Od té doby, kdy Venca Sviták po nadměrné konzumaci metylalkoholu kdesi na montáži téměř oslepl, dostává skromný invalidní důchod, k němuž si přivydělává na živobytí přijímáním a vydáváním kufrů v úschovně zavazadel našeho nádraží. Když jsme s Mirkem zaklepali na okénko úschovny, oči skryté za černými brýlemi, které člověka neznalého skutečnosti v šeré hale poněkud udivovaly, si nás zkoumavě přeměřily. Pak nám černovlasý Venca teprve otevřel dveře.„Leze mi sem všelijaká cháska, to víte, dneska musí bejt našinec vopatrnej.“
„Stejně je to zajímavý, že spodina celýho města se slejzá právě na nádraží, to není jenom tady, to je ve všech větších městech, já nevím proč,“ povídám. „Tak co tady pro nás máš za problém?“
„Támhle kluci, ten radiátor pod voknem hřeje jenom na třech článkách, dál je to studený. Udělejte mi s tím něco, kdo tady má celej den v tom průvanu z haly sedět, víte jak to táhne?“
Shodil jsem těžkou řemeslnickou tašku z ramene a vytáhl šroubovák. „To bude, Venco, hned, to stačí vodvzdušnit!“
A zatímco čekám se šroubovákem připraveným k dotažení odvzdušňovacího ventilku, až začne prskat horká voda, klepe na okénko úschovny starší paní.
„Na tebe tu čekám vod rána, ty důro,“ bručí Venca, „leze mi to sem jak domů…“, ale jak vytáhne sklo okénka, roztáhne tvář do přiblble podlézavého úsměvu: ,,To máme jeden kufříček a jednu taštičku, tady to je, milostivá, dostanu tři korunky, prosím…děkuji pěkně a šťastnou cestu paninko!“
Při stahování okénka se ale zase mračí a huhlá „táhni do prdele ty slepice grónská,“ nedbaje, že nedovřeným okénkem může zákaznice jeho proslovy zaslechnout.
„To je dílo!“ uchechtl se Míra, „to se vůbec nebojíš, že si někdo může stěžovat? Dyk tě musej slyšet!“
„Ať si dou třeba do lampárny, kreténi…a kluci koukejte, pučil jsem si polskej časák od trafikantky, to je kočka, co? Né, trafikantka ne ty blbe, ta tady na fotce vole! Ta má kozy co? A hele, slyšeli jste ten novej fór, jakej je rozdíl mezi ženskou a pitbulem? Poznáš to přece hned, jak si ji vemeš - dobrý co?“
Mirek, ženáč, se třema dětma, se zasmál.“ To je dobrý, to si musím zapamatovat. Venco, nemáš cígo? Puč mi spartu, já ti ji zejtra vrátím…“
A zatímco ti dva spokojeně pokuřují, vykukuji zvědavě ze dveří úschovny do nádražní haly. Je tu klid, přecházející cestující, sem tam hlouček, světla ze stánků a trafik, obvyklý nádražní šum, občas přerušený hlášením rozhlasu nebo zvenku rachotem projíždějících vlaků.
„Kluci, pojďte se podívat, to stojí za to!“ Venca s Mirkem i s cigaretami v ruce vletěli do dveří v předtuše minimálně Pamely Anderson, ale halou poklusem běží starý hubený mužík v rádiovce s anténou a v saku s oblýskanými rukávy. Z promočených tesilek mu čůrkem stéká přes sešmajdané boty řídká stolice a zanechává na dlaždicích haly dvě páchnoucí hnědavé cestičky. ,,Ó jé!“ směje se Venca, „to je ten dědek z nádražní restaurace, von tam pořád šmejdí a dopíjí slejvky z piva, tak mu tam zas nalili do sklenice jar, už mu to provedli párkrát, ale von je nepoučitelnej!“
„Nemůže to vodstonat?“ strachuje se Míra, ale Venca jenom máchne rukou. ,,Ten má tuhej kořínek! Hele, teď ani ty berle nemá, jinak filmuje, že nemůže chodit, teď je v tom kvaltu zapomněl a jak vidíte, běhá jak srnec. Naslouchátko nosí taky jenom pro parádu, aby neslyšel, když po něm chtějí platit, ale když mu někdo něco dává, to slyší jako Indián.“
Za podivným mužíkem se zabouchly dveře WC a hala se vrátila do předchozího klidu.
Vrátili jsme se do úschovny. Venca se opřel zády o regál s balíky a kufry, my s Mírou jsme usedli na převrácenou kánoi.
„Já jsem před pár dny seděl v hospodě „Budvarka“ a přised si ke mně taky takovej dědek. Měl hubertus až na paty a ňákou špinavou šálu, co ztratila původní barvu tak před sto lety. Ten chlap vám smrděl, až se mi dělalo zle. Močí, špínou, starejma hadrama, zatuchlinou a nevětranejma matracema - no něco děsnýho. Utýct nebylo kam, všechny vostatní stoly byly vobsazený, tak jsem honem platil a pryč! Voni některý chlapi jsou bez ženský jak ty čuňata, spali by v chlívě,jen když mají chlast a tabáček…ale mě se to netýká! Já jsem taky sám, ale podívej se na můj byteček - leckterá ženská by to takhle naklizený neměla!“
„No jó, ale ty seš exot,“ utrousil Míra, ,,většina chlapů bez ženský dopadne jako ten tvůj dědek. Podívej na Vaška Kulhavýho! Ten kdyby neměl Guláška, tak by byl úplně sám a uchlastal by se k smrti!“
Vašek Kulhavý byl zajímavá figurka nádražní čety údržbářů. Původním povoláním klempíř, ale jeho skutečným zaměstnáním byl chlast. Mnohdy se stalo, že byl tak opilý, že když přišel šéf do dílny, tleskal mu dlaněmi před obličejem, ale vytřeštěné oči totálně zkamenělého mužíka ani nemrkly. Jednou přivedl do dílny zatoulané psisko, které sebral kdesi na ulici a kterému chlapi z legrace začali říkat Gulášek. Pes si na jméno zvykl a brzy něj slyšel. Gulášku lehni, Gulášku k noze, Gulášku fuj!
Vašek měřil sto padesát centimetrů a jeho způsob života se mu vryl do obličeje. Snad proto se nikdy neoženil. Bydlel v polorozpadlé chalupě kdesi u Přelouče, odkud jezdil do našeho města předstírat, že pracuje…
Na okénko úschovny kdosi zaklepal.
„Koho to sem zas čerti nesou,“ bručel Venca Sviták, odlepil se od regálu a šoural se k okénku: ,,Tebe ty hovado jalový tak rád vidím jak vosinu v prdeli“ huhlal, ale když vyšoupl okénko, opět roztáhl obličej do svého přiblblého, úlisného úsměvu:… ,,Dvě taštičky, samozřejmě vážený pane..na den, nebo na dýl? Tady je lísteček, těšilo mě, nashledanou, přijďte zas!“ Div se neklaněl, ale při zavírání okénka už bez úsměvu bručel ,,táhni do prdele kreténé.“
Když jsme později v hale míjeli uklízečku, horlivě komentující hnědé páchnoucí cestičky, které musela vytírat, prohlásil Míra: ,,Teď máme ještě čistit ucpanej odpad na ústředním stavědle, pak kape baterie na telefonní ústředně a dále mám žízeň. Nejpřednější povinností každého slušného instalatéra je co?“
Spiklenecky jsme se na sebe zašklebili a už jsem se vracel do úschovny ke Svitákovi nechat mu tam v úschově těžkou tašku s nářadím.
