Drobásky po kapsách - kapitola 10 - Cestou do hor

Začátkem prosince napadl sníh. Bílé perličky se třpytily na parapetech oken, na střechách domů a ve vlasech dívek.

Na nádraží se hemžily pestré kulichy, torny, vysoké boty a všudypřítomné lyže. Venca Sviták v úschovně měl plné ruce práce a plná ústa nadávek. Vlaky do Krkonoš byly neuvěřitelně nacpány cestujícími, kterými se jen s obtížemi prodírali průvodčí.

Přestože na lyžích jsem stál naposledy před mnoha lety s učňovským kursem (který jsem proležel na marodce, protože hned první den jsem si způsobil výron v kotníku), vypravili jsme se do Jizerských hor. Nejsou tam takové návaly turistů a prý je tam také znatelně levněji. Vláďa jel už napřed, protože v chatě v Bedřichově měl sraz s našimi pražskými kamarádkami, já a Luboš Trnka - výtečný hudebník, který s naší kapelou jeden čas hrával - jsme jeli o den později. V Turnově nám při přesedání ujel vlak. Byla to naše hloupá chyba. Stát se to před dvaceti lety, dalo by se to pochopit. Tehdy bylo to nádraží strašně složité. Nebyly zde nástupiště a vlaky, připravené k odjezdu, nebyly nijak označené, tak než jste se někoho doptali,  kam který jede, stalo se, že vám ujel spoj. V nynější době jsou v Turnově vybudovány pěkné perony a odjezdy vlaků bývají značeny na velkých cedulích, takže zmeškat odjezd je okolnost, postihující jen takové lidi, jako jsem já a Luboš. Měli jsme jen pět minut na přestup, přesto jsme u kiosku na prvním peronu stáli frontu na pivo - a tak vlak na Liberec odjel bez nás. Další vlak jel za dvě hodiny, tak jsme zašli do nádražní restaurace. ,,Před lety tu mívali báječné smažené žampiony,“ podotkl Luboš, když jsme usedali k volnému stolu. ,,Že bysme si dali nějakou baštu?“  otevřel jsem jídelní lístek. Ale ještě než jsme si stačili objednat jídlo, přisedl k nám nějaký mladý muž.  ,,Promiňte,je tu volno?“ ,,Samozřejmě, prosím!“

Luboš, který je mistr společenské konverzace, se s mladíkem brzy dal do řeči. Já se vždycky zpočátku držím zpátky, někdy dokonce mlčím celý večer. Obdivuji lidi, kteří hned a všude dokáží najít přátele. Luboš mezi takové lidi patří. Zná se osobně s jistým slavným zpěvákem, který k němu dokonce chodí na návštěvu, když je zrovna v našem městě, i s mnoha jinými vlivnými a známými lidmi, zatímco já ani pořádně nevím, kdo všechno bydlí v našem domě.

Když jsme dostali jídlo a pití, optal se Luboš mezi sousty: ,,Ty jsi odtud, z Turnova? Já si to pořád pletu s Trutnovem!“ „To nejseš sám, takovejch lidí je moc. Bejvali jsme okres, ale pak přišla nějaká reorganizace, od tý doby tady  chcípnul pes. Nakonec se stejně okresy rušily…..a kam vlastně jedete?“ Luboš zašermoval vidličkou s nabodnutou bramborou. ,,Ále, ujel nám vlak. Chceme do Rychnova, odtamtud autobusem přes Jablonec do Bedřichova, ale jede to až zadlouho, tak co bysme mrzli venku, napijem se, najíme v teple….co je to za pivo?“

Mládenec vůbec nevypadal na to, že by byl vymetač nádražních putyk. Pivo do sebe soukal s nechutí a očima visel na dveřích.  ,,Čekáš někoho?“ otázal se Luboš, odstrkuje prázdný talíř. Náš soused byl stále nervóznější a střídal pohledy na dveře a na své hodinky.  ,,Měla tu bejt už před hodinou,“ řekl rezignovaně. ,,Já mám s těma ženskejma takovej pech, to se nevidí!“

Venku se šeřilo. Hostinský zatáhl závěsy a rozsvítil. Objednali jsme si další pivo.

„Nejdřív jsme si jenom psali. Dostával jsem od ní krásný dopisy, plný lásky, nápadů a krásnejch věcí a když to trvalo asi měsíc, zazvonil u nás telefon. Byla to ona. Prej ji pronásleduje nějakej úchyl, vyhrožuje jí nožem a že prej před ním utekla až na Šumavu na nějakou chatu, a jestli bych prej pro ni nepřijel, aspoň do Plzně - tam že už se nějak dopraví, protože má půjčený auto. No a představte si, já byl takovej trouba, že jsem si vzal dovolenou a jel opravdu rychlíkem přes Prahu až do tý Plzně! Jenže tam mě čekala zpráva, že v koloně aut před Plzní ten úchyl Petru  opravdu dostih, když čekala někde u závor, že rozbil sklo u auta a pobodal ji nožem. Pak ji prej převezli do Prahy do nemocnice. Co jsem měl dělat? Sedl jsem na nejbližší vlak a jel zpátky do Prahy. Tam jsem přespal v nějaký laciný ubytovně,  protože to už byl večer a do nemocnice mě nepustili.

Druhej den Petru z nemocnice propustili. Už mi to začalo bejt nápadný, že po útoku nožem by ji hned pustili, ani policie že by se o to nezajímala, ale tenkrát jsem z toho byl tak auf, že jsem popadl Petru a odvezl k nám domů. Měla na těle opravdu pár řeznejch ran, ale bůhví od čeho,  bodný rány to určitě nebyly. Hned druhej den byla fit, šli jsme, já, ona a moje ségra,hrát bowling, pak jsme se chodili koupat, do kina…chovala se nenuceně, kamarádsky a vesele, mým rodičům koupila dárky, vyprávěla hodně o svý rodině, ale že domů se teď nemůže vrátit, protože tem úchyl tam na ni jistě číhá.

Byla u nás asi tři neděle. Vyprávěla, že měla malou dcerku, která jí umřela, o svém zaměstnání poručice u policie…mělo mě to varovat, i to, že u sebe neměla žádné doklady - tvrdila, že jí je mají poslat poštou z domova. Přestože žádná zásilka za celou dobu pro ni nepřišla, prohlásila Petra, že bez problému dostala práci v ochrance supermarketu…Pak to začalo. Byla doma čím dál míň, říkala, že její zaměstnavatel nemá jen jeden supermarket, že ji posílají služebně až do Pardubic a bývala pryč i dva dny. To už jsem zjistil, že mi z účtu zmizelo sedmnáct tisíc. Nejdřív mě vůbec nenapadlo, že by s tím Petra mohla mít něco společnýho, ale když po čase prohlásila, že její bratr, který jí konečně vezl autem doklady, zahynul při dopravní nehodě a že jede na pohřeb, začal jsem cosi tušit.“

Hezká servírka v černé minisukýnce s krajkovou zástěrkou si přišla pro talíře. ,,Bylo to moc dobrý, díky,“ usmál jsem se na ni. Pro hezké servírky mám odjakživa slabost.  ,,To jsem ráda“ zasmála se také a odběhla s talíři do kuchyně.

„Ta moje Petra přijela z ‚pohřbu‘ rozjásaná, jako by byla na posvícení, to nám všem doma bylo divný. Já bych po takový události tejden brečel…Za několik dní jela k doktorovi a vrátila se vyplašená, že prej jí našli rakovinu prsu a že musí na operaci. Hned za tejden jela do Prahy do Krče na příjem, ale trvala na tom, že pojede sama, můj doprovod kategoricky odmítla. Asi mi to taky mělo bejt divný, ale byl jsem jak omámenej, všechno jsem jí věřil, i když přijela z onkologické operace za dva dny! Byl jsem hroznej vůl. Táta tenkrát říkal, že je to nějaký divný, taková těžká operace jistě vyžaduje delší pobyt v nemocnici, než dva dny, a mě už to taky vrtalo hlavou. Pak jsem zjistil, že z druhý vkladní knížky mi zmizelo dvacet tisíc. To už jsem se konečně probral a na milou Petru jsem udeřil, co a jak. Brečela, ale nakonec se přiznala, že ty peníze opravdu vzala. Že byla dlužná tomu, co ho napadla že je úchyl. On ji honil po celý republice, schovávala se před ním, protože ho předtím taky okradla a on na to přišel. Přísahala, že mi všechno vrátí, protože mě má ráda…prej ‚copak jsem ti to po nocích nedokázala?‘…ale protože našim pochopitelně nechtěla přijít na oči, odjela tajně v noci, a cestou ještě stačila mámě sebrat z šuplíku pět tisíc, co našetřila ségře na rovnátka…“

Z nástupiště do restaurace tlumeně zaznívalo hlášení nádražního rozhlasu, supění lokomotiv, ale v lokále byl klid. Číšnice čepovala pivo a pak půvabným plavným krokem nesla plato s naplněnými sklenicemi hostům. Sledoval jsem pěkný vrtící se zadeček a mezitím, když jsem pil už třetí pivo, dopověděl náš mladý soused svůj příběh.

„Protože má moje číslo mobilu, volá mi každou chvíli. Prej už ty peníze má, a že mi je veze. Minulej tejden mě vytáhla až do Kolína, že jede rychlíkem Olomouc - Praha, co z Olomouce vyjíždí v šest večer a v Kolíně je v devět. V Kolíně jsem se dověděl, že takovej rychlík vůbec neexistuje, tak jsem se nočníma courákama kodrcal zase domů. Jindy mi volala, že jí to nevyšlo, a že jede autem, a že tu bude v pět hodin. V půl šesté se ozvala, že u Čáslavi píchli a že už se sem nedostane. Takovejch vylomenin mi udělala víc, nevím proč to dělá, teď už je mi jasný, že si ze mě střílí, a že mi nic vrátit nechce - ale co kdyby? Člověk nikdy neví! Teď měla přijet tím vlakem, co jste dorazili vy, ale asi zase nic….No nic, máma už to stejně dala policajtům. Byli jsme na výslechu a tam jsme se dozvěděli,  že dáma vystupující pod jménem Petra, je známá firma, kterou už hledá policie už v půlce republiky. Ten kapitán, co s námi vyplňoval papíry, říkal, že Petře žádná dcera nezemřela, ale je v nějakým ústavu, kterej ji žaluje, protože na dceru neplatí. Nemá žádnýho bratra, kterej se údajně měl zabít při autonehodě, na policejní služebně, kde prej měla pracovat jako poručík,  ji nikdo nezná a podle očekávání o ní nikdy neslyšeli ani v ochrance supermarketu. Holka byla nejenom zlodějka, ale i patologická lhářka - ale lhala skutečně bravurně, to se jí musí nechat…Tak vidíte, jakou já mám smůlu na holky!“

Mládenec se znechuceně napil piva. ,,No to máš opravdu pech“ řekl jsem s účastí. ,,Já jsem měl v mládí taky co do činění se všelijakejma potvorama, ale na zlodějku jsem tedy nenarazil. No, vono tenkrát taky nebyla doba tak závislá na penězích, všechno bylo levný a tak se dalo pohodlně žít i z malých platů, teď nás už celý dvě desetiletí vychovávají k chamtivosti a tohle jsou následky…Slečno, dejte nám ještě tři piva a zaplatíme. Je mi to líto, protože na vás se moc hezky kouká, ale nám to za chvíli jede“.

„Nechcete jet s náma na hory?“ donchuán Luboš se nikdy nezapře. Ale servírka jen s úsměvem zavrtěla hlavou.  ,,Nemůžu, musím dělat. Ale stavte se, až zase pojedete přes Turnov!“

Do Rychnova u Jablonce nad Nisou už je to jen několik stanic. Pak jsme přesedli na jablonecký městský autobus, projeli jsme celým nádherným městem Jablonec a už zcela potmě jsme se proplétali horskými silničkami mezi rázovitými chaloupkami přes Janov až do Bedřichova.

„Kudy teď?  Já nevím, kde ta chata je! Oni nás asi čekali odpoledne, teď už to nejspíš vzdali!“ obával jsem se.  ,,Přinejhorším se vrátíme do Jablonce, tam někde přespíme“ ,navrhoval Luboš, ,,nebo se vrátíme do Turnova k té servírce,“  ušklíbl jsem se.

V příkopu ležela povalená cedule místní dopravy s jízdním řádem autobusů.  ,,Posviť mi“, zvedl jsem trubku s cedulí, ,,podíváme se, jak to jede zpátky.“

„Sakra, to jsou kreténi“ zaklel Luboš.Jízdní řád byl do polovičky stržen a zbytek cárů papíru byl naprosto nečitelný. ,,Ti burani, co jim všechno vadí a všecko ničej, jsou snad nezničitelní, je to všude, nejenom u nás!“ Vztekle jsem hodil ceduli zpátky do příkopu.

„To jsou ti Pražáci, všechno musej ničit“,osopil se na nás děda v montérkách, tlačící po silnici kolo. ,,Dejte nám pokoj, nádivo“ odsekl mu Luboš. Popadli jsme spacáky a tašky, které jsme vlekli sebou a šli nazdařbůh tmou. Ani tak nám nevadilo, že nás dědek považoval za Pražáky, jako spíše to, že nás měl za burany, ničící zařízení.

Pak se z šera špatného venkovského osvětlení vynořil Vláďa. ,,Tak přece jste přijeli! My už vás ani nečekali, ale přece jenom jsem k tomu poslednímu autobusu šel. Sakra na co máte mobily, to se nemůžete ozvat?“

Teprve teď jsem si vzpomněl, že na dně mého pinglu je ten přístroj, a pustě jsem zaklel.  ,,Chata je tady kousek dolů“.

Původně odborářská chata Českých drah byla nedávno zprivatizovaná a díky Vláďově známosti s novým majitelem jsme ji na celý víkend měli pro sebe. Momentálně procházela rekonstrukcí, v pracovním týdnu zde působila parta zedníků, ale teď byla prázdná. Měli jsme vlastně k dispozici jen kuchyň, v ostatních místnostech chyběla podlaha, jinde se ani nedalo zatopit. Na rozpálených kamnech v koutě místnosti se vařila voda na grog. Rozložili jsme si spací pytle na podlahu - nábytek zde nebyl - a pod hlavu jsme si dali pytle s cementem.

Když Dana s Věrou rozdaly hrníčky s horkým voňavým grogem, rozproudila se konečně i srdečnější nálada. ,,Kde jste byli takovou dobu!? Málem jsme vás odepsali!“ položil Vláďa hrneček na zem.  ,,Dyk v tom Turnově nemůžete nic zvorat, jezdím tamtudy každou chvíli!“

„Ale my ne, proto to tak dopadlo. Byl v tom strašnej zmatek, spousta zpožděnejch vlaků, vlak na vlaku, spousta lidí, přebíhalo to sem a tam, nikdo nic nevěděl, prostě blázinec“ vymýšlel si Luboš, až se hory zelenaly(přestože byly v prosinci bílé a všude bylo půl metru sněhu).

„Na dráze byl zmatek odjakživa, usrkl jsem grogu.  ,,V Kolíně nás jednou honili z nástupiště na nástupiště. Nejdřív hlásili, že osobák na Kutnou Horu přijede na čtvrtej perón, a když se tam lidi se všema kuframa, rancema, krosnama, batohama a dětma nahrnuli, tak rozhlas oznámil změnu nástupiště, že to jede na pátý. Když už tam po těch zmíněnejch zmatcích všichni byli, tak hlásili, že to přece jenom pojede na čtvrtý. To byly zmatky, jako při stěhování národů. Pak přijel osobák tak nařachanej, že se tam lidi ani nevešli, zůstali stát na peróně a čekali na další vlak. No bodejť-když v době dopravní špičky přistavili jen dva vozy!“

„Největší blaho ve vlaku je v létě, když v příšerným třicetistupňovým vedru máte jazyk na vestě a žízní nemůžete mluvit, zastaví vlak někde na mezi a stojí tam jak rozpálená železná pec tři čtvrtě hodiny. To je zážitek pro bohy. Mě se to stalo párkrát na trati z Pardubic do Kolína, to je rovina jak stůl, nikde ani strom o kousku stínu nemluvě, a ten vlak byl pantograf-to je konzerva, ani okna nejdou pořádně otevřít, dveře jsou centrálně ovládaný z kabiny strojvedoucího, kterýho ovšem ani nenapadlo, že by to moh na chvilku otevřít a pustit tam trochu vzduchu…Pak, když jsme přijeli do Kolína, to vám byl útok na restauraci a stánky s pivem! Amíci při vylodění v Normandii by se červenali studem.“

Potom Luboš líčil přítomným naše setkání s podvedeným mládencem v Turnovské restauraci. ,,Vona si ta mrcha z něj ještě dělá srandu, že ho takhle nechutně tahá po nocích na různý nádraží, že prej mu ty prachy veze, ale samozřejmě v žádným vlaku nikdy není. Ten kluk mi povídá ‚co kdyby opravdu přijela, musím to zkoušet dál‘ - a dá se nachytat znova a zas…“

Dana myla v kbelíku hrníčky.  ,,To já jsem jednou odepsala v ‚Annonci‘ na inzerát ‚Domácí práce‘. Mělo to být nadepisování obálek, prej s výdělkem až tři tisíce korun - no kdo by to nebral, že? Tak jsem tedy napsala, a přišel mi dopis, abych poslala stokorunu proti pokynům, co dál. No, povídám, už jsem v životě přišla o víc, risknu to. Poslala jsem tu stovku a víte, co mi přišlo? Takovej ucouranej papír, psanej na stroji a ještě bůhví kolikátá kopie, bylo to špinavý od kopíráku, byla na něm reklama na žrádlo pro psy. U toho návod, že mám tu reklamu dál kopírovat, dát inzerát, že zadám domácí práci a proti stovce rozesílat! Tak jsem tý ženský, odněkud z Městce Králové, poslala ten cár zpátky, ať si tu stovku nechá, když ji těšej prachy, tak hnusně vylákaný z chudejch lidí, ale já že nikoho podvádět a okrádat nebudu, to radši zůstanu chudá, ale budu si vážit sama sebe. Já prostě na tak sprostý podvody nemám žaludek.“

„Oni dneska jsou lidi vůbec samej podvod a všude se strašně krade. Dyk to máte denně v televizi - a to se hodně věcí ututlá! U nás na nádraží jsou celkem tři podchody, ale pro veřejnost jenom jeden. Ty druhý dva jsou pro poštu a pro různý zásilky a balíky. Před lety zavřeli nějakýho Purfa, protože, když měl jako zaměstnanec do těch podchodů přístup, tak tam ty balíky vykrádal. Jindy si nádražáci otevřeli někde na odstavný koleji nákladní vagón a totálně ho vybílili. To už ale byl superprůser, protože to už byly velký rozkrádačky a policajti po tom šli jak divý.“

Luboš dopil grog, zvedl se a šel si před chatu vykouřit cigaretu. Vyšli jsme s Vláďou za ním, zatímco děvčata v kuchyni mazala chleby paštikou..

„Tak kam ráno vyrazíme? Já už nebyl na lyžích dobrejch deset let, to jsem zvědavej, jestli se na tom vůbec udržím,“ řekl jsem s pochybnostmi..

„Neboj, holky přivezly z Prahy běžky z nějaký půjčovny. Když se to dobře namaže, pojede to samo!“

„To se s tím táhly z Prahy?“ podivil jsem se.  ,,Ale né, to víš že ne, přivez je nějakej kámoš autem, ale musel zase zpátky, tak tady holky nechal a zejtra večer zase pro ně přijede.“

„Tak to mají dobrý, to my se zase potáhnem vlakem přes ten ztrápenej Turnov. Jitka Formánková tam jednou zabloudila, pak burcovala kdekoho mobilem. Večer jsem pro ni tenkrát jel autem, to už pak žádný vlaky nejely. Snad by tam bloudila ještě dneska.“

„Formánková, tu znám!“ zvolal Vláďa, to je taková strašně blbá kráva, to se vůbec nedivím!“

„To je moje ségra“  řekl tiše Luboš, dívaje se do země.

„No,“ zamlouval ten fauxpas rychle Vláďa,  ,,vona zase tak moc blbá není, vona má maturitu, snad dokonce napsala nějakou knížku, umí i dobrý verše. Pokud vím, je i předsedkyní nějakýho spolku…“

„Nech toho“ smáli jsme se. Vláďa s Lubošem  zahodili nedopalky cigaret do sněhu. V budoucí kuchyni zatím dívky dokončily přípravu večeře, my jsme k tomu samozřejmě vytáhli z pinglů nezbytné lahváče a Vláďa se vytasil s láhví rumu. Po večeři jsme relaxovali s pivem a rumem při zhasnutém světle. Do tmy romanticky blikaly odlesky plamenů z nedovřených dvířek kamen.