Drobásky po kapsách - kapitola 13 - Rockování

Každý víkend někde hrajeme, buď v některém z desítek sálů ve městě, nebo po zájezdech. Dnes jsme jeli do vzdáleného městečka poblíž Kutné Hory.

Prostorný sál místní sokolovny tonul v záplavě světel. Už jsme odehráli několik sérií svižných písní z repertoáru známých a oblíbených skupin, a teď, o přestávce, jsme se posadili v zákulisí kolem stolu, který nám pozorní pořadatelé neustále doplňovali zásobou pití. Kačaba vyprávěl jakési historky ze svého poněkud bouřlivého mládí, a protože na rozdíl ode mě je Jarda výtečný vypravěč, otřásal se prostor za jevištěm salvami smíchu. Přiblížil jsem se a zaslechl, jak vykládá…..,,a policajti nás honili po lese, jenže kam se na nás hrabali! Zatímco po nás pásli nahoře na kopci, my už jsme byli zase dole a vypustili jsme jim z motocyklu pneumatiky na obou kolech. Pak jsme se decentně po anglicku vzdálili a jen zdálky z lesa jsme koukali, jak celí zuřiví tlačej motorku zpátky do města!!“

„Mě vyprávěl jeden kamarád odněkud vod Nymburka,“  přidal jsem se,  ,,jak jeden přiblblej policajt chytil cikána, jak jel na kole a začal na něj řvát ‚Na tebe už mám dlouho spadýno, teď jsem tě konečně dostal! Co to vezeš v tom pytli? Ukaž!‘  A ten cikán že prej nic,  že veze jenom trochu slámy pod kraliky, ať si to pan strážnik prohlidne - tak mu ten polda ten pytel prohrabal, ale opravdu tam byly jenom nějaký zbytky slámy z pole, tak milýho cikána pustil-‚Jeď,upaluj, ať už tě tady nevidím‘ – a cikán se spokojeně smál  a pro sebe si brumlal – ‚ tak tohle je opravdu dobrej fígl, jak krást kola!‘. “

Jarda si zapálil cigaretu, vdechl kouř a prohlásil:  ,,To ještě nic není, to my jsme jednou v třešňovce povalili boudu i s hlídačem, protože nás honil, když jsme kradli třešně,  nadával nám do rošťáků a že nás zná a že to řekne ve škole a doma, tak jsme to svalili na dveře, aby na nás nemoh, jenomže ta bouda neměla podlahu, jenom holou zem, tak von hned zase za náma a už nás hnal! A že to dá policajtům, že je to napadení ouřední osoby a takový ty kydy, co voni maj…No jasně, utekli jsme mu, ale pak jsme se mu pomstili. Von měl fungl novýho hillmana, to bylo tenkrát přepychový fáro, byl na něj moc hrdej, pořád ho leštil a pucoval, měl to nablejskaný jak psí kulky, tak jsme jednou vyčíhli, že když zaparkoval u rybníka a zapomněl zatáhnout ruční brzdu, a vodtlačili jsme mu tu chloubu do vody. Nikdo nás u toho neviděl, tak z toho tenkrát průser nebyl, ale náramně jsme se bavili, když hasiči museli navijákem tahat to auto z vody a z nablejskaný krásy zbyla obrovská hrouda bláta a žabince…“

Ke stolu přiběhl Štaflík, hezký, vysoký dlouhovlasý kluk, náš zpěvák.  ,,Kluci, schovejte mě někam! Mě se tady sešlo pět ženskejch! Jedna neví o druhý a každý jsem nakecal, že je ta jediná a pravá! Co mám dělat?“

Rozchechtali jsme se.  ,,To sis to pěkně nadrobil, Milošku! Na každým zájezdě jsi sbalil nějakou kočku a teď se ti všechny sjely najednou!  Teď si to musíš vylízat sám, tady ti nikdo nepomůže,“  protáhl Vláďa škodolibě. ,,Za chvíli je na řadě tvoje série písní, tak nevím, nevím…“

„Pánové, pánové - konec pauzy,“  strčil hlavu za oponu Karel, ,,jde se hrát!“

Štaflík vyběhl na jeviště. Byl to idol dívčí části publika a když svým sytým, silným hlasem zpíval  ‚Lenu‘ či  ‚Tam v podkroví‘,  byly holky u vytržení. Jenomže tentokrát to patrně Milošek přehnal s panáky o přestávce, nebo byl nervózní z přítomnosti pěti lásek najednou, a jak stál podle svého zvyku na samém konci rampy a začal zpívat, ztratil rovnováhu a zřítil se i s mikrofonem v ruce z vysokého jeviště dolů na parket mezi tančící dívky. Ozvala se dunivá rána, jak mikrofon, který překvapený Balcar nestačil vypnout, narazil na parkety. Byli jsme nepříjemně šokováni. Mikrofon, drahá značka Shure americké výroby, jsme koupili z mnohaletých úspor a jeho zničení by bylo bolestné. Naštěstí, když se Miloš se svým typickým širokým úsměvem vyškrábal zpátky na jeviště, mikrofon bezvadně fungoval a všichni jsme si oddychli.

Kdysi, v počátcích naší hudební činnosti, jsme zpívali anglicky. Tedy anglicky z nás nikdo neumí, byla to taková odposlechnutá ‚swahilština‘ – rockeři vědí, o čem mluvím. .Pak, po nějaké době, jsme si uvědomili, že i kdybychom anglicky uměli, jako Češi zpívat v Čechách Čechům anglicky je blbost stejně směšná, jako kdyby Paul Mc.Cartney zpíval v Liverpoolu Angličanům česky, nebo jako když si hloupé a namyšlené paničky pražských měšťanů v kavárnách v devatenáctém století povídali, ač Češky, výhradně mezi sebou německy. Kromě toho se mi angličtina, kdysi libozvučná, v posledních letech značně zprotivila. Ze všech reklam, titulů, nápisů na obchodech a firmách, zkrátka ze všech stran se na nás valí angličtina, snad ještě mnohem víc, než za komunistů nenáviděná ruština. Nemám námitky proti anglickému názvu cizí firmy, ale když se například ryze česká firma, sídlící na Karlově náměstí jmenuje Charles square selection, to už zavání supersnobskou snahou o ‚světovost‘. Jungman a Thám se jistě obracejí v hrobě.

Tak jsme tedy angličtinu z písní vypustili a začali jsme si psát na světové hitovky české texty. Vznikly tak písničky jako Malý amorek lásky, Zahradní branka, Strašidla, Pivní píseň, Pohádka na dobrou noc a mnoho dalších.

Odehráli jsme několik dalších sérií a šli jsme si sednout opět do zákulisí. Pořadatelé nám tam přinesli obrovský hrnec s gulášem, talíře, lžíce a dva bochníky chleba. Chvíli jsme mlčky večeřeli, když se k nám přihrnul Venca Navrátil.

Venca Navrátil je znalec světového rocku, má doma nepřeberné množství nejrůznějších nahrávek od Beatles po současnost a zásobuje kapelu tipy na repertoár. Občas s námi jezdí i na zájezdy. Dneska sebou vzal i svou nádhernou Hanku, tak je i přes množství dívek v publiku na co koukat. Teď už je trochu pod párou, protože mu už malinko škobrtá jazyk a první, co hlučně prohlásil bylo ,,Promiňte pánové, nevíte,kolikátýho je dneska hodin?“ Jarda vyprskl smíchy guláš do talíře a Venca pokračoval:  ,,Já mám totiž bejt ve tři u zubařky.“

„Hele, sháněla tě Hanka, chtěla prej zapálit marijánku“, řekl se strojenou vážností Karel. Venca obešel stůl.  ,,Víš, jak vypadá kávonožka? Má TAKOVÝHLE hnáty!“  A Venca šermoval dlouhými prsty jako Vlasta Burian, ztopil kus chleba a namočil si ho do omáčky. Pak obcházel stůl s plnými ústy. Zastavil se u mě. ,,Řekni mi složení Deep Purple!“ ,,Glover, Lord, Blackmoore, Paice, Gillan, to bylo v nejslavnějším období.“

1. ,,Ty divadlo vožralý, nech toho!“

„Ale Haničko, sluníčko!“

„Třeba měsíček! Počkej doma!“

Vašek je za střízliva nesmírně kamarádský a skromný člověk. Dokonce trpí komplexem méněcennosti, když nás někdy uvádí do rozpaků tvrzením, že umíme hrát a zpívat a on neumí nic, a nenechá si vysvětlit, že umí zase jiné věci, které neovládáme my. Váže knihy, ovládá grafiku a vládne různými druhy činností, na které já se neumím ani podívat. Komplexy pak zahání hlučným chováním a sem tam i přemírou napití. Na vojně mu našli vadu ledvin, takže pít by neměl, což k Hančině nelibosti občas porušuje. Ale o legraci s ním není nouze..

Když po přestávce začala zpívat svůj blok písní další atrakce naší kapely - dlouhovlasá krasavice Květa, zněly sálem romantické záležitosti jako ‚Bílý měsíc‘, ‘Noc už je pobledlá‘ a další hity.Kapela ‚šlapala‘ jako o život.

V hluboké noci jsme zcela vyčerpaní a unavení pospávali na sedadlech autobusu, Štaflík úplně groggy, já zničený a ospalý, zato Balcar byl opět ve svém živlu.

„Víš jak se buděj žáby? Takhle!“  ťuknul postiženému kloubem ukazováčku do čela. Bláznivě se smál, poulíc opilá očka ve zpoceném obličeji a uhýbajíc nadávkám oslovených.

Seděl jsem až vzadu na sedadle, nohy natažené na složených bednách s nástroji a – jako poslední dobou dost často - se mi honily hlavou chmurné myšlenky. Ráno to obvykle přejde, ale nyní jsem si uvědomoval, že tento způsob života už mě začíná unavovat. Hudba, kterou už provozuji mnoho let, mě už dávno přestala vzrušovat, je to všechno jaksi omezující a fádní. Jak závidím každý pátek trampům v létě výjezdy do přírody, které já s vyjímkou dovolené vůbec neznám, závidím zamilovaným párům večerní posezení v restauraci, kino, divadlo a spoustu jiných aktivit v době, kdy já musím hrát. Kde jsou ty časy, kdy se mi třásly nohy před začátkem vystoupení, kdy jsem se na každou produkci těšil jak na milenku…!

A život? V práci mě považují za alkoholika a já se obávám, že kdybych v tomhle stylu života pokračoval, skutečně bych se jím dříve nebo později stal, a Ernest s Moravským vrabcem by byli moji nerozluční druzi…

Musím kluky z kapely připravit na to, že s muzikou za nějaký čas skončím. Odstěhuji se někam na venkov, na sluníčko, čerstvý vzduch, někam, kde mě nikdo nezná, a začnu tam úplně od začátku.

Dostal jsem už několik dopisů od jisté Lenky, u které jsem už několikrát i přespal, a která mě láká, abych se k ní nastěhoval. Má malý domek ve vzdálené obci, v úplně jiném okrese….

Balcar se klátil v uličce mezi sedadly.  ,,To jsem se ale dneska pěkně vožral!“  liboval si. Dopotácel se až dopředu k řidiči a zařval mu do ucha  ,,Mámo,chyť mi žábu!“

Když jsme přijeli do města, se značným úsilím jsme složili zcela tuhého Štaflíka u dveří bytu jeho rodičů, zazvonili a zbaběle prchli.