepice, těším se na léto, až porostou houby a až sluníčko prohřeje rybník před chalupou, abych si v něm mohl zaplavat.

Při občasných návštěvách města se sejdu s kamarády, hlavně s těmi z kapely, pokud zrovna někde nehrají. Vzpomínáme na ty časy, plné legrace, ale taky na průšvihy a na pronásledování zpátečnickými úředníky v dobách tzv.‘totality‘, kdy jsme stáli na ‚koberečku‘ některého z nich častěji, než na jevišti…

I s Ilonkou se občas sejdu, teď už jen jako kamarád.  Je to skvělá holka, všechno pochopila. Poseděli jsme u skleničky vína jako dobří přátelé, stejně jako s Blankou Pilarovou, s bývalými spolupracovníky, s Mírou (kohopak teď asi po večerech odtahuje od Mozarta k pivu?) a se všemi ostatními.

Pracuji v nedalekém městečku v malé továrně a s radostí musím konstatovat, že Pravoušovy chmurné předpovědi se naštěstí nevyplnily. Blbec se sice vyskytuje zřejmě všude, naši továrnu nevyjímaje, ale šéfy mám seriózní, taktní a k podřízeným ohleduplné - jen o pití se mi může k mému dobru jenom zdát! Samozřejmě, když se něco slaví, ‘flaška‘ nechybí, ale přehánět to, jako na bývalém pracovišti, to si nikdo nedovolí.

Potichu, abych spící Lenku nevzbudil, jsem se zvedl z křesla. Ve vedlejším obývacím pokoji jsem si potichoučku pustil Chopinova nocturna. Slunce vniklo otevřeným oknem do místnosti, ozářilo nablýskanou podlahu a blýsklo skly knihovny na druhé straně pokoje.

Dveře z ložnice se neslyšně otevřely. Lenka, mžourající z černé záplavy vlasů do jasu sluncem zalitého pokoje jde bosky ke mně. Sedl jsem si zase do křesla.„Dáš si kafe? Jdu postavit vodu!“

Když se vrátila z kuchyně, vzrušující v průsvitné noční košilce, přistoupila ke mně. ,,Chceš slyšet super novinu?“ ptá se , tajuplně a svůdně šeptá, a ještě svůdněji se mi pověsí rukama za krk. ,,To víš, že chci, chci tě poslouchat pořád a stále a nikdy toho nebudu mít dost…tak copak pro mě máš?“ opětuji něžný polibek,  ,,Povídej!“

Lenka se mi zadívala do očí. Šedozelené panenky zářily jakýmsi šťastným očekáváním. ,,Sedíš dobře? Tak se ještě pořádně chyť, ať to s tebou moc nešvihne!“

Usmívá se tajemně a mě se zdá, že z ní vystupuje slunce„Včera jsem byla u doktora…Budeš tátou!“

Vstal jsem a zmámeně jsem se vyklonil z okna. Modř čisté oblohy dostala jásavý odstín. Narůžovělá nádhera rozkvetlé jabloně dostala nadpozemské dimenze a jarní větřík zanesl do pokoje vůni kvetoucí zahrady.

Takhle nějak asi vypadá štěstí…