Drobásky po kapsách - kapitola 15. - Čůčo

Moje práce je mimo jiné postavena na cestování po železničních stanicích určeného regionu a opravách, montážích a rekonstrukcích staveb a jejich zařízení.

Dlouhá hala železniční opravny vagónů ve Velkém Oseku se koupala ve svěžím ranním zimním slunci. Na peroně ve stanici za řadou lesklých kolejí barevně svítily zástupy cestujících. Přecházeli nástupištěm sem a tam, klábosili, mlsali housky se salámem a láhvové pivo z kiosku, četli noviny, než jim přijede ten jejich vlak.

Přistavili jsme k hale dlouhý žebřík, Háša vylezl nahoru k okapovým žlabům, v jedné ruce štětec, namočený do zelené barvy. Když natřel kus žlabu, hodil štětec dolů.  ,,Josko, namoč to a hoď mi to namočený zase nahoru, jó!“

Joska, zvaný ‚Dešťák‘, hodil namočený štětec do výšky, až se ztratil v sluneční záři. Háša jej nahoře nezachytil, takže barvou nasáklý štětec se snesl zpět na Dešťáka, který uhnul, oslněn sluncem, pozdě a tmavě blonďaté vlasy měl v mžiku přebarvené na zeleno. Připomínal trochu sjetého punkera.  ,,Uč se chytat, vole!“  zařval nahoru vztekle, ale Háša volal ,,Uč se házet kreténe!“  Ranním vzduchem se nesli voli, kreténi a idioti, jen já s Mirkem Víškem jsme řvali smíchy.  Od stanice přes koleje dlouhými kroky přicházel ‚Vopičák‘, přes rameno řemeslnickou tašku, v koutku rtů cigaretu. ,,Co to tady blbnete, bejci?“

„To víš,nejsme vopičáci, abychom lezli po vejškách jak Tarzani!“ odsekl Háša. Vopičák se urazil a obrátil se k nám. ,,Včera jsem byl na obědě U černýho koně, dal jsem si skopový na česneku, ale to vám byl takovej blaf, že se to nedá vylíčit! Je mi blbě ještě teďka!“

„Dyk to je taky lidská strava, to ti přece nemůže chutnat! Dyk vy vopičáci jste zvyklí na boby a vodu!“  rezchechtal se Mirek, a Háša s Dešťákem rázem zapoměli na nesváry s natíráním žlabu a svorně si dobírali neštastného kamaráda.

„Josko, polez nahoru, tobě, jakožto vopičákovi to nebude dělat žádný problémy!“

„Jasně - vyjedeš po žebříku jako blesk! Co jako blesk! Dyk ty vůbec žádnej žebřík nepotřebuješ! V pralese ho taky nemáš a lezeš po palmách jako nic!“

„Hele, támhle v kiosku maj banány, koupím kilo a nechám ti šlupky, chceš?“

Poznámky pršely jedna za druhou a Vopičák jen nevěřícně zíral.

„To snad není možný, co vy jste za hovada“ bručel,  ,,až vy dva dostanete rozum, to si pohovíte!“

„Jé, hele Pepo, jde sem tvoje žena!“

Přes koleje od stanice se skutečně rozzlobeně blížila Vopičákova manželka, i zdálky bylo zřejmé, že není právě v usměvavé náladě.

„Hele, jako zaměstnanec bys ji měl poučit, že vstup do kolejiště je přísně zapovězen,“  dloubl jsem si ještě, ale to již mladá žena přiběhla k nám. Na pozdrav nereagovala a rovnou se obořila na svého muže: ,,Josefe, tys pil! Viděli tě v hospodě! Dejchni na mě!“

„Ale dyk já jsem nic nepil, Věruško,vážně!“  dušoval se Vopičák, obraceje zoufale oči k nebi.

„Nelži, já ti nevěřím! Řekni řeřicha!“

To už jsme nevydrželi a dali jsme se do smíchu.

„Moc se nesmějte, bando vochlastů! Stejně jste mi ho zkazili! Než začal dělat u vás, ani se nenapil!“

„Spíš jste mu na to nepřišla, mladá paní,“ ušklíbl se Dešťák, drbaje se levičkou v zelených vlasech.

„Pepíku, z práce rovnou domů! A vy si mě nepřejte!“ obrátila se k naší rozchechtané skupince. Svižně přeskočila koleje a zmizela za odstavenou nákladní soupravou.

„Pepo, řekni řeřicha!“ chechtal se Háša,  ,,teda ta ti to dala - ty to doma nemáš lehký!“

„No, vona je jinak docela hodná holka,“ začal Vopičák, ale náš řev ho nenechal dokončit myšlenku …,,je to učitelka, má to v krvi..“ říkal docela potichu, takže ho nikdo neslyšel.

Když jsme se později vraceli přes koleje k nádražní budově, řekl Vopičák:  ,,To jsem teda zvědavej, kdy ti dva cvoci dostanou rozum.“

Otočil jsem se zpět k dlouhé nudli vozového depa, kde kluci po sobě opět házeli štětcem, namočeným do barvy.

„Stejně je to podivná organizace práce, když dají v prosinci klukům natírat žlaby. To je skoro stejný, jako když v Rusku stavějí základy baráků na ledě zamrzlýho jezera. Čet jsem to v nějakým časopise.  Co když se jednou oteplí? Ono už to začíná, tajou ledovce a počasí se úplně zbláznilo - a vůbec! Jakto , že jim to nepopraská? Dyk jim to mrzne pod rukama!“

„No, dneska naštěstí nemrzne, jinak by sem kluky asi neposílali,“ řekl smířlivě Mirek.

Mezitím jsme došli do budovy železniční stanice. Do odjezdu vlaku do našeho města zbývala ještě hodina. Vopičák ve Velkém Oseku bydlí, takže využil příležitosti a šel si udobřovat ženu. Z nádražní restaurace voněly pokrmy, bylo tam teplo a našli jsme tam zedníky z našeho města, takže se zakrátko rozvinula nevázaná zábava.

„Mirku, pamatuješ, jak jsme na tom domku u trati ve Velimi pekli berana?“  culil se Venca Kabát, zvaný ‚Čert‘.

„To mi ani nepřipomínej, nebo se mi zase udělá špatně!“ odmítl rezolutně debatu na toto téma Mirek.

Já si na to velmi dobře pamatuji. Bylo to loni v létě a na domku u Velimi probíhala generální rekonstrukce. Zedníci bourali příčky, jiné zase stavěli, nahazovali fasádu, pokrývači pokládali nové tašky na střechu a my s Mirkem jsme v koupelně budovali nové rozvody vody a kanalizace. Majitel domku choval v nedaleké ohradě ovce a jednoho dne zabil a upekl pro naši partu berana. Mirek je pověstný svou fobií k mršinám a vnitřnostem zabitých zvířat. Pamatuji si, jak ve výkopu u lokomotivního depa, připraveném pro opravu vodovodního řádu, uvízl divoký králík, a zahynul tam. Když jsme tam tehdy s Mirkem přišli, zbyla z něj už jen  kostra potažená potrhanou kůží. Vypadalo to dost nechutně a Mirek na místě zvracel. Odmítl do výkopu vlézt, dokud jsem mršinu neodstranil.

A tak naši milí zedníci ve Velimi namíchali do kbelíku s  betonem, kterým Mirek zamazával odpadová hrdla azbestocementových trubek,  uříznutá varlata zabitého berana, a aby toho nebylo málo, přinesli pobledlému kamarádovi, když se vrátil z křoví, kde zvracel, prkénko, na kterém byly přibity beraní oči…..

„Pánové,“ spustil Zdeněk Polešovský ze zednické party sotva jsme dosedli,  ,,představte si, že jsem byl minulou soboru na tancovačce. Potkal jsem tam spolužáka ještě ze základky, tak jsme se trochu prdli - ale né abyste to vykládali mý starý! Když to skončilo, nic nám už nejelo domů. Bylo to vosum kilásků, tak jsme před hospodou ukradlo kolo, von si sed na řídítka, já šlápl do pedálů a jeli sme. A jak jedem, tak za náma auto. Tak jsme se schovali do příkopu, nechali jsme je přejet a šněrovali jsme si to dál vod patníku k patníku a když už jsme se blížili k baráku, zase jede auto! Teď jsem byl klidnej, jelo v protisměru. Jenomže to bylo to samý, co nás předjíždělo.Von tam seděl majitel toho kola a honil zloděle. Najednou nám zablokovali silnici, vylezli čtyři chlapíci, ale to už jsme na nic nečekali. Praštili jsme kolem o silnici a hup do lesa! Letěl jsem jak splašenej, vo kámoše jsem se nestaral, hlavně aby mě nechytili…ale za chvíli bylo ticho, asi usoudili,že honit nás ve tmě v lese nemá cenu. Naložili kolo, bylo slyšet, jak odjíždějí, tak vylezu na silnici, šlapu si to domů a už jsem byl skoro v tý ulici jak bydlej Rákosníkovi, když z lesa slyším mohutný supění a dupání - a von to kámoš, pořád ještě běžel!“

„Tak jste byli vytrestaní, protože krást se nesmí“ smál jsem se

Číšnice nám přinesla polévku a ošatku s rohlíky. Dali jsme se do jídla, když nad námi stanul obávaný přednosta stanice, za komunistů velký straník, nyní fanatický pravičák. Kdyby přijeli Číňané, jistě by začal šilhat.

„Pánové, v pracovní době se v hospodě nesedí! Já hned jdu, a zavolám vaše nadřízené a budu jim hlásit, jak si tady plníte svěřené úkoly!“

„Tedy náčelníku, za prvé je devět hodin, a to máme přestávku na svačinu“ řekl Mirek Víšek, ,,a za druhý mi tady neprskejte do polívky, já vám do jídla taky neprskám, a  za třetí - o co vám jde?“

„No - snad nebude tak zle, dyk jsem toho zas tak moc neřek“  řekl náčelník smířlivě,  ,,potřeboval bych, jestli byste se mi někdo nešel do mýho bytu podívat na kohoutek, nějak mi to kape….“

„Za půl hodinky jsem u vás“. Míra si poposedl na židli a přednosta konečně odešel. Tohoto pána odbýt nelze. Několikrát se stalo, že si stěžoval dokonce až na ministerstvu….

„Na těsnění stačíš sám“ protáhl jsem líně,  ,,já ho mám plný zuby jen za tu chviličku, co byl tady.“

Když jsme dojedli polévku a Míra odešel do služebního bytu, otevřely se dveře z perónu a do restaurace vešel Ajfel, následován Pravoušem. Shodou okolností byli dnes rovněž vysláni na jakousi akci  do Velkého Oseka.

„No jó, kde jinde bysme vás mohli najít!“ smáli se už ode dveří,každý popadl volnou židli a už jsme opět tvořili malebnou skupinku kolem stolu.

„Kde máš Mirka?“

„Šel náčelníkovi spravovat kohoutek, bude tu každou chvíli.“

Přisedl jsem si k Pravoušovi. ,,Hele, a jak to vlastně jinak chodí v takový fabrice - je tam opravdu takovej teror, jak se povídá?“

„Vo co ti de, vole, snad nechceš jít makat do fabriky? Tam by se ti o takový volnosti, jakou máš tady, ani nesnilo! Snad není dne, aby se po halách neproflakovaly nějaký party bílejch límečků, který buzerujou nejenom lidi u strojů, ale i šéfy…Jednou si jeden takovej okravatovanej těžce pracující vzal do parády nějakýho Černýho, prej jakto, že nepíše výkaz práce modrou tužkou, ale černou…mít tak já jejich starosti - a to za to mají plat, o kterým se našinci nezdá ani v nejbujnějších snech….Víš co - drž se radši řemesla a nepouštěj se ho. Jak zapadneš za píchačky, ztrácíš sám sebe a jseš tam zavřenej jak mukl v lapáku. O pivu se ti může tak jenom zdát a kdejakej vůl si ne tebe otvírá hubu.“

Zamyslel jsem se. Stanicí projížděl plnou rychlostí mezinárodní rychlík  Praha - Wroclaw a zaplnil prostor ohlušujícím rámusem.

Já s tímhle životem nějak skoncovat musím. Ne, že by se mi v téhle partě nelíbilo, ale ten bohémský styl už mě unavuje. Potřebuji se usadit, snad dokonce oženit, už taky nejsem žádný mladík. Minulou neděli jsem byl na návštěvě u Lenky. Ukázala mi továrnu, kde pracuje, docela se mi tam líbí. Mluvil jsem s majitelem, rád by mě vzal, dokonce mi nabízí byt – to je v dnešní době unikátní! Plat bych měl také vyšší, než mám zde. Jsem stále na vážkách, ale ručička se zvolna přesunuje. Jenom jak to jen řeknu Ilonce…už jsem se u ní strašně dlouho neukázal, možná, že už tuší…Byt sice nepotřebuji, Lenka má svůj hezký domeček u rybníka….

Když se Míra vrátil z náčelnického bytu, byl už čas zaplatit a jít na vlak. ,,Představte si, co mi dědek řek! Nejdřív mi nabídl kafe a pak prohlásil ‚Já jsem demokrat  a jako takovej diškrece nedávám. Ale abyste neřek, že jsem kurva, tak tady máte tři koruny na limonádu!‘ .“

Vtrhli jsme do kupé jako velká voda, plni smíchu a halasu. V koutě u okna seděla dívka, dlouhé vlnité vlasy jí halily tvář,  jak se skláněla nad knížkou. To je přece Květa! Má ve Velkém Oseku rodiče! Ale jak to, že jsem ji přehlédl na peróně?

„Tak co to študuješ, Kiťulko?“  zvolal jsem žoviálně, div že jsem děvče nepoplácal po zádech. Ouha! Mladá dáma zdvihla hlavu, rozpaky se usmívající úplně cizí slečna se začervenala v půvabné tváři a já jsem zrudnul.

„Promiňte mi to prosímvás, spletl jsem si vás s kamarádkou,“ breptal jsem pitomě za dobráckého řehotu svých kamarádů. Jiný muž by patrně  této příhody využil k navázání kontaktu, ale já to nemám v povaze. Vypadl jsem urychleně z kupé, sedl jsem si v prázdném vedlejším a zcela sám jsem pozoroval krajinu, uhánějící nazad za oknem vagonu.

Mám si vzít Lenku, nebo ne? Znamenalo by to vzdát se muziky, bytečku ve městě, kamarádů, mnohem méně vídat mámu, bráchu, vzdát se volného zaměstnání a pracovat v továrně za podmínek, jaké mi líčil Pravouš..ale bůhví, jestli mě jen tak nestraší, třeba to nebude tak horké…ostatně je to jiná fabrika, než ta, kde pracoval on…Nezní to trochu románově - vzdát se všeho a začínat úplně znova?

Na nádraží jsme řemeslnické tašky s nářadím dali Svitákovi do úschovy a za půl hodiny už jsme si připíjeli velkopopovickým Kozlem v restauraci zimního stadionu  na Zálabí. O Letné už mistr ví, nedávno nás tam vyhmátl, musíme změnit podnik.

„Ten tvůj Balcar je pěkný kvítko,“  protáhl  Mirek, sledujíc proti světlu sklenici s pivem-

„Jak to, co ti proved?“

„Tak si představ, že se mi teď před vánocema rozbila televize. To je ovšem malér, svátky na krku. Rád se dívám s dětma na pohádky, a pak bude Silvestr.. no a protože moje žena má odpolední, tak zašla za Balcarem, aby se nám na tu telku podíval. Koupila flašku vína, protože Vaška zná a ví, že bez toho nehne prstem. Přišel ještě to dopoledne, odšrouboval zadní víko a prej - ‚jé,tady je věcí!  A každá jiná!‘ - a pak vypil tu flašku, bouchnul do televize pěstí, a světe div se, vono se to rozsvítilo a hrálo to! A moje Bláža povídá jako co je dlužná, a von, že nic, že ta flaška byla až moc, ale že nám tam odchází součástka, kterou tam musí naletovat, jinak nám to za čas odejde zas. Ale bohužel ji nemá, tak jestli by žena nesehnala ‚asynchronní babulátor‘ v elektře…A tak chudák Bláža sběhala všechny elektry ve městě, sháněla babulátor, a všude na ni koukali jak na zjevení. Nikdo to neznal - a jak by taky mohl! Ukázalo se, že si z ní Balcar vystřelil, protože nic takového nejen v televizi není, ale ani neexistuje. Zatím,co byla pryč, něco v bedně přeletoval, takže běhá jak hodinky, a mezitím objevil v naší lednici další flašku, takže když se vrátila z neúspěšný výpravy za babulátorem, byl už docela pěkně nametenej…“

„No copak Vašek je Vašek, ale ten fór s babulátorem je dobrej, to bych do něj neřek,“ podotkl jsem.

„Tak, sportovci, tady to máte!“  číšník položil na stůl lesklý tácek s panáky jakéhosi nažloutlého likéru.

„Proboha, co to je? My jsme si nic neobjednávali!“  zděsil jsem se. Číšník jen ukázal bradou na stůl vzadu v rohu. Šklebil se tam na nás Vojta Pojeda, kterého jsme při příchodu vůbec nezpozorovali. Byl největší šmírák a drbna ve městě a asi se nikdy nestalo nic, o čem by nevěděl. Být bábou, velice by si rozuměl s obyvatelkami žižkovských pavlačí v předminulém století. Tedˇsi s úsměvem přenášel židli k našemu stolu.

„Čau kluci, kde se tady berete? Už jste to slyšeli? Kamila Hasinová se bude rozvádět!“

„Hele.neznám Kamilu Hasinovou a je mi to jedno. A neměl jsi nám posílat ty panáky.“

Vojta byl už několikrát spatřen, jak se v noci plíží pod okny bytů a poslouchá, o čem se jejich obyvatelé baví. Jeden starý pán mi dokonce vyprávěl, jak ho přistihl na zahradě své vilky, jak šmíruje pod jeho oknem, když předtím musel dokonce přelézt plot. Šel v noci obejít dům, protože mu bylo divné, že pes nějak moc štěká. Říkal, že příště ho nechá odvázaného, aby takoví lidé, jako je Vojta, dostali za vyučenou - nehledě na  nutnou ostražitost v našem národě, na který jsme byli hrdí v dobách totality a za který se stydíme dnes, protože se stal národem zlodějů, podvodníků a lapků.

Vojta se nenechal odradit. ,,Tuhle jsem byl u Šenberů. Já ti nekecám, nic mi do toho není - ale kdybys to viděl! Ten binec! Voni si snad vůbec neuklízej! Já jsem se tam štítil sednout na židli. A Klukovi, těm zase smrděl hajzl až do předsíně a vokna nemyli snad dva roky!“

„Já jsem taky nemyl dva roky vokna,“  odsekl jsem,  ,,nemám na to čas. A vůbec - padej k svýmu stolu, nikdo tě nezval. A ty panáky si vypij sám!“

„Zmetek jeden, fuj“ odfrkl si Ajfel.  ,,Jeho dědek, to byl jinej kádr. Tuhle mi někdo vyprávěl, jak před lety někde v Ovčárech, nebo kde to tenkrát bydleli, v hospodě vypil víc než snesl, a jak potom šel na záchod zvracet, tak tam vyblil i svý falešný zuby. Ani vo tom nevěděl a když se potom doma nemoh najíst, tak si to dal dohromady, vrátil se do tý hospody a vybral hostinskýmu zadarmo šoufkem celou žumpu, až někde u dna našel ty zuby, vobalený ještě použitým hajzlpapírem. Tak odmotal hajzlpapír, opláchnul zuby pod pumpou,  strčil do huby a šel se naobědvat. Hygienika by ranila mrtvice, kdyby se to dověděl…“

„A co že jste se ocitli až tady,“  vmísil se do rozmluvy číšník,  ,,nemáte to trochu z ruky?“ zamával utěrkou.  ,,No trochu jo, ale jezdí městská doprava, tak to není tak zlý, ale zase nás tu nikdo nebude hledat, jestli to ovšem někdo neroztroubí,“  mávl jsem směrem k uraženému Vojtovi.

„Pánové, to je malvaz!“  prohlásil nadšeně Míra, otíraje pěnu ze rtů,  ,,ta pěna jako šlehačka, ta čistota, ta barva…mňam…tak poď do mě, ty můj zrzku!“

„Tak jsem včera div nepodřezal slepice vzteky,“  řekl Ajfel.  ,,Příjdu domů, převlíknu se a jdu se podívat, jak vypadá zahrada teď v zimě. No nesmějte se, dobrej hospodář se stará i ve sněhu! A ty potvory se nějakou dírou v plotě dostaly ze dvorka a udělaly mi ze záhonků smetiště. Co ty tam vyvedly, to se nedá popsat! Tak do mě vjel vztek, zrudnul jsem a mlátil slepice hlava nehlava, peří lítalo, pipky řvaly a lítaly sem a tam jak splašený - no děsnej kravál, a kdyby pak Bláža nepřiběhla a neseřvala mě, snad bych je tam všechny pobil!“

„A mohls je přinýst do práce, upekli bysme si je v dílně!“ zasmál jsem se.

„Jéžišmarjá - dyk já na to úplně zapoměl Dyk Horáček tam peče úhoře! Ráno, když jsme odjížděli do Oseka, abychom hned přijeli zpátky a šli rovnou do dílny, že chytil úhoře jak nohu, a že nás všechny zve…Já vůl!“

Podíval jsem se na hodinky,  ,,Je dvanáct pryč, to ještě zvládnem. Dáme si ještě jedno a padáme.“

Kde vzal Horáček v prosinci, před Vánocemi úhoře, byla záhada. Tenhle pán patřil k slavným sedmilhářům, takže ho určitě nechytil, to ani - pokud vím - není v této roční době ani možné, ale ať je to jak chce, pohostí nás a víc mě nezajímá. Nejsem Vojta.

Možná, že to Horáček dělá jako hostinský Kaňák. Ten v létě chodil do nádražní restaurace s kompletním rybářským vybavením, složil pruty do kouta a celé dopoledne tam tábořil u piva. V půl dvanácté se zpravidla zvedl, že musí honem do rybárny, než zavřou, aby měl nějaký úlovek, než mu jeho Zuzka přijde z práce domů.

Hostinský se k nám přitočil opět s táckem plným - tentokrát rumů.

„Kterej vůl to zas vobjednal? Copak se musím každej den vožrat? Nejsem Balcar!“

Hostinský mlčky ukázal bradou k stolu pod oknem v rohu, kde se na nás sympaticky šklebil Honza Pilar.

„To to zase dopadne! A na pečenýho úhoře si můžeme nechat zajít chutě…tý bláho,  jestli ve dvě hodiny přijde do dílny šéf a uvidí, jak vypadáme, dá nám dejchnout do trubičky, a pak sbohem prémie!“  Honza si k nám přisedl. ,,Tak co, vy nádražáci, jak to jde?“

„Co nám nadáváš do nádražáků - my jsme slušný lidi!“ ohradil se Ajfel a obrátil do sebe ruma. ,,Ale stejně by mě zajímalo, jak je to s tou sádrou v botách!“  podíval se vyzývavě na mě. Ještě pořád ho to naprosto neopodstatněné podezření neopustilo.

„Co na mě koukáš? Já nic, já muzikant!“ smál jsem se.  ,,To se ještě uvidí“  bručel Ajfel. Ta zatracená sádra mu stále leží v hlavě. Musíme mu vyvést zas něco jiného, ať na tohle zapomene…„Pánové, dneska v noci zas nějakej koumes přerazil lípu u zámku.“

„Cože, už zas?“  podivil jsem se. ,,Minulej tejden tam nějakej superšofér s traktorem taky jednu sejmul, pak ještě dostal smyk a skončil čumákem pět cenťáků od zdi. Ono je to tam nějaký začarovaný,  ty lípy mají v sobě nějakej magnetismus, jinak by tam každou chvíli někdo nehavaroval. Je tam přece docela přehlednej úsek. Jestli von to tam někdo nedělá naschvál,  jako jeden můj známej, co tenkrát, když jsme byli mladí, nechtěl jít na vojnu. Ten nás tenkrát furt prosil - ‚Kluci, přeražte mi ruku, ať nemusím rukovat, já to v tý blbárně nevydržím‘ – a tak dlouho votravoval, že si Lojza Málků dal pár frťanů na to,aby k tomu vůbec měl odvahu. Jenomže jak se rozpřáh polenem, ten blb instinktivně uhnul a Lojza se tím polenem praštil do svý vlastní hnáty a čtrnáct dnů s tím marodil. Ten kluk pak na vojnu stejně nešel, protože jak se vožral, přerazil si ruku vlastně nechtíc, jak někomu připíjel pivem a pak prudce praštil pivem o stůl a zapoměl tam pazouru. Prej to někdo dělá taky víkem od popelnice, ale to je dost drsný.“

Honza po mě po očku pokukoval. ,,Že bysme si dali ‚čůčo‘?“

„Jéžišmarjá neblbni, dyk já ještě musím do dílny, to by to dopadlo!“

Konec této kapitoly nechám otevřený….