Drobásky po kapsách - kapitola 14 - Kuře na soli

Obyčejně chodívám v neděli na oběd k mamince, vaří znamenitě, popovídáme si pak u kávy a je nám spolu dobře. Dnes ale odjela, tak jsem zůstal doma.

Neděle! Krásná,slunečná zimní neděle. Na parapetu okna jiskří krystalky zmrzlého sněhu, venku je sváteční klidno, které miluji. Jindy rušnou ulicí teď projede jen sem tam osamělé auto a přilehlý park okupují pejskaři. Poklidnou pohodu ruší jen pokřik hejna havranů na trávníku před domem.

Vychutnával jsem volnost nedělního rána a četl jsem si v posteli Tři muže v člunu. Vylezl jsem jen na chvíli,kdy jsem si uvařil kávu a namazal tři housky taveným sýrem. Jsem milovníkem sýrů, zejména těch zrajících, plísňových a ementálských. Taky mi sestra v časech našeho společného dětství říkala ‚sejráku‘, ale to si nechte pro sebe..

Zalezl jsem opět do postele a až do půl dvanácté jsem sdílel vodácká dobrodružství Harrise, Jeroma, Jiřího a  Montmorencyho. Tuhle knížku miluju snad stejně jako Hrabalovy, Páralovy nebo Steinbackovy práce. Nechápu,že je stále víc lidí, kteří vůbec nečtou. Snad za to může kulturní degenerace devadesátých let, kdy cena knížek stoupla tolik, že si je můžou dovolit kupovat jen lidé, kteří zase nemají čas je číst, takže vznikla dosti kuriózní situace. Pro mě by život bez knížky byl chudý a nedokonalý, je nezbytnou součástí každodenního života. Bez chvilky čtení aspoň před spaním bych se necítil vnitřně naplněn a nejspíš bych neusnul.

Před dvanáctou mě vytáhl z postele zvonek u dveří.  ,,Doufám, že mě zase Jacek nechce tahat na pivo,“  zaúpěl jsem docela nahlas, jak to mám někdy ve zvyku, když jsem sám doma. Ale za dveřmi stál Vláďa.

„Ahoj Petře, můžu dál? Ty prej dneska nejdeš k mámě na oběd!“  halekal v předsíni, zouvaje si zimní boty.

„Nejdu. Máma jela za ségrou do Ústí, tak jsem tu osiřel,“ beru mu kabát a věším na kliku záchodových dveří. Věšák mám sundaný - zítra mám v plánu tapetovat předsíň.

„Víš co? Uděláme si kuře. Já jsem přinesl tady jedno menší, mražený, pro nás dva tak akorát. Uvař pár brambor a nezapomeň na základní potraviny - vyndej z lednice lahváče!“

Vzpoměl jsem si na děvče, s kterým jsem kdysi kamarádil, a které mi tehdy dalo recept na ‚kuře na soli‘. Hned jsem tuto úpravu Vláďovi navrhl. ,,Mohli bysme to zkusit, je to děsně jednoduchý! To dáš na pekáč celej kilovej pytlík soli, do toho posadíš kuře, celý tak jak je, a pečeš v troubě asi půl hodiny.“

„A nebude to přesolený?“

„Prej ne. Ono si to kuře při pečení vytáhne jen tu sůl, kterou potřebuje, a zbytek pak můžeš nasypat zpátky do pytlíku a znova použít na cokoliv.“

Vláďa vytáhl z tašky balíček s kuřetem a já jsem zatím prohrabával kuchyňskou linku a hledal vhodný pekáč. ,,To je kamaráde průšvih, já ve svý staromládenecký výbavě nemám žádnej pekáč!!“

„Tak to dej na tu velkou pánev, ta poslouží stejně jako pekáč,“ navrhl Vláďa a už vysypával obsah sáčku soli do pánve. ,,Dej sem to kuře!“

Zaklapli jsme dvířka plynového sporáku. Sedli jsme si s lahváčema do obýváku a pustili si cédéčko s Queen. Tahle kapela si mě získala hned prvními nahrávkami v sedmdesátých letech, kdy se mi dostaly její nahrávky do ruky. Snad je to tím, že první deska, kterou jsem tehdy získal, byla nezapomenutelná ‚A Night At The Opera‘, kterou považuji za jednu z nejlepších rockových desek v historii, snad ještě s beatlesáským ‚Seržantem Peeperem‘. Je sice pravda, že svět je plný skvělých kapel a že možná existují lepší alba, ale mohu soudit jen z toho, co znám.

Pokoj zaplnila kvalitní hudba, povídali jsme si s Vláďou o všem možném, po nějakém čase zavonělo i kuře.

„Hele, já se podívám, jak se to peče,“  vstal jsem od piva. Otevřel jsem dvířka trouby – a jen tak tak jsem uskočil!  ,,Bacha vole!“  řval Vláďa a ze sporáku vyšlehl vysoký čadivý plamen až ke stropu kuchyně, obarvil ho na černo a položil mastný povlak černých sazí po celém bytě, protože jsme neprozřetelně nechali všechny dveře otevřené. Rychle jsem přirazil dvířka trouby a vypnul přívod plynu.  ,,Otvírej to opatrně, bejku!“ Vláďa byl v obličeji černý jak mouřenín, já na tom patrně nebyl lépe. Nevěděl jsem,  jestli se mám smát. Kdyby mě tak viděla máma!  Nakonec jsem opatrně, s pocity pyrotechnika, otevřel dvířka sporáku. Na pánvi spočívalo cosi, připomínající kus uhlí a z rukojeti pánve za nepředstavitelného zápachu kapal na rozpálený plech dna trouby roztavený plast…

Hrnec s brambory byl naštěstí přikryt poklicí, takže byly celkem poživatelné, a když jsme ze zuhelnatělého kuřete sloupli černou kůži, našli jsme pod ní ke svému údivu nádherné bílé masíčko, takže když jsem vysavačem odstranil saze ze stolu a židlí, mohli jsme s Vláďou docela bohatýrsky poobědvat. Pak jsem sundal záclony, strčil je do pračky a šmejdil s vysavačem celým bytem, až jsem ho někdy k večeru přivedl do normálního stavu. Jen ten zápach se ještě druhý den vinul z každého koutu bytu.

Večer jsem se musel odreagovat. Šli jsme si s Vláďou a s Lubošem Trnkou sednout ‚Na Letnou‘. Když jsem Lubošovi barvitě líčil dobrodružství s ‚kuřetem na soli‘, natáhl kouř z cigarety, přimhouřil oči a řekl: ,, A to jste slyšeli, jak si Kamil objednával ruský vejce v Jitřence?“

Kamil je náš kamarád, odborník na elektrotechniku, opravoval nám rozbité zesilovače a pro movitější kapely stavěl celé zvukové aparatury. Jeden čas působil v naší kapele jako zvukař.

„Tedy Kamil přišel do kavárny nad Jitřenkou, vzal si jídelní lístek a objednal si ruský vejce. Vrchní mu povídá ‚Ruská vejce už nejsou!‘,  a Kamil na to ‚Máte ho v jídelním lístku, škrtnutý to není, tak to chci!‘,  a vrchní na to ‚ V jídelním lístku je, ale už došlo!‘ a Kamil na to ‚Měli jste si to škrtnout. Když to není škrtnutý, tak to chci!‘.  Vrchní ‚To bych pro něj musel běžet do kulturáku!‘ Kamil: ‚Tak tam běžte!‘

A  chudák vrchní odběhl přes celý Karlovo náměstí do restaurantu Kulturního domu pro ruský vejce, za deset minut je přinesl Kamilovi na stůl, ale ten do něj jenom zapíchnul lžičku a prohlásil ‚Už to nechci!‘  Vrchní v Jitřence z toho tenkrát byl na mrtvici.“

Na Letné bylo dnes veselo. U dlouhého stolu pod oknem seděla banda dlouhovlasých ‚máň‘, některé jsem znal. Seděl tam můj někdejší spolužák ze základní školy a bubeník mé první kapely Jarda Slavíček, dnes jeden z nejlepších bubeníků, jaké znám, byl tam ‚Ohnivý muž‘ Pintr, Jitka Matuchová a ještě asi deset lidí, kteří kolektivně zpívali budovatelské písně padesátých let, jako:

Vesele, vesele

Do továrny dělník jde

Vesele, vesele

Do továrny jde.

Vesele se usmívá, když mu soustruh zazpívá

Vesele, vesele

Do továrny jde!

V podání podnapilých mániček to znělo obzválště kuriózně, pitomost podobných písní zazáříla víc než v podání někdejších svazáků na soutěžích SSM.

„Jestli mi tady budete dělat cirkus, tak vás vyhodím!“  durdil se pan Šrámek, ,,už vám nenaleju ani sodu!“

„Nebojte se pane Šrámek, my už budem zticha! Jen to sem noste a pište to hráběma!!“

K našemu stolu si přisedla (proboha!) nějaká podivná ženština. Byla to jakási vyžilá čtyřicátnice v silně podnapilém stavu, rozcuchané vlasy měla přilepené přes oko, vytahaný červený svetr nesl stopy jakési zaschlé omáčky a postava připomínala medicinbal. Bylo to silně odporné stvoření, ale Vláďovi to bylo jedno. Jak se trochu připil, hned začal ‚lovit‘ nějakou  povolnou děvu, lhostejno jakou. Luboš, přestože má doma neskutečně krásnou Zdenku, kterou mu závidím, není o nic lepší.

A tak se ti dva snažili získat přízeň toho podivného tvora, což se jim bez větší námahy dařilo objednáváním dalších a dalších rumů.

„Hele, Petře, ty máš volnej kvartýr, jseš tam sám - vemem ji k tobě,“ obrátil se na mě Vláďa, ,,vystřídáme se, užiješ si taky,“ dodal potichu Luboš, a Vláďa přidal  ,,Co ti to udělá…“

„Nikdy!“ prohlásil jsem kategoricky. ,,Kdybyste měli aspoň trochu hrdosti, vy sexem posedlí idioti! Takovouhle ropuchu mi domů tahat nebudete!“

„Ale proboha, nebuď tak úzkoprsej, nežijeme ve středověku, tak nebuď jako puritánskej mnich…“

„Nepřichází v úvahu! Hledejte si jinou oběť, nebo si jděte vybít svý pudy do sněhu. Teď mě na chvíli omluvte, musím se jít vymočit. Pak si o tom ještě popovídáme.“

Kamil o mě tvrdí, že jsem ‚měkkej‘. Vím to o sobě, a taky vím, jak by to nakonec dopadlo, že by mě ukecali a já bych tahal do svého bytečku kdejakou fuchtli z ulice. A tak jsem odešel za panem Šrámkem, zaplatil jsem svou útratu a nenápadně jsem se po anglicku vypařil.

Ale ouha!  Když jsem se na konci Riegerova náměstí otočil zpátky k ‚Letné‘, vyběhly ze dveří hospody tři postavy. Přidal jsem do kroku a za pět minut jsem zvonil u vrátek vilky, ve které bydlí můj kamarád Jouda. Zapadnu k němu a vydržím tak hodinku, pak ty pitomce přestane  bavit dobývat se do mého bytu a snad odejdou…Jenomže bylo jedenáct v noci a než Jouda sešel dolů k vrátkům, ti tři mě dohonili. K dovršení všeho zlého se k nim připojil i Jouda, tak jsem místo tří opilců vlekl domů čtyři. Jouda totiž večer také někde ‚tábořil‘ a teprve před chvílí dorazil domů!

Nevím, co tam ti čtyři dělali. S páchnoucí opilou ženskou nechci mít nic společného,ani kdyby byla  na světě sama. Zavřel jsem se ve vedlejším pokojíku a brzy jsem usnul. Ráno byli všichni pryč. V předsíni byl jakýsi nedefinovatelný sladký zápach, který téměř přebil vlezlý puch ze spálené plastové rukojeti pánve z včerejší přípravy kuřete na soli. Rychle jsem zkontroloval cenné věci a vkladní knížky. Všechno bylo na svých místech, jen replika plachetnice, suvenýr, který jsem si přivezl z Albeny, zmizela. Kamarádi by mi z bytu nic nevzali, náhodně sbalená flundra z hospody se tedy přeci jen nespokojila pouze se zaplacenými rumy.