Drobásky po kapsách - kapitola 11 - Svéhlavé lyže

Svěží horské ranní slunce rozzářilo bílou pokrývku okolních strání jásavou září.

Už od samého úsvitu kralovalo na blankytně modrém bezoblačném nebi a zvýraznilo pastelové barvy bund a lyžařských kombinéz, kulichů a módních čelenek.

Venku před chatou už panoval čilý ruch. Rekreanti s lyžemi na ramenou mířili většinou nahoru do Bedřichova, kde jsou vybudovány trasy Jizerské padesátky. Autobusy zdola z Jablonce pak přivážely nové a nové davy lidí.

Pokukoval jsem po děvčatech, zkušených lyžařkách, jak mažou skluznice lyží a domníval jsem se, že to dělám úplně stejně, jako ony. I já jsem vytvářel na skluznicích lyží stromečkovité malby, i já jsem výsledek přehladil, a přece jsem měl jízdní styl naprosto odlišný od ostatních. Zatímco do kopce jsem k údivu sportovce Vláďi suverénně vedl a nahoře jsem na ty pachtící se břídily na klouzajících se prkýnkách blahosklonně čekal, dolů mi to nejelo a ani hrozivě vypadající sráz, který zbytek společnosti hravě sjel, nepřiměl mé lyže k bystřejšímu pohybu.

„Počkejte na mě!“  volal jsem zoufale a z prudkého srázu jsem tyčkami popoháněl ta líná prkna, která vždy po záběru tyček zastavila. Nevím, co jsem jim provedl, nikdy jsem je předtím neviděl a tak jsem jim nemohl ublížit. Nebylo to od nich hezké. Ostatní těm svým lyžím patrně něco naslibovali. Luboš to postavil vědecky. ,,To je tím,že máme běžky! To přece nejsou sjezdový lyže, ty jsou určený pro běh ve stopě!“

„Určitě to tak bude“ souhlasil jsem, upachtěný po posledním sjezdu z obzvláště prudkého kopce. Měl jsem žízeň, bylo mi horko a přemýšlel jsem, co na TOMHLE ty davy nadšenců vidí, když každou zimu šílí po lyžování.

Když jsme se dopachtili k dráze Jizerské padesátky, skočili moji společníci hbitě do stopy a zakrátko mi zmizeli z očí. „Když se někdo ztratí, sraz je v tý dřevěný hospodě  v Bedřichově na koupališti“  volala ještě z dálky Dana a Vláďa věštecky dodal  ,,A né aby ses vožral!“

Blížilo se poledne, měl jsem hlad a hor po krk. Jsem sportovní antitalent, snad jediné, co nezvorám, je pádlování na kánoi při letním sjíždění řek. V míčových hrách mě kluci většinou stavěli do brány, protože odmítám běhat, na bruslích se sotva udržím a do tenisového míčku se povětšinou vůbec netrefím. Sportovním talentem mě prostě Pán Bůh neobdaroval. Nadšené sportovce ostatně považuji svým způsobem za masochisty a nenormální lidi, kterým dělá potěšení týrat vlastní tělo…

Váhavě jsem vstoupil do stopy lyžařské trati. Co mi jiného zbývalo? Běžel jsem asi sto metrů a za mnou se řadila kolona netrpělivých lyžařů, což mi bylo nesmírně trapné a znervózňující. Ustoupil jsem ze stopy a nechal je přejet. Pak jsem se plahočil dál, až jsem se dostal k jakémusi umělému můstku z kůlů, přes který stopa pokračovala do pravoúhlé zatáčky. Z můstku mi lyže kupodivu jely rychle, ale zatáčku jsem projel rovně a skončil jsem v závěji, což mě urazilo. Ty lyže se chovaly skutečně hanebně a já, který jsem nikdy nikomu neublížil, jsem se cítil potupen. Sundal jsem ta protivná prkna a podle stopy jsem se vydal pěšky zpátky do Bedřichova. Když na mě asi osmdesátiletý čilý stařík, řítící se suverénně stopou volal ‚mladej, tady není promenáda‘, dostala představa oběda a točeného piva v bedřichovské restauraci zcela konkrétní a vábivou podobu.

„MÁM JÁ TOHLETO ZAPOTŔEBÍ?“ zařval jsem zcela nahlas, přidal do kroku a za půl hodiny už jsem zapichoval nenáviděné lyže do sněhu před dřevěnou budovou hospůdky na koupališti v Bedřichově. Uvnitř bylo útulno, teplo a milo, takže když mě ostatní po několika hodinách vyzvedli, sotva jsem stál na nohou. Nějakým záhadným způsobem mě dopravili do chaty a děvčata mi uvařila výbornou a silnou horskou kávu.

Od té doby jezdím na hory docela rád. Obdivuji krásu krajiny, majestátnost horských velikánů, čistý vzduch  a ticho vonících lesů, ale zásadně v létě.