Červený autobus
Maluju moc rád. To si sednu ke stolku u okna, otevřu plechovou krabičku s namalovaným žlutým slonem pod palmou, ve které mám barevné tužky „progresa“, a v malém šuplíčku pod rádiem blok se spoustou papírů. Nalistuji nějaké nepokreslené a maluji. Nejraději si maluji autobus. Nejdřív namaluju kola, pak dlouhé linie karoserie, světlomety a nakonec spoustu okének. Tatínek si ze mě dělá legraci a říká, že tolik oken žádný autobus nemá. Ale já vím své…Až budu velký, stanu se řidičem autobusu. Nejraději toho městského, červeného. Když mě strýček, který je řidič městského autobusu, jednou v létě celé odpoledne vozil po městě na čestném sedadle spolujezdce, na které jinak cestující nesmějí sedat, cítil jsem se jako král ulice. Město nám leželo u nohou. Sem tam jsem zahlédl někoho známého, on mě viděl také a já jsem si připadal důležitý jako pan starosta. A když jsem viděl tím velikánským předním oknem spolužáka Vondru, jak se na mě dívá z chodníku, byl jsem hrdý, že mě vidí a že závidí. Dobře mu tak, krkounovi, tuhle mi nechtěl půjčit kolo. A to jsem se chtěl jenom projet kolem parku! Jenže tatínek nechce, abych byl řidičem autobusu, chce, abych byl spojařem. Nevím, co to je, ale tatínek by mi jistě nepřál nic strašného. Říká, že to se mnou myslí dobře, hlavně když něco provedu, on to musí řešit a večer má dlouhou hlasitou řeč…
Venku se obloha zatáhla tmavými mraky, začalo sněžit, setmělo se, musel jsem rozsvítit, abych na malování viděl. Za oknem padají bílé vložky, velké jak pingpongové míčky, tiše se snášejí na promrzlou zem, třepetají se v tichém světle pouličních lamp jak bílí motýli a lehce dosedají na silný bílý koberec. Všude je klid, jen občas naší ulicí projede osamělé auto se zapnutými stěrači, na okamžik promítne žluté obdélníky světla až ke mně do pokojíku na zeď, pak zmizí za roh a nechá na neporušené sněhové pokrývce tmavé koleje. Dívám se do ulice, čelo přikládám na studené sklo okna. Po chodníku přešel osamělý chodec, pod paží provázkem stažený vánoční stromeček. To si tedy vzpomněl brzo! My už máme stromeček od rána ustrojený, třásně a lesklé ozdoby tajemně probleskují pološerem obývacího pokoje, kam jsem se proplížil jen potají, abych si trochu zamlsal čokolády z kolekce. Světlo matně proniká zasklenými dveřmi z předsíně, proplížím se potichoučku zpátky, pomalu a opatrně přivírám dveře, aby zámek necvakl a neprozradil moje nedovolené chutě….
A pak už je večer. V kuchyni je slavnostně prostřeno, na rudém ubrusu se lesknou nablýskané sklenice, bílé ubrousky jsou umně stočeny v talířích se zlatými okraji a kolem těch talířů je naskládáno tolik lesklých příborů, že asi nebudu vědět, na co je který. Uprostřed stolu trůní čtyřramenný svícen se zapálenými svíčkami, a tatínek s maminkou ve svátečním oblečení rozčileně pobíhají kolem. „Dala jsi chladit pivo?“ „Nepřekážej mi tady, vidíš, že nesu salát!“ „Ty si sedni ke stolu a nepřekážej!“…Ale nakonec se i oni usadí nad polévkou, tatínek si narovná kravatu, slavnostně vstane a pronese přípitek, přeje nám, abychom se za rok opět takhle ve zdraví sešli, vzpomene na dědu s babičkou, kteří už mezi námi nejsou. Pak si sedne, popřejeme si dobrou chuť a večeříme. Z přehrávače tiše znějí koledy, jinak je ticho, jen ze stěny tiše tikají hodiny a na stolku u dveří se nad čtyřmi svíčkami otáčí a jemně cinká Andělské zvonění….
A pak z ničehož nic z obývacího pokoje zní jasné, hlasité zvonění. Když jsem byl malý, věděl jsem, že to zvoní Ježíšek. Teď vím, že to nějak připravil tatínek, ale když jsem se vyptával jak, neprozradil to. Prý je to tajemství. Nechali jsme porce kapra se salátem nedojedené na stole, sfoukli svíce a šli do pokoje. A tam svítil a zářil sterými světly stromeček, tatínek v rychlosti zapaloval prskavky a z gramofonu tiše zněly varhany. Chvíli jsme nábožně a dojatě postávali u stromečku, tatínek začal zpívat Narodil se Kristus Pán a maminka se k němu trochu váhavě přidala. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, protože maminka nemá hudební sluch a zpívá strašně falešně. Pokojem voněla purpura, rozpálená kamna vydávala příjemné teplo a atmosféra sálala takovým tím zvláštním poklidným a zároveň slavnostním ovzduším, které se vyskytuje jen jednou v roce o Vánocích. Potom už tatínek rozsvítil velký lustr, rozbalovaly se dárky, tatínek fotografoval všechny nejdřív u stromečku a potom při rozbalování dárků, byli jsme dojatí a naměkko, maminka trochu plakala a objala tatínka, já jsem potom dal pusu oběma najednou a všem nám bylo krásně. A zvenku temným oknem nakukovala noc, na sklo se občas přilepila osamělá zvědavá vločka sněhu.
A hádejte, co jsem dostal! Autobus na baterie, červený, na dálkové ovládání! A ještě hodinky a nějaké svetry a rukavice, ale nevětší radost jsem měl z toho autobusu…A tak zatímco tatínek s maminkou u stolu při sledování televize pojídali cukroví a chlebíčky, popíjeli víno a kávu, já jsem jezdil kolem pokoje jako Chiron. To budou kluci koukat! A nejvíc Vondra!
Potom mě naši dali spát a odešli do kostela na půlnoční. Ještě než jsem usnul, snědl jsem ještě trochu bramborového salátu od večeře a potají, aby tatínek neviděl, jsem se napil trochy piva. Potom jsem spal, zdálo se mi o stromečku, o Ježíškovi a všechno to prolínal obraz červeného autobusu…Byly Vánoce.
Pavel Kopáček
Kam jsme došli, kdo to ví?
„Dobrý den, paní Nováková, jak jde život? A co tatínek, už je z nemocnice doma?“ konverzuji na ulici ve „svém“ revíru se známými a zároveň plním schránky na vratech domů, v průjezdech a na schodištích dopisy, tiskovinami a složenkami. „Pane Dvořák, máte dobírku“ zvoním ve třetím patře rohového domu, „tady mi to podepište, tady dole, hned u vašeho jména!“...a jdu zase o dům dál...
Pavel Kopáček
Alice
Alice je zvláštní kočka. Nikdy předtím jsem takový druh neviděl, chundelaté stvoření se zelenošedou srstí, vlnitou a chlupatou jako byly vlasy nebožtíka ministra Dostála, s ohonem mnohem delším, než kočky mívají a pruhovaným jako mívají mývalové. Moje dcera naopak tvrdí, že Alice vypadá jako rys, snad na tom také něco je.. Moudré šedozelené oči, kterýma nás klidně pozoruje, přátelská povaha a přítulnost, zejména v momentě, kdy jí neseme do misky něco na mls svědčí o tom, že bývalý pán s ní zřejmě nezacházel špatně, dokud se jí nezbavil – a já zde raději nechci spekulovat, jakým způsobem.. Každopádně Alice už je dva nebo tři roky toulavá kočka, která bloumá střídavě u nás v zahradě, nebo v prostorách vedlejší továrny
Pavel Kopáček
O směšných láskách
Snad se na mne pan Kundera nezlobí za to, že jsem si tak trochu vypůjčil do názvu tohoto povídání upravenou verzi titulu jeho slavné knížky. Jenže můj příběh vypráví o něčem jiném, a jak možná čtenář uzná, jiný, vhodnější titulek bych k němu velmi těžko hledal.
Pavel Kopáček
Za korunami stromů vyšlo slunce.
Po únavné noci se zvolna rozednívalo. Střelba utichla. Jen tu a tam ještě štěkly ojedinělé výstřely z temného lesa na druhé straně údolí. Tráva před zákopem zvlhla ranní rosou a na krajinu spadla lehká průhledná mlha. Svalil jsem se na dno zákopu a unaveně sňal přílbu.
Pavel Kopáček
Schody do nebe
Fuj! To je ale schodů! Sunu se těžce vzhůru, nohu střídám nohou, sotva popadám dech, často musím zastavovat a zklidnit plíce, hrozící prasknutím. Svaly na stehnech a lýtkách bolí únavou a čelo mám zrosené potem. Země pode mnou už není vidět, ztratila se v mlžných závojích bílých mraků, zde v těchto pustých místech lze občas zahlédnout vzdálené letadlo, nebo ptáka s mávajícími křídly, jakoby na pozdrav. Jinak je tu klid, slunce nerušeně a vytrvale ozařuje nekonečné moře nadýchaných oblaků a ty hrozné schody, schody do nebe. Ztrácejí se dole pode mnou v oblacích, nahoře pak v slunečné záři, oslepující oči a matoucí mysl, nelze vidět konec tohoto únavného stoupání.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Podporujeme kulturu nahoty. Obec na Sardinii jako první umožní nudistické sňatky
Obec San Vero Milis na severu středomořského ostrova Sardinie jako první v Itálii umožní sňatky...
Demonstrace v Tbilisi pokračují. Premiér odvolal návštěvu Spojených států
Gruzínská policie začala zatýkat demonstranty, kteří i ve čtvrtek pokračovali v metropoli Tbilisi v...
Izrael zasáhl budovu bezpečnostních sil v Damašku, osm vojáků utrpělo zranění
Při izraelském vzdušném úderu byla ve čtvrtek večer zasažena budova syrských bezpečnostních sil na...
Záplavy na jihu Brazílie si vyžádaly desítky obětí, přehradám hrozí kolaps
Rozsáhlé záplavy, které v těchto dnech sužují jih Brazílie, mají nejméně 29 obětí. Dalších 60 lidí...
Nespí vaše dítě? Přečtěte si, jak nespavost vyřešit
Nespavost a problémy se spánkem se v různé míře objevují až u 30 % dětí. Mohou se projevovat častým buzením, problémy s usínáním, brzkým vstáváním...
- Počet článků 218
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 764x