Drobásky po kapsách - kapitola 12. - Prima kšeft

Cestování rychlíkem na dlouhé vzdálenosti je občas spojeno se značnými riziky. Z Moravy do středních Čech se jede zhruba pět hodin, většinou přes noc...

V pondělí ráno seděl Karel Fišr, též zvaný Moravský vrabec na židli před svou skříňkou v šatně, pokuřoval a mžoural ospalýma očima do tmy za oknem.

„Jedu pět hodin z Olomóca. Vůbec jsem se nevyspal, ani v rychlíku ne. Vypili jsme s nějakýma Ostravákama dvě flaše vína, a pak,když vlak dlóho stál v České Třebové, jsem doběhl do kiosku na peróně pro litrovku rumu, a trochu jsme sa lízli. Se mnó to neska moc nevyhrajó, vemu si dovolenú a pudu sa vyspat.“

„Už zase mluví moravsky, to je jak dělo!“ volal ze svého koutku Šamšík,  ,,ale to ještě dopad dobře. Jeden můj známej, nějakej Kaist, dostal v Mladý Boleslavi nakládačku, že vo sobě nevěděl. Von je to zažranej hvezdář a jel tam na nějakej sjezd těhle pošahanejch blbů,  co trávěj noci čuměním na hvězdy. Asi je trochu přihřátej, protože nemá zájem o žádnou ženskou, jen kouká do toho pitomýho tubusu, přespává tam u nějakýho taky hvězdáře, a v noci se spolu někde pískli. Asi se navezli do nějakejch místních frajerů, nebo bůhví, do čeho se to zapletli, protože když potom šli k tomu hvězdářovi spát, najednou si to přihasily dva taxíky plný maníků  a zmlátili je tam jak psy. Naštěstí se tam objevili poldové, jinak je snad umlátili. No a když druhej den tenhle Kaist přijel domů celej zmlácenej, tak aby toho nebylo málo, zjistil, že mu totálně vykradli byt.“

Jacek popotáhl z cigarety. ,,Mojí ženě, když byla cvičit aerobic, někdo vypáčil skříňku v šatně, ukrad všechny peníze a mobil.“

„Helejte, vy měšťáci, vy ste samej érobik, sauna, mobil a bůhvíco,“  volal starý klempíř Svoboda, ,,dyby místo érobiku chodila k nám na vesnici na sena, dal bych jí hrábě, měla by pohyb, kerej je prospěšnej a nikdo by jí nic neukrad!“

„Na sena v prosinci! Teda dědku, s váma už je to na pováženou!“

„Ale,  vy debilové, já to dávám jenom jako příklad!“ durdil se Svoboda.

„Příklad! Pánové pamatujete se na toho policajta, jak von se menoval, já si teď nevzpomenu. Jak ho potom přejelo auto ve službě, když na silnici kontroloval nějakej stopnutej náklaďák? Nějakej vůl jel jako cvok a nabral policajta ve službě…Tak tenhle policajt, to byl rodilej Ostravák, mluvil kratce“ řekl Jacek. ,,Tenhle policajt se znal s mým tátou a když mě potkal  v hotelu Tatra na pivě, tak vždycky povídal ‚Miro,ty chlastaš pivo, ja to řeknu tatovi!‘ A nikdy mu to neřek. To nějakej poručík Beran, ten dal pokutu vlastnímu tátovi. Vážně, nekecám! Tatík jel na mopedu odněkud z ryb, Beran ho zastavil na silnici a hned mu povídá ‚Pane řidiči, víte čeho jste se dopustil? Zaplatíte pokutu!‘  a ten jeho fotr povídá ‚Pepíku co blbneš, co to do tebe vjelo‘ – a von,že ve službě nezná bratra ani otce, ani syna  svatýho - a ten táta tu pokutu vopravdu musel zaplatit! Ale večír, když přišel po službě domů, tak dostal po hubě. ‚Když seš po službě, tak ti jako táta můžu jednu vrazit do tý tvý přiblblý horlivý huby, jindy bys mě nechal zavřít pro napadení úřední osoby ve výkonu funkce, pitomče! Co já jsem to zplodil za vola!“

„Hele, dyk nemusíme chodit daleko“ přidal jsem se k debatě. ,,Vem si našeho Tůmu: ten má takovou potřebu mít nad někým nějakou moc, že se za komunistů dal k lidovým milicím a k pomocný stráži Veřejné bezpečnosti - to byli ještě větší blbci, než ti uniformovaní, pamatuju si ještě - a to se vážně ani nedá zapomenout - jak nám někdy v roce l972, když jsme hráli s kapelou v Církvici u Kutný Hory, rozehnali úplně nevinnou tancovačku. Byli tam samí slušný lidi a prima úroveň, ale tihleti  ‚pomocníci‘  tam vtrhli vožralí jak dobytek a taky se tak chovali. Darmo povídat. No a tenhleten Tůma se tady v tý šatně jednou chvástal, jak napařil při silniční kontrole pokutu mladýmu Jánskýmu, co u nás dělá elektrikáře, když jel se svou mámou, paní Jánskou od nás ze skladu, odněkud ze hřbitova a někde přehlíd značku či co. Ti uniformovaní policajti byli docela korektní a slušní, ale tenhleten zmetek prej vyskakoval jak gumovej kašpar a řval, že jestli to nezaplatí, že ho předvede na oddělení a že to bude mít drahý, a paní Jánská brečela, protože s Tůmou dlouhý léta pracovala na jednom pracovišti, vydávala mu materiál, bavili se o počasí, o dětech a co koho trápí, a von jí najednou dělá takovýhle boty. A tenhleten vůl je ještě tak blbej, že se stou svou pitomostí chlubí v partě lidí, se kterýma oba pracujou…“

„Von ten Tůma potom špatně dopad,“  řekl Šamšík,  ,,von asi musel bejt vůl i doma. Slyšel jsem, že jednoho dne přišel z práce domů a žena byla pryč i s nábytkem, nenechala mu tam prej ani postel, jenom holý zdi.“ „Možná, že byla blbá i vona“ odtrhl Karel oči od okna. ,,Víte, proč já jsem se rozved? Byl jsem v Kutný Hoře na vojně a voženil jsem se tam. Postavil jsem v Malíně barák, pět let jsem dřel jako vůl, všechny úspory jsem do toho vrazil, a vona se mi mezitím kurvila s kdekým. Pak mě vyhnali z domu, kterej jsem vlastníma rukama postavil, a z peněz, který jsem do toho vrazil, mi nedali ani pěťák. Vona střídá chlapy jako štětka z baru, ale viník rozchodu jsem podle soudu já, protože jsem se ze zoufalství párkrát vožral. Teď mi nechtěj ani ukázat děti.  Ještě,že mi dráha dala tu cimru na místním nádraží, jinak bych byl bezdomovec. Když si to všechno uvědomím, musím se vopít pod vobraz….a takhle teď teda žiju…tak i takový jsou ženský!“

„Tak chlapi, chlapi!“ přihnal se do šatny mistr a zatleskal do dlaní. ,,Prima kšeft pro vás dneska mám!“„Jéžišmarjá - doufám, že to není prasklá voda v kolejišti!“ děsil se Ptakopysk,  ,,při pondělku bych to nepřežil!“„Zlomte mi ruku!“volal teatrálně, ,,ať nemusím kopat krumpáčem jak americkej mukl!“ „Prasklá voda to není,“ řekl mistr, ,,ale totálně ucpaný hajzly. Máte na to celej den, nikdo vás nehoní, a pak to můžete jít spláchnout - já vím, že to není žádnej med. Ale ne, abyste se mi tam vožrali! Karel, ty specielně! Ale poď sem na světlo! Jak to vypadáš hned po ránu?“„Pane Čejka, já si dneska beru den dovolený, mě ňák není dobře.“ „A máš vůbec ještě nějakou? Kdybys nechlastal, ty bejku! To je samej Ernest a rumový vánice, a já se divím, že ještě vůbec žiješ!“ bručel mistr.  ,,Tak si běž, ale ráno ať jseš fit,nebo bude zle!“

Práce instalatéra,  jak zasvěcenci vědí, nespočívá pouze v chození po bytech a provozovnách, opravách kohoutků, výměn umývadel, van či radiátorů ústředního topení. Patří k ní i méně atraktivní činnost, jako je třeba čištění ucpaných odpadů.

Když jsme přišli do nádražní haly, Honza Brandejský, zvaný pro svou kulatou postavu ‚Melounek‘, prohlásil, že ŤEĎ tedy pucovat hajzly nejde‘. Nedivil jsem se mu. Terasa před nádražím i rozlehlé prostory haly byly plné krásných děvčat, dojíždějících do města do škol, učilišť či na pracoviště, nebo naopak z města do jiných škol, učilišť a na jiná pracoviště. Každá - nebo aspoň skoro každá dívka držela v ústech nebo v ruce odpuzovače kluků. Takhle já říkám cigaretám v dívčích rukou. Mě jsou tyhle nesmyslné páchnoucí trubičky protivné i u mužů, ale u dívek jsou naprosto odpuzující, neženské a vulgární. Doby Adiny Mandlové či Lídy Baarové, kdy cigareta patřila k eleganci jisté vrstvy žen, jsou dávno pryč, kouření v celém světě vychází z módy, jen ty české holky páchnou nikotinem stále víc. Nevím, proč to dělají. Jinak dělají vše proto, aby se líbily, a dobře vědí, že kouřící děvče je klukům protivné a ti s ním laškují jen proto, že nekuřačky jsou vzácné a tudíž okamžitě zadané, nehledě už vůbec za vyhozené peníze za drahé parfémy, jejichž vůně je převálcována cigaretovým smradem….a to se nezmiňuji o zdravotních aspektech.

Jsou světlé vyjímky, u kterých kouření toleruji, ale to jsou dámy, které svůj zlozvyk vyvažují ryzí povahou a kamarádstvím. Mluvím o Blance Pilarové, o Hance Navrátilové, Jiřince Šimůnkové či o spisovatelce Ireně Fuchsové.

Přítomnost téhle hezké cestující veřejnosti nás tedy odradila od zahájení čištění hajzlů. Šli jsme se posilnit do nádražní restaurace, kde jsme kupodivu zastihli Moravského vrabce Karla, už opět trochu rozjetého ve společnosti číšnice Jiřiny a samozřejmě Ernesta a jeho party.  ,,Tak takhle ty se doma léčíš, jó!?“  zvolal jsem se smíchem.

„Trhni si nohou bejku, já mám dovolenou na zotavenou!“ culil se Karel, jednou rukou vzal Jiřinu kolem pasu, druhou vztyčil nad hlavou jako folkloristé, když při zpěvu  ‚točí žárovkou‘ a volal  ,,Jedeme  do Slanýho!“  Jiřina vyprskla smíchy. ,,Ty vole, ty už v tom zas lítáš! Nech už toho chlastu!“

„Trochu si ho chlapi hlídejte, posledně jsme ho vezli na místní nádraží v drezíně, protože po svejch by nedošel a vlak mu ujel!“ volal od stolu Ernest. ,,Celou cestu byl docela dobrej, ale pak v tom svým kutlochu pad za vlast. Nejdřív zjistil, že má cizí boty a vůbec nevěděl, jak k nim přišel“  smáli se chlapi od stavebního vlaku. ,,Tuhle nás chtěl pohostit“ pokračoval jeden z nich, ,,a že nám dá panáka. Prej ‚z těhle skleniček mi chlastat nebudete‘,  povídal,  ty jsou po mamince, eště byste mi je ušmudlali, máma je měla na parádu!‘ ,ale jak zavrávoral, tak jak mával rukou a hledal, čeho se má chytit, aby neupad, hrábnul do tý skříně a všechny ty skleničky, co nám do nich nechtěl nalejt, abychom je neupatlali, shodil na zem a rozbil na tisíc kusů!“

Chlapi kolem se chechtali. ,,Děte do prdele, volové!“ bránil se Karel, ,,stalo se, stalo!Skleničky budou, my nebudem! Jířo,nalejvej to!“

Koupili jsme si u pultu pivo a šli jsme si sednout na druhý konec místnosti.

„Já jsem znal jednoho zedníka, nějakýho Černohorskýho“,spustil Melounek, ,,a ten musel pravidelně jezdit na školení lešenářů, jinak by si nemoh bez papíru postavit ani dvě kozy s prknem,  z kterýho by moh zdít. Tak ten vypravoval, že takovej nějakej expert jako je Karel si vždycky jenom přišel jenom pro potvrzení, že nemůže stavět lešení, že neprošel zkouškou. On by taky neprošel,protože celej kurs proseděl v bufetu a nasával. Když se ho ptali, proč to dělá, povídal prej, že když nemá zkoušky, nemůže dělat, nikde ho nevemou a von pak má právo na podporu. Von to prej byl takovej vodrbanej votrapa,ale blbej snad nebyl, jen vychcanej jeko některý cikáni.“

Melounek se dlouze napil a pokračoval: ,,Jindy prej byl tenhleten člen na pracáku kvůli nějakýmu potvrzení a voni povídaj ‚Vy jste přece kvalifikovanej zedník a v Tesle zoufale hledaj zedníka, nechcete to vzít?‘ A ten vůl prej povídá  ‚Přece nebudu kvůli práci lítat přes půl města, a eště abych byl zavřenej za píchačkama!‘  Pak mu položili nůž na krk, že musí makat, jinak přijde o podporu, tak dělal nějakej čas dobrotu. Když ale přišel do práce párkrát v poledne, tak s ním vyrazili dveře“.

„A jak to s ním dopadlo?“ popotáhl Mirek Polák z cigarety.

„Nevím, ten Černohorskej pak už vo něm nemluvil. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby seděl.“

V půl deváté, když už se hala nádraží téměř vyprázdnila, jsme konečně šli pucovat hajzly.  Ona to není zas tak špatná práce, když si člověk nepřipouští předsudky, které této činnosti lidstvo připisuje. Trochu to zapáchá, zvláště, když je nutno prolézat temné chodby a sklepení pod halou, kde jsou čistící otvory v potrubí.

Pro mě osobně je nejhorší pocit, že jako muzikant poměrně známé skupiny jsem ve městě často poznávaná tvář a když potkám některou fanynku, která mě zná z pódia, není mi v ušpiněných montérkách nejlépe, zvláště, když některá hloupá husa pronese s uštěpačným výrazem moudrost jako ‚Jé, hele, zpěvák a pucuje hajzly!‘ – to bych se nejraději propadl do těch temných sklepů.

„Tak mládenci, mistr nám schválil,že až to budeme mít hotový, můžeme to spláchnout! Proto na můj povel: Vercajk ke Svitákovi do úschovny a vzhůru do bezvědomí! Za chvíli otvírají Na Letné!“