Drobásky po kapsách -kapitola 17. - Snění a bdění

Takto už to v životě chodí. Něco bychom si moc přáli, někdy - pokud je to v naší moci - pro to konáme vše co se dá, ale skutečnost je nelítostná.

Asfaltovou silničku, která vede od tepané brány z černého kovu, lemují mladé smrčky, za kterými vyšší borovice zaplňují letní prosluněný vzduch vůní jehličí a rozpálené pryskyřice. Silnička po chvíli ústí do široké rovinky, na které les ustoupil pečlivě sestříhanému trávníku, uprostřed kterého se ve slunci azurově leskne voda v bazénu, lemovaném chodníčkem ze zámkové dlažby. Na něm bíle svítí několik rozložených lehátek s čalouněnými polštáři. Od bazénu vedou široké schody na terasu domu s oslnivě bílou fasádou. Červenou střechu pravidelně protínají zasklené vikýře. Na terase zve k posezení bílý stůl s křesílky, které stíní veliký žlutý slunečník. Za domem, když obejdete garáž s mercedesem, kterým jezdívám dolů do města na večeři, do společnosti a do divadla a s kabrioletem s ještě teplým motorem, protože jsem se právě vrátil domů z kavárny, je další terasa s výhledem na jezero. Zde sedávám večer s přáteli u vína a u grilu.

Teď se ale jdu do jedné ze svých ložnic převléknout. Za půl hodiny už pravidelnými tempy brázdím modrou vodu bazénu. Diskrétně ševelící číšník v bílém saku mi zatím přinesl k lehátku láhev dvanáctileté whisky Jack Daniels a sklenici. Z aparatutry na trávníku se tiše line příjemná hudba a po příjezdové cestě se blíží bílý nissan, svítící skly ve slunci. Zastavuje u bazénu, a nádhernýma nohama se z něj vyhoupne Petra. Navlhlé, vlnité havraní vlasy jí padají až k pasu. Usmívá se temnýma očima Julie Robertsové a nese svou naprosto nedostatečně oděnou skvostnou postavu k mému lehátku. Shazuje to málo, co má na sobě a skáče do bazénu….

Budík nesnesitelně ječí. Kouzelná vysněná scenerie je nahrazena ospalým mžouráním do šera mého malinkého bytečku na kraji města. Nedá se nic dělat! Z vysněného života jsem nemilosrdně vržen zpět do kruté reality. Krásná Petra s havraními vlasy, stěží srovnatelná s mými průměrnými láskami, honosící se postavou bohyně, vkusem hollywoodské hvězdy a s tváří Ornely Muttiové z dob největší slávy, tahle Petra skutečně existuje. Samozřejmě, že jsem pro ni vzduch, nejnepatrnější nula, s kterou se nesníží prohodit slovíčko, natož se na ni pousmát! O nedostupných namyšlených nymfách se mi ostatně zdá častěji. Rád bych věděl, co by asi mnohá z nich řekla, kdyby to věděla. Mnohé sny jsou tvrdě erotické, dnešní snění o Petře je proti nim básnička Josefa Václava Sládka.

Natahuji na sebe seprané montérky a za dvacet minut už se deru narvaným autobusem k Mirkovi Polákovi, kterého jsem zahlédl u zadních dveří.

„Co se tady cpe, prdlouš,“  zaslechl jsem za sebou ženský hlas.

„Opatrně s těmi výrazy, madam!“ zvyšuji mimoděk hlasitost svého jinak klidného projevu. Když jsem se otočil, poznal jsem tvář dívky, o kterou jsem kdysi usiloval. Dala přednost, jako mnoho jiných dívek, ukecanému playboyovi s atletickou postavou, nabitou peněženkou a diplomem. No - budiž mu přána!.

„“Čau bejku,“ vítá mě Jacek, ,,večer je mejdan u Franty Krátkýho, přijdeš?“

Z Mirka je vidět jen nazrzlá hlava s obrovskýma ušima, pro které už si od kamarádů vytrpěl spoustu vtípků. Je vklíněn mezi dveře autobusu a jakousi metrákovou podvýživu.

„Já nevím Míro, potřebuju se vyspat. Mě už to věčný chlastání přestává bavit!“

„Hele, dlouho tam nebudeme, dyk ráno vstáváme do práce. Já jdu v deset domů,“  přemlouvá mě Míra a já už jsem napůl zpracovaný. U Franty bývají mejdany skvostné. Vždycky má na návštěvě pěkná děvčata, bůhví,jak je tam láká, snad na to skvělé pití. Nikdy mu nechybí několik druhů vína, koňak, whisky i brandy. Rozhodnuto! Večer se jde k Frantovi!

V šatně panoval obvyklý pondělní zmatek. Pípátko zakopl o závitnici, kterou kdosi v pátek neuklidil. Z druhého konce šatny halekali zedníci své obvyklé omšelé průpovídky a vtípky. Karel Fišr s Pinďou už si plánovali, kam se půjdou ‚zašít‘, protože Karlovo proslulé heslo zní: Kdo pondělí nezmaří, týden se mu nezdaří.

„Jenom aby mě Čejka neposlal někam mimo město, mám to dneska na desátou smluvený s Jiřinou,“  řekl Karel.  ,,Mě by se to dneska taky nehodilo,“  zatáhl Pinďa z cigarety,  ,,taky něco mám…Hele Péťo,“  obrátil se na mě,  ,,kdyby něco, že pojedeš místo mě, viď, uděláš to pro kamaráda? Zaplatím ti pivo!“„Klid,dyk ještě vůbec nevíme, co se bude dít a s čím Čejkus přijde.“

Pravouš seděl u své skříňky netečně, jako by se ho dění netýkalo, krájel si tlačenku, kterou si k mému údivu potíral hořčicí, a zamyšleně žvýkal.

„Pánové,  představte si, že v pátek byl předseda závodního výboru až do rána zavřenej na záchodě!“ směje se Horáček. ,,Vona jeho žena si vyjednala přivýdělek u stanice, že bude uklízet kanceláře. V pátek večer měla tedy uklízet, jenomže se jí roznemohlo dítě, tak pan manžel zaskočil. Uklidil kanceláře a pak si musel odskočit. Jenomže oni tam mají nějak rozbitej zámek u záchodu, že když se zabouchne, tak to zevnitř nejde otevřít. Zaměstnanci to vědí, mají opravu nahlášenou, jenomže páni zámečníci mají jiné důležité úkoly, tak se k tomu ještě nedostali. A tak když jde někdo na záchod, nechá dveře nedovřené, jinak by se nedostal ven. Náš milej předseda to nevěděl a večer už tam nikdo nebyl, tak tam seděl do rána, než přišli lidi na sobotní směnu a vysvobodili ho. To se ví, že z toho bylo haló! To víš, předseda závodního výboru a taková delikátní situace!“ Zasmál jsem se. ,,S těma hajzlama jsou vůbec zážitky. Já si pamatuju, jak Na Letný jednou pili nějací mlaďasové, moc toho nesnesli, a tak se stalo, že jeden z nich to brzo přepísknul, chtělo se mu zvracet a běžel na záchod, a znáte to tam, jak je to složitý! Nejdřív chodbou, potom zahnout kolem kuchyně, další chodbou, pak doleva - no zkrátka než tam doběhl, už mu to teklo z huby mezi prsty, jak se snažil zadržet ten nápor rukama, a když už konečně z posledních sil doběh k záchodu, otevřel dveře kabiny a vypustil mocnej gejzír plnou pusou jak vodopád –a  von tam seděl chlap na velký! No měl se zamknout, žejo?“  Chechtali jsme se, Pípátko se válel v koutě, i Pravouš se u své tlačenky zasmál. ,,Sakra chlapi, to musíte mluvit vo takovejch věcech, když jím?“

To dalo podnět k debatě o zvracení, záchodech a k historkám víceméně nechutným.  ,,Když se jezdívalo do Bulharska, tak tam tenkrát neměli záchodový mísy, jako známe tady, měli tam jenom takový šlapky s dírou, a papíry nesplachovali do odpadu, jako u nás, ale měli tam takový koše vedle tý díry, kam se použitý papíry dávaly.  Dovedete si představit, co tam bylo smradu! Hygieno braň se! Mouchy slavily první máj! No a můj kamarád Vláďa, když tam byl poprvé a ještě to neznal, šel na záchod jako vždycky na poslední chvíli, nevzal si sebou papír a tak, když viděl ty koše, tak zajásal, že papíry tam jsou. Vykonal potřebu a hrábnul do koše -  a pak už nestačil třepat prsty s nalepenými použitými papíry, aby se jich zbavil. Pak strávil zbytek odpoledne v koupelně…“

„No tak pánové!“ ozval se opět Pravouš,znechuceně sbalil zbytek tlačenky, uložil ji do skříňky a vstal, zatímco Pípátko vymetl už druhý roh šatny v záchvatu smíchu.

Dveře šatny se otevřely a vešel mistr Čejka. ,,Tak pánové, mám pro vás moc krásnou práci! Kšeft všech kšeftů! Ve stanici prasklo vodovodní potrubí v zemi.  Je to asi dva metry hluboko, tak si vemte krumpáče, lopaty, holínky, provazy a olovo. Za půl hodiny vyrážíme. Kudláčku, ty půjdeš do depa a zavřeš vodu. Ajfela a Šamšíka potřebuju na sídliště na radiátory, už tam plavou ve dvou bytech. Ostatní do stanice!“„No to je nádhera!“ protáhl obličej Karel, ,,to mám po randěti!“

„Co se dá dělat? Já taky utřu nudli. Aspoň že je to ve stanici, tam se budeme moct aspoň na chvíli ztratit, ne jako na podzim, když to prasklo na ‚kamčatce‘, tam nebylo kam, široko daleko nic než trať a holá pláň.“

Oblékli jsme si staré montérky, vatované kabáty a nádražácké ušanky a vyšli jsme do mrazivého rána. Dráha byla vždycky opatrná na penízky, proto šetřila i na pomocných dělnících, a tak jsme si museli výkopy a podobné akce dělat sami. Prastaré vodovodní potrubí, pamatující jistě ještě německou okupaci, bylo opravdu, jak Čejka naznačil, přes dva metry hluboko v jílovité půdě plné kamení a zmrzlé vody. Dnes tady asi budeme do tmy, zmrzlí a utahaní, ale zase budou nějaké penízky za přesčas. V dnešní době je každá korunka vítaná…

Ještě, že mě Čejka poslal do depa! Je to dobře tři čtvrtě hodiny cesty k hlavnímu uzávěru vody pro železniční stanici. Šlapal jsem ve vysokých botách sněhem podle trati. Občas jsem musel uhnout před projíždějící soupravou. Kolejiště se za stanicí rozbíhá do seřazovacího nádraží, je tu nejméně padesát kolejí vedle sebe, spousta stožárů, semaforů, vyhýbek a stavidel, docela mám tenhle ruch rád. Je to taková poezie všedního dne. Až jednou odejdu, bude se mi po tom docela stýskat.

V místech, kde se kolejiště dělí a kde od seřazovacího nádraží část kolejí uhýbá k nákladovému nádraží, v nádražáckém slangu zvanému ‚Kamčatka‘,  jsem potkal Frantu Krátkého. ,,Kam kráčíš sněhem a nepohodou, rockový barde?“ směje se na celé kolo. ,,Pojď se mnou na Čerčanku, tam votvíraj hned od rána a mě se nechce chlastat samotnýmu!“

„Teď nemůžu vole, musím do depa zavřít vodu, ve stanici prasklo potrubí a kluci tam už kopou, ale klidně tam běž, za půl hodinky se tam zastavím, aspoň nebudu muset blbnout s lopatou u výkopu hned od rána. A hele, že tě vidím.. Ty prej večer pořádáš nějakou pařbu, co je na tom pravdy? Jacek Polskej mě tam už ráno lákal!“

„No jasně, jen přijď! Vláďa Háčků tam bude taky, slíbil,že přivede nějaký kočky. Vem kytaru, a když přineseš nějakou tekutou pozornost, bude s díky přijata. Tak za půl hoďky čekám. Zatím čau!“ Vysoká štíhlá postava v zeleném vaťáku mi zmizela z očí za odstaveným nákladním vagonem.

Pokračoval jsem v cestě. Na vzdálené levé straně kolejiště bylo v dálce až za Starokolínskou ulicí, odsud schovanou za vyvýšeným kolejištěm vidět městskou drožďárnu, vpravo pak složitá soustava nádrží, potrubí, hal a provozů chemické továrny, ve které údajně Němci za války vyráběli plyn Zyklon B, určený k vraždění lidí v koncentračních táborech. Raději na to nemyslet. Naše město má i lepší historii,působil zde například legendární muzikant Kmoch, nebo spisovatel Leger…

Když jsem telefonicky nahlásil čekajícími mistru Čejkovi, že voda do stanice je uzavřena, dorazil jsem do hospody ‚Na Čerčance‘.  Franta už měl třetí pivo. ,,Nazdár!“ zasvítil nadšeně očima, ,,konečně někdo, kdo drží slovo!“

„Já vždycky!“ ohradil jsem se. ,,Nejsem žádná slepice, která toho naslibuje hory doly a pak se na tebe vykašle!“

Mám s dívčími sliby své bohaté zkušenosti. Snad jen Ilonka a nyní Lenka neplýtvají svými sliby nadarmo a spolehlivost jim není cizí. Podle mých zkušeností je to vlastnost u děvčat vzácná. Proto si spolehlivých žen a dívek hluboce vážím.

Jenže já jsem muž - a jako takový se snažím své slovo dodržet, i když se to leckdy nehodí. Slovo dělá muže - i proto jsem zde.

Krásná dlouhovlasá šenkýřka mi točí pivo a Franta se rozúpovídal, temtokrát o svých učednických časech.

„To jsme tenkrát bourali na hřbitově starou márnici. Bylo nás tam pár učedníků a mistr. To byl chlap jak hora, vazba, vod toho dostat ránu, to bys v tý márnici rovnou mohl zůstat!  No a tenhle mistr tenkrát někam vodešel, jak už to tak někdy chodí, a my kluci šestnáctiletý jsme tam zůstali sami. Slovo dalo slovo, a už jsme vytáhli starý máry, co se v nich nosili nebožtíci snad celý staletí. Nějakej Venca Pokorných si do nich lehl, a my ostatní jsme po hřbitově dělali pohřební průvod. Jirka Komínek s Milanem Štěchem vpředu nesli lopaty jako monstrance, za nima šel Pepík Hofmanů se skloněnou hlavou a s rukama jakoby v motlitbách - ten představoval kněze, pak my s těma márama – no děsná sranda. Nejvíc práce nám dalo tvářit se vážně…Prošli jsme celej hřbitov, lidi jen zírali,nějaký báby se tvářily dost pohoršeně, a když na to myslím, ani se jim nedivím. Nejhorší ale bylo, když se vrátil mistr. Seřezal nás tam jak psy, Makarenko nemakarenko, ještě dneska cejtím ty mordy!  On byl jinak dobrák, ale tohle bylo na něj moc, přece jenom za nás zodpovídal!  Tak nás všechny nahnal k doktorovi a dostali jsme injekce. Pak jsme si uvědomili, že jsme blbli s márama, na kterých se nosívali nebožtíci, co v sobě měli všechny možný nemoci, na který umřeli, tak jsme mu dali za pravdu. Až mě pak zamrazilo, co jsme mohli chytit za maléry!“

„Takovíhle kluci nemaj rozum,“ ozval se montér od vedlejšího stolu, který dosud pobaveně poslouchal, protože Franta hulákal na celý lokál. ,,Já jsem znal jednoho - ten byl teda starší, už ženatej, ale taky poděs. Ten měl hezkou ženu a strašlivě žárlil. Othello byl proti němu beránek. Tohohle kluka si chlapi v hospodě dobírali, že zatímco on je v práci, ona doma někoho má. Zpočátku, dokud mu to ještě myslelo, tak mu docházelo, že jde o legraci, ale čím toho víc vypil, tím víc šla žárlivost na povrch. No, co vám mám povídat - skončilo to tragicky. Když se opil, celej svět by ho nazadržel. Byl rudej chlastem a žárlivostí, přiběhl domů, chudáka ženu zbil jako koně..samozřejmě nikoho nenašel, ale nedal se přesvědčit, že tam nikdo nebyl. Zapálil celej barák a utek! Byl z toho strašnej malér - jasně že to skončilo rozvodem. Tak takhle taky někdy můžou skončit blbinky a škádlení.“

„Jedna moje známá, taky rozvedená, mi vyprávěla, jak k tomu došlo. Byl v tom taky oheň. To šli na Štědrej večer ke stromečku a zapoměli zhasnout v kuchyni na stole, co tam jedli kapra se salátem, zapálenou svíčku. Když cejtili až do obýváku smrad z hořícího ubrusu, rozběhli se do kuchyně honem hasit, ale v tom fofru porazili stromeček, kterej začal hořet taky, protože to bylo v době, kdy ještě nebyly elektrický svíčky, ale obyčejný voskový. A tak slavnostní večer skončil hasičským zásahem, zničeným bytem a strašnou hádkou, po který pan manžel sbalil kufry a odjel k rodičům. Skončilo to-jak jinak - rozvodem.“

Dopil jsem pivo. ,,Tak já musím jít. Čejka bude mít řeči. Máme prasklou vodu ve stanici. Tak čaulík večer!“

„  Tebe si příště pošlu pro smrt!“  hudruje skutečně Čejka, když jsem konečně dorazil k výkopu. Sláva - kluci už jsou na trubce! Teď to ještě honem opravit, ať tady doopravdy nejsme do tmy! Dopraváci hudrují, že potřebujou zprovoznit odstavenou kolej, pod kterou se lopotíme. Mrzne až praští, kluci poskakují s rukama v kapsách vaťáků kolem výkopu, jen ti dole se trochu zahřívají - tam aspoň nefouká. Od perónu se dlouhými kroky blíží ‚velký šéf‘ Jánský, ´zvaný též ‚Dlouhej Ibrahim‘.  ,,Chlapi,“ spustil,  ,,abyste neřekli, že máte vedoucího kurvu, přinesl jsem vám něco na zahřátí!“

Přestože je nám zima a máme z hnusné práce náladu pod psa, cuká nám v koutcích úst. Šéf se opravdu praštil přes kapsu. Pro sedm dospělých mužských vytáhl z kapsy malou placatici rumu. Stačilo to tak na to, aby si každý smočil rty. V létě byl šéf velkorysejší. Když jsme kopali takovéto nadělení v kolejišti u depa, přinesl v třicetistupňovém vedru tašku plnou láhvových piv. Tehdy jsme mu provolali slávu a vrhli jsme se na pivo jako smečka žíznivých psů.

Šéf chvíli postál na kraji jámy a když viděl, že Mirkovi Víškovi dole u trubky jde práce dobře od ruky, po chvíli odešel. Asi mu taky byla zima.

Pinďa na mě mrkl. Věděl jsem o co jde. Když se Čejka otočil, nenápadně jsem se ztratil. Za pět minut jsem kupoval u kiosku v nádražní hale litrovku rumu, za dalších pět minut jsem stál opět u výkopu, aniž si Čejka mé nepřítomnosti všiml. Blížilo se poledne a nad nedalekou budovou traťové distance slabě vysvitlo chabé zimní slunce.

Konečně byla porucha opravena. Popadli jsme lopaty a rychle, abychom se zahřáli, jsme zaházeli jámu. Byl jsem opět vyslán do depa otevřít uzávěr vody, předtím jsem ovšem předal nenápadně láhev Pinďovi, ale zapřísahal jsem ho, aby mi trochu nechali, než se vrátím. Byli spravedliví - počkali na mě a uvařili parádní horký grog! Takže ten nepříjemný den měl docela milé zakončení.

Když jsme ten večer s Mirkem Polákem zazvonili u dveří panelákového bytu Franty Krátkého, bylo už zevnitř slyšet docela bujný kvas. Franta s rozesmátou tváří, poněkud zarudlý otevřel dveře dokořán, v ruce otevřenou láhev vína. ,,Vítejte, rockoví bardi! Co nám přináší naše slavná dvojka? A kde máš kyteru, bejku?“

„Nechtělo se mi s ní tahat. Na takovejhle mejdanech stejně nikdo neposlouchá jak hraju, a na podbarvení nálady bohatě stačí magneťák!“

Zouváme si boty v malé, pestře tapetované předsíňce. Ze zasklených dveří obývacího pokoje vykoukl náš basák Vláďa. ,,Nazdárek, vy jste tady taky? Co si dáte? Panáka, lahváče, vínko bílý, nebo radši červený, či snad na začátek jenom kafe?“

1. V intimně osvětleném pokoji se ve sklech knihovny odráží plameny svíček, které Franta rozsvítil v těžkém mosazném svícnu na konferenčním stolku. ,,Chtěl bych sehnat židovskou manoru, jestli to správně říkám. To je takovej ten šestiramennej svícen, co maj v synagogách,“  básnil Franta, když jsem mu pochválil nápad se svícemi. Kolem stolku v sedací soupravě se živě baví skupinka přátel, každý se sklenicí v ruce. Nejvíce nás pochopitelně zaujal oslnivý zjev dvou krásných dívek, Vláďových známých odkudsi z Čáslavska. Kromě Vládi a Franty je zde i Figura (ježíši, co ta tady dělá!).   Franta nám nalévá myslivce do nastavených sklenek.

„Tak co, jak jste spravili vodu?“  směje se mému výrazu. Asi vypadám unaveně, což rozhodně není přetvářka. Kopl jsem do sebe panáka.  ,,Dej mi pokoj s prací, nechci o ní celej večer ani slyšet! Radši mi ještě nalej!“

1. ,,To bysme si rády poslechly. Kdy budete hrát někde na našem konci?“

„Ale dyk my tam jezdíme každou chvíli! Do Vrdů, do Církvice, teď o Vánocích tam zrovna jedem,  tak se přijďte podívat.“

A my se z jeviště taky budeme mít na co koukat, myslel jsem si pro sebe.

„A ty nám tyhle krásný holky nám nepředstavíš?“ obrátil jsem se na Vláďu.  ,,No jo, to víš-jsem já to pitomec,“  zabreptal oslovený, ale hned se vzpamatoval. Tak tohle je Romana, políbil ruku usmívající se dlouhovlasé blondýnce s bujným poprsím, které jí napínalo blůzku tak, že se jí každou chvíli rozepínaly knoflíčky a odhalovaly potěšující skutečnost, že nemá podprsenku.

„A tahle kouzelná bytost“  ukázal na  černovlasou okatou krasavici,  ,,tohle je Hanka“.

„Moc mě těší!“  Myslel jsem to upřímně.  Ty holky vypadaly nejen atraktivně a sexy, ale i sympaticky, což u dívek nejde vždycky dohromady - ostatně u mužů taky ne, takoví ti úspěšní samolibí suveréni mi automaticky otvírají kudlu v kapse…

Jen s velkým sebezapřením jsem odtrhl oči od Romaniny blůzy, protože jednak by vypadalo trapně, kdybych stále zíral kam nemám, jednak Franta vykládal o starém Šrámkovi, vrchním z Letné.„Hele Petře, ty jseš prej Na Letný pečenej vařenej, tak znáš Šrámka, že jo?“

„No Šrámka znám, ale že bych tam byl pečenej vařenej, to zas ne! Kdyby mě tenhle cvičenej pitomec“ – ukázal jsem na Jacka - ,,tam furt netahal, snad bych tam byl tak dvakrát ročně: No nechechjtejte se pitomci! Já jsem nejradši doma - asi jsem taková domácí puťka.“  Zasmál jsem se.  ,,Já že tě tam tahám, ty sude?!“  urazil se žertem Míra,  ,,dyk ti v práci neřeknou jinak, než ‚sosáček‘, tak se nedurdi!“

To byla téměř pravda. Zejména Ajfel si ze mě utahoval, ač samozřejmě úplně neprávem…Opět jsem se zamyslel nad plánem o skoncováním s tímto způsobem života. Někteří lidé už mě začínají považovat za alkoholika a jestli to takhle půjde dál, skutečně se tím alkoholikem nakonec stanu…

„Já o tom Šrámkovi začal vlastně proto, že na Mikuláše večer jsme tam s klukama seděli na pívu. Bylo asi sedum hodin, když se rozletěly dveře a do hospody vletěli tři čerti i s Mikulášem a hned na Šrámka! Řinčeli řetězama a řvali jak pohotovostní oddíl policie při zásahu. Ale byl jsem překvapenej, jakej má dědek smysl pro srandu. Klekl si uprostřed uličky mezi stoly, sepjal ruce jako při modlení a volal na celej lokál  ‚Já už budu hodnej, já už nikdy nikoho neokradu, budu točit plnou míru, budu poslouchat šéfa Bartáka, budu úslužnej a hodnej k hostům‘…no děsná psina! Lidi kolem se mohli uchechtat. Pak čerti i s Mikulášem do sebe kopli prcka a šli dál.“  Zasmáli jsme se. Z mahnetofonu se linula příjemná hudba, radiátory sálaly, pohoda ovládla všechny přítomné. Mlsali jsme Frantou zhotovené jednohubky a zapíjeli je bílým vínem.

„Když už jsme u toho chlastu a hospod, tak jsem si vzpomněl,  jak k nám kdysi - to jsem ještě bydlel u rodičů - začal jezdit můj budoucí švagr. Svatba se ségrou byla na spadnutí, tak brácha s tátou vzali Jirku do hospody a trochu se tam prdli.“ Vláďa si zapálil cigaretu a pokračoval. ,,No a já jsem ten den oslavoval cosi s klukama, trochu jsem to taky přehnal, přišel jsem domů nadrátovanej jak farář, a já nevím, jak se to mohlo stát, já jsem si v noci splet záchod a špajz -přitom do špajzu vedou dveře z úplně druhý strany předsíně než k hajzlu - a jak se mi udělalo zle, tak jsem vletěl do špajzu a vyblil jsem se mámě do koše se špinavým prádlem, co tam dávala, protože jinam nebylo kam,  než se ho nahromadilo tolik, aby se dala do praní. Ráno mě bolela palice, na nic jsem se nepamatoval, a máma při snídani povídá ‚helejte, než Jirka vstane, von se mi v noci vyzvracel do prádla, von to tady ještě tak dobře nezná, tak si splet dveře - ale nic mu neříkejte, von by se cejtil trapně, chápejte, na návštěvě u nevěstiných rodičů, radši ať nic neví!‘ - a tak jsem mlčel jako ryba a vyklouzl jsem z průšvihu, kterej by bejval musel přijít, nebejt tam zrovna tahle návštěva. Jirka dodnes netuší, že byl v tak potupným podezření.“

Franta se zasmál. „To jsi z toho teda parádně vybruslil! Já jsem zase slyšel o jednom chlápkovi, kterej se seznámil na inzerát. Ta dáma byla velice solidní, rozvedená, s malou dcerkou, bydleli někde v Sadský nebo tam v těch končinách v rodinným domku. Když si asi dva měsíce psali, dohodli se, že se navštíví. Tak tam k večeru v sobotu přijel, povídali si, ta paní ho pohostila, udělala slavnostní večeři, on pak rozbalil květiny a dárek pro malou - prostě všechno bylo fajn až do chvíle, když paní zjistila, že zapoměla koupit pivo. Náš chlapík se nabídl, že skočí do hospody pro točené, dostal džbánek a šel. Jenomže ouha! V hospodě seděla parta kluků od něj z práce, snad tam byli na nějaký montáži, nebo tam bydleli, já nevím. A hned ‚Kde se tady bereš, sedni si s náma, dej si jedno‘ - znáte ty řeči. Von že ne, že je na návštěvě, že si jen dá natočit pivo do džbánku a hned zase jde, ale voni, že prej než ti to natočí, tak si s náma sedni - tak se nechal ukecat. Dal si jedno, pak druhý, pak někdo poručil rumy, von to votočil, a za hodinu už zapoměl na paní, na dcerku, jak čekají doma, a vožral se tam s nima jako doga. Pozdě v noci se pak plížil kolem domu, postavil džbánek na zápraží a utek na vlak. Tak takovýhle námluvy ten tvůj švára neměl!“

„Takovýho nápadníka bych hnala potěhem!“  prohlásila Romana.  ,,Dyk co asi myslíš, že udělala ta dáma? Už ji asi přešly chutě na inzeráty!“  zasmál se Franta,  vstal a dolil všem poloprázdné skleničky.

„Co kdybychom si zahráli nějakou hru?“  navrhl Vláďa, ,,kytaru nemáme, tak bysme se měli nějak zabavit, ne?!“

„No - já jsem pro každou špatnost,“  povídám mezi dvěma polknutími, ,,ale co bys chtěl hrát? Tichou poštu? Nebo vybíjenou? Děkuju pěkně!“

„Z toho jsme poněkud povyrostli - tedy aspoň někteří..“  změřil mou nepříliš vyrostlou postavu.„Ale můžem si zahrát třeba flašku!“

„Flašku? To je jako se svlíkáním?“  Romana s Hankou se na sebe podívaly, ale Figura prohlásila  ,,Dej mi ještě pár panáků a jdu do všeho!“

1. ,,Jestli to bude hrát Hanka, tak já taky!“

„A proč ne? Když se dámy nestydí a všichni jste pro - tak třeba i tu flašku!“ chytil se toho Franta.  ,,Ale nechci se dožít toho, že když na někoho přijde řada, tak že se začne stydět a couvne! Je vám doufám jasný, že hra končí okamžikem, kdy je celá společnost nahá?“

Dívky vypadaly trochu rozpačitě, ale nakonec prohlásily, že už řekly, že do toho jdou, a tak ‚nalejvej, ať ztratíme zábrany, a jedem!‘

Franta přinesl z kuchyně prázdnou láhev od vína. ,,Na koho ukáže hrdlo flašky, svléká část garderóby. Ostatní si zatím dají panáka. Tak panstvo, první kolo začíná!“

První postiženou byla Figura. Se smíchem stáhla z nohy ponožku a stylem striptérek ji odhodila za hlavu, kde nakonec přistála kdesi na sekretáři mezi květinami. Začalo mě to zajímat. Za půl hodiny jsme byli už docela slušně opilí, Franta byl jen v trenýrkách a všichni ostatní už jen velmi nedostatečně oblečení. Jen provokativní Romanina blůzička stále odolávala. Kýžená chvíle, na kterou pánští účastníci hry s napětím čekali, na sebe nechávala čekat. Hanka už byla ve spodním prádle, Franta a Figura byli nazí, já s Vláďou v tričkách a Míra ve slipech. Napětí stoupalo každým okamžikem. Kýžená chvíle konečně nastala.

Točící se láhev se zastavila hrdlem přímo před Romanou, která už na sobě neměla nic, než onu vyzývavou blůzičku, pod stolem byla už i bez kalhotek, což nás ale, protože si přisunula křeslo blízko stolu, moc nebralo. Pokusy typu ‚Dojdi nám do lednice pro pití‘, nebo Přines nám ze skříně cigarety‘  se nesetkaly s úspěchem, protože byly odbyty slovy „Hostitel je Franta“.Chvíli panovalo napjaté ticho. Pak se ozvala Romana. ,,Já se nesvlíknu.“

„Jakto, že se nesvlíkneš, dyk jsi souhlasila, že to dohraješ!“ rozčílil se Franta.  ,,To vůbec není fér, my tady lítáme nahatí jak na nudipláži a ty to takhle skácíš! To se na to teda vyseru!“

Nahý Franta proběhl pokojem a práskl za sebou dveřmi vedlejšího pokojíku.

„On má pravdu Romanko,“ řekl Vláďa, ,,když všichni, tak všichni. On se teď musí cejtit hrozně trapně. Když se stydíš, neměla jsi to hrát!“

„Franto pojď sem, vona to dokončí,“  volal pootevřenými dveřmi do pokojíku Míra, zatímco Romana skutečně s lehkými rozpaky odhalila neskutečně krásná prsa, připomínající půlky míčů s velkými dvorci a trčícími bradavkami. ,,Dejte mi všichni pokoj!“ ozval se Frantův naštvaný hlas. Dveře se opět přibouchly.

„Tak snad abychom šli,“ navrhl jsem rozpačitě. Podívali jsme se po sobě a spěšně jsme se začali oblékat.  Za čtvrt hodiny jsme Frantův byt opustili, jen Figura zůstala, aby se pokusila Frantu z toho trapasu trochu vyvést. Vláďa s děvčaty odešel domů a já s Mírou jsme se ocitli před otázkou ‚co těrazky?‘  Noc je ještě mladá. Mejdan, který tak slibně začal, skončil trapasem.„Teda mě se ještě spát nechce,“  prohlásil Míra.  ,,Kde maj ještě otevřeno?“

„Cože! Ty chceš ještě do hospody?“  podivil jsem se. ,,Dyk je skoro jedenáct a ráno jdeme do práce!“ ,,Já musím ten neskutečnej trapas zapít!“ prohlásil rozhodně Jacek. Zkusíme Letnou, je to jenom kousek. Snad nám ještě nalejou.“

Šlapali jsme asfalt spoře osvětlenými ulicemi vilové čtvrti, co chvíli potkáváme povykující partičky podnapilých mládenců. ,,Jé hele!“ zavýsknul dívčí hlas, když jsme se vynořili ze stínu do osvětleného Riegerova náměstí. Před telefonní budkou na rohu v hloučku debatoval Vláďa s oběma děvčaty. Asi si  rozmysleli cestu domů a patrně se také chtějí ještě někde dorazit.

„Na Letný už nás vyrazili, zavíraj,“ prohlásil Vláďa mezi dvěma tahy z cigarety.  ,,No tak co podniknem? Holkám jede vlak až ráno, domů se nečekaně vrátila máma, měla bejt u tety až do neděle, tak co teď?.  Co kdybychom šli k tobě?“„Neblbni, já jdu ráno do práce!“

„To my taky. Snad to nějak dopadne…přinejhorším na zem..“  bručí Vláďa polohlasně. Když se s neodolatelným dívčím šarmem přidala i děvčata, rezignoval jsem. Ukecal jsem výčepního Na Letné, aby mi ještě prodal dvě láhve vína a sáček brambůrek a za půl hodiny jsme seděli kolem stolu v mém útulném bytečku. Vyhledal jsem cédéčko s diskotékovou hudbou a za chvíli se díky vínu, hudbě a hezké společnosti nálada značně uvolnila. O půlnoci Míra řval „Já jsem byl u arcibiskupa!“ a chvástal se vymyšlenými aférami, které měl se zpěvačkou Petrou Janů. O uvolněných vztazích nakonec svědčil i prostý fakt, že dívky ztratily zábrany, které zničily slibný mejdan u Franty a během noci skončily postupně v náručí některého z nás. Chudák Franta…

Ve tři hodiny ráno zazněl zvonek u dveří. Kdo to teď může být?

„Pane Kudláček,“ povídá na chodbě paní Skálová z druhého patra,  ,,já vím, že se rád bavíte, ale mě se houpe lustr a nemůžou mi spát děti!“„Jéžišmarjá, paní Skálová, nezlobte se, my se hned ztišíme!“

Za mými zády se z hlubin obývacího pokoje vynořil Míra. ,,Paní Skálová, pojďte si s námi připít!“  ,,Vážně?“  zjihla sousedka. ,,A co vlastně slavíte?“

„Nic, jen radost ze života,“ usmál jsem se a ustoupil ze dveří, aby mohla vstoupit.

V obývacím pokoji se trochu zarazila při pohledu na téměř nahá děvčata, ale pak se zasmála. ,,Mládí! Kdeže loňské sněhy jsou!“

„Ale dyk vy jste v nejlepších letech!“ ujišťoval pohlednou čtyřicátnici horlivě Vláďa.

A tak se stalo, že jsme se vyplížili z domu v pět hodin ráno, děvčata šla na vlak a my do práce.