Jsme na cestě už třetí rok. Po opuštění sluneční soustavy bloudíme a tápeme v temnotě hlubokého neznámého vesmíru, vyhýbáme se zbloudilým nebezpečným meteoritům, bezcílně bloudícím prostorem, a širokými oblouky míjíme temné, neobydlené planety a planetky. Naše modrá Země, ozářená sluncem se nám zdá jako cosi dávno minulého, co snad kdysi bylo, co jsme viděli ve snu, a ten se nikdy nebude opakovat.
Ostatně není jisté, zda milovanou planetu ještě někdy uvidíme, a pokud ano, tak jako starci. Jsme příliš vzdáleni a budeme patrně vzdáleni ještě více, pokud chceme splnit účel své cesty- navázat spojení s civilizací, která o sobě nedávno dala vědět formou laserové signalizace, zachycené astronomickou stanicí v Liverpoolu v roce 3012. Další signály jsme zachytili už po cestě, kdy naše kosmická loď míjela Mars. Kapitán lodi Gerard Smith poněkud poopravil kurs. V současné době se noříme do mlhoviny Kassandra.
Po snídani nás signál z velitelské kabiny sezval k poradě. Chod kosmické lodi se zastavil a motory předly naprázdno, to se od odletu ještě nikdy nestalo. Něco se děje. Vyšel jsem ze své kajuty, kolem už proběhli chodbou další členové posádky.
Cestou jsem se zastavil pro Jane.
Wolfové to v lesklém overalu jako vždy moc sluší. Tmavohnědé vlasy, které si k mé lítosti nedávno zkrátila, jí i tak půvabně pokrývají ramena. Její šedé kočičí oči se krátce usmály, když jsem otevřel dveře její kabiny. „Jste připravená Jane? Před chvílí jsem zahlédl Agnes a Suzy s Wolfgangem, už tam šli.“
„Hned jdu!“ Jane Wofová vstala, ve stoje dopila kávu z hrnku, upravila si vlasy, do kterých bůhvíproč vetknula tmavé brýle a já jsem se mohl zbláznit, jak se mi to líbilo.
Když jsme bludištěm chodeb, osvětlených zářícími barevnými panely dorazili po lesklých podlahách do přední části rakety, kde byly i společné prostory pro osazenstvo lodi a velitelská kabina, Gerard Smith seděl ve svém obrovském polohovacím křesle, před sebou široký ovládací panel se spoustou blikajících kontrolek, červených, zelených a modrých signalizačních světel, ovládacích pák a obrazovek monitorů. Nad panelem pak zářila obrovská obrazovka, která jako okno v automobilu promítala prostor před přídí lodi, ozářený daleko dopředu silnými světlomety. „Jste tady už všichni?“ otázal se Smith celkem zbytečně. „Podívejte se!“
Ve vzdálenosti asi kilometr od naší rakety stála nehybně cizí kosmická loď, na rozdíl od naší byla kulatého tvaru, ze všech stran jí do tmy vesmíru svítila široká okna a laserové paprsky světlometů ozařovaly prostor kolem.
„Myslím, že jsme u cíle, to jsou oni!“ prohlásil nadšeně Smith. „Zapněte univerzální překladač, ať ukáže, co umí!“ Všichni jsme byli vzrušení. Konečně se nám to podařilo!
Agnes cvakla vypínačem malého přístroje v levém rohu místnosti. Byl to překladač všech možných jazyků, jaké vědci zatím z kosmu zachytili. Bude rozumět také neznámým bytostem?
Z cizí lodě náhle vyšlehl rudý paprsek směrem k nám, zarazil se o náš ochranný pancíř, obtekl ho jako v horských bystřinách voda obtéká kameny, ale neútočil, jak jsme se chvíli obávali. Z překladače se ozval strojově zkreslený hlas, zpočátku poněkud nesrozumitelně, ale po malém okamžiku se usadil a celkem čistě a nahlas tlumočil:
„Nechceme s vámi bojovat, chceme se jen domluvit, my nejsme pozemšťané, abychom stále jen bojovali, my jsme dávno v myšlení výš!“
Trochu mě zarazil poněkud povýšený tón, ale pak jsem si uvědomil, že mají vlastně pravdu. Celá historie lidského rodu je plná válek, intrik, chamtivosti, věrolomnosti a zrady. Hlas pokračoval: „Protože obchodování s vámi je pro značnou vzdálenost neuskutečnitelné, jsme ochotni vyslat k vám na průzkum vědeckou výpravu, ale kategoricky žádáme o její bezpečnost. Vaši planetu už několik století sledujeme a hlídáme, takže víme o dřívějších expedicích, kterých se zmocnila vaše armáda a jejichž členy zavraždila v pokusných laboratořích. Chceme osamělý objekt pokud možno daleko od obydlených oblastí,a z tohoto objektu vybudujeme výzkumné středisko. Dovedeme měnit podobu, takže pokud vstoupíme do nějakého města, budeme vypadat jako vy a nikdo nic nepozná. Za to vám nabízíme bezpečný pobyt a případný vědecký výzkum u nás. Jsme z planety, která nepotřebuje armády, žijeme svorně a netoužíme po cizím území ani majetku. Nelibě sledujeme, že pozemšťané se mezi sebou zabíjejí a nejsme schopni něco takového pochopit. Vymysleli jste si své bohy, každá část planety nějakého jiného, a vraždíte se kvůli tomu, že někdo věří něčemu jinému. Zabíjíte se pro majetek, který vám nepatří, zabíjíte se na rozkaz- to už vůbec nechápeme..Proto naše spolupráce –pokud na to přistoupíte- bude velmi důkladně zabezpečena. Nyní očekáváme vaši odpověď!“
Kapitán Smith seděl s hlavou v dlaních, ramena shrbená, lesklý stříbrný overal se v předloktí mírně krčil, řídké vlasy se mu lepily na lebku. „Co jim mám odpovědět? Mají pravdu, ale copak já mám nějaké pravomoci k přidělování nějakých základen na Zemi? Já jsem jen řadový vyslanec, mám navázat spojení, a to se mi podařilo, nic víc dělat nemůžu, leda tak poslat na Zem hlášení…“
Mezi členy posádky se rozvinula živá debata. Každý navrhoval něco jiného, mluvili jeden přes druhého, překřikovali se a argumentovali každý po svém, až je kapitán Smith musel okřikovat. Nikdo nevyslovil to, co si všichni mysleli. Vesmírná putování měla vlastně jediný účel, najít nové zdroje energií za vyčerpané pozemské zásoby, nová území, s kterými by se dalo kšeftovat a vydělávat na hlupácích velké peníze, a taky stavět vesmírné vojenské základny…
„Takhle nic nevymyslíme! Mluvte po jednom!“
„Já bych navrhoval, abyste požádal centrálu, zda by na tu expedici mohla jít Suzy a já“ prohlásil Wolfgang Miller. Samozřejmě, Němec musí být všude první!
„Nesmysl, tahle výprava se musí vrátit celá! Centrála musí vybrat novou výpravu.“
„Ale než sem doletí, bude to trvat roky!“ řekl jsem váhavě.
„To je pravda“ souhlasil Smith, „ale jim taky. Taková věc se nedá uspěchat“. Stiskl na ovládacím panelu červeně svítící sondu a z překladače se vysunul mikroskopický mikrofon. Rozhlédl po svých lidech. „Teď mi držte všechny palce, které máte!“
Otočil se k mikrofonu a zapnul vysílač. Chvíli váhal, než do mikrofonu prohlásil:
„Jsme pouhá průzkumná expedice, nemůžeme vám nic slíbit- to mohou jen v centrále na Zemi, ale spolupráci uvítáme. Dejte nám souřadnice, abychom mohli udržovat kontakt, a hned po našem návratu se vám ozve styčný důstojník. Budeme je předběžně informovat, takže se mohou připravit, než se vrátíme. Končím.“
Podíval jsem se na obří obrazovku. Cizí loď stála na místě a nehnutě svítila do prostoru barevnými okny. Takový pohled už asi nikdy neuvidím. Podíval jsem se na Jane, která stála vedle mě, držela mě za ruku a dívala se na ten neskutečný obraz jako ve snách. „Johne, tohle mi nikdy nevymizí z paměti. Nikdo nic takového ještě nezažil a neviděl, ač celé generace o tom snily“ řekla tiše. „Ale přesto jsem ráda, že se vracíme domů.“
Kosmická loď na obrazovce se náhle rozzářila, otočila se kolem své osy a půlobloukem se rozlétla vzhůru. Za malý okamžik po ní nebylo ani vidu.
Kapitán si oddechl. Agnes vypnula překladač. „Tak rozchod!“ zavelel Smith ulehčeně, „rozejděte se po své práci, uvidíme se v centrální jídelně u oběda!“
O něco později jsem seděl s Jane ne palandě v její kajutě. „Teď to bude ještě dlouho trvat, než budeme doma, vydržíš to? A až tam budeme, pokleknu před tebou jako za starých časů a požádám tě, abys zbytek svých dnů prožila se mnou, chceš?“ Později jsem celý šťastný usínal ve své kabině. Vše se ponořilo do mlhy zapomnění. Probudil jsem se do mlhavého podzimního rána ve své posteli doma v matčině bytě na hlavní třídě v centru Brna. Z kuchyně voněla čerstvá káva a já jsem si vzpomněl, že se mi dnes v noci zdál nějaký podivný sen o vesmíru..ale co to bylo? To je potíž- já všechny sny hned zapomenu!
