Červený autobus

Když jsme se s klukama v postranní uličce za školou dost vyřádili, bundy mokré od tajícího sněhu po  kuličkování, udýchaní po hokeji, který jsme provozovali na kousku asfaltového chodníku, vyhrabaného ze sněhu, popadli jsme tašky a bundy, sloužící dosud jako brankové tyče, a šli domů. Uložil jsem starou hokejku do sklepa. Vondra má širokou brankářskou. Tu mu závidíme, a on ji nechce nikomu půjčit. Tak ať si ji nechá, když je takový! Maminka mi nejdříve mírně vyhubovala, jak to vypadám, a že když budu takhle mokrý chodit venku, tak nastydnu a nedočkám se Ježíška, a když jsem se umyl, převlékl a snědl svačinu, krajíc chleba se s máslem – salám mi ,maminka nedala, prý je půst -, poslal mě tatínek do mého pokojíku, abych nepřekážel, že mají práce jak na kostele. Ptal jsem se ho, kolik práce je na kostele, ale on mě se smíchem odbyl, že to jednou poznám, teď abych šel, a když nemám úkoly, tak ať si něco maluju.

 Maluju moc rád. To si sednu ke stolku u okna, otevřu plechovou krabičku s namalovaným žlutým slonem pod palmou, ve které mám barevné tužky „progresa“, a v malém šuplíčku pod rádiem blok se spoustou papírů. Nalistuji nějaké nepokreslené a maluji. Nejraději si maluji autobus. Nejdřív namaluju kola, pak dlouhé linie karoserie, světlomety a nakonec spoustu okének. Tatínek si ze mě dělá legraci a říká, že tolik oken žádný autobus nemá. Ale já vím své…Až budu velký, stanu se řidičem autobusu. Nejraději toho městského, červeného. Když mě strýček, který je řidič městského autobusu, jednou v létě celé odpoledne vozil po městě na čestném sedadle spolujezdce, na které jinak cestující nesmějí sedat, cítil jsem se jako král ulice.  Město nám leželo u nohou. Sem tam jsem zahlédl někoho známého, on mě viděl také a já jsem si připadal důležitý jako pan starosta. A když jsem viděl tím velikánským předním oknem spolužáka Vondru, jak se na mě dívá z chodníku, byl jsem hrdý, že mě vidí a že závidí. Dobře mu tak, krkounovi, tuhle mi nechtěl půjčit kolo. A to jsem se chtěl jenom projet kolem parku! Jenže tatínek nechce, abych byl řidičem autobusu, chce, abych byl spojařem. Nevím, co to je, ale tatínek by mi jistě nepřál nic strašného. Říká, že to se mnou myslí dobře, hlavně když něco provedu, on to musí řešit a večer má dlouhou hlasitou řeč…

Venku se obloha zatáhla tmavými mraky, začalo sněžit, setmělo se, musel jsem rozsvítit, abych na malování viděl. Za oknem padají bílé vložky, velké jak pingpongové míčky, tiše se snášejí na promrzlou zem, třepetají se v tichém světle pouličních lamp jak bílí motýli a lehce dosedají na silný bílý koberec. Všude je klid, jen občas naší ulicí projede osamělé auto se zapnutými stěrači, na okamžik promítne žluté obdélníky světla až ke mně do pokojíku na zeď, pak zmizí za roh a nechá na neporušené sněhové pokrývce tmavé koleje. Dívám se do ulice, čelo přikládám na studené sklo okna. Po chodníku přešel osamělý chodec, pod paží provázkem stažený vánoční stromeček. To si tedy vzpomněl brzo! My už máme stromeček od rána ustrojený, třásně a lesklé ozdoby tajemně probleskují pološerem obývacího pokoje, kam jsem se proplížil jen potají, abych si trochu zamlsal čokolády z kolekce. Světlo matně proniká zasklenými dveřmi z předsíně, proplížím se potichoučku zpátky, pomalu a opatrně přivírám dveře, aby zámek necvakl a neprozradil moje nedovolené chutě….

A pak už je večer. V kuchyni je slavnostně prostřeno, na rudém ubrusu se lesknou nablýskané sklenice, bílé ubrousky jsou umně stočeny v talířích se zlatými okraji a kolem těch talířů je naskládáno tolik lesklých příborů, že asi nebudu vědět, na co je který. Uprostřed stolu trůní čtyřramenný svícen se zapálenými svíčkami, a tatínek s maminkou ve svátečním oblečení rozčileně pobíhají kolem. „Dala jsi chladit pivo?“ „Nepřekážej mi tady, vidíš, že nesu salát!“ „Ty si sedni ke stolu a nepřekážej!“…Ale nakonec se i oni usadí nad polévkou, tatínek si narovná kravatu, slavnostně vstane a pronese přípitek, přeje nám, abychom se za rok opět takhle ve zdraví sešli, vzpomene na dědu s babičkou, kteří už mezi námi nejsou. Pak si sedne, popřejeme si dobrou chuť a večeříme. Z přehrávače tiše znějí koledy, jinak je ticho, jen ze stěny tiše tikají hodiny a na stolku u dveří se nad čtyřmi svíčkami otáčí a jemně cinká Andělské zvonění….

A pak z ničehož nic z obývacího pokoje zní  jasné, hlasité zvonění. Když jsem byl malý, věděl jsem, že to zvoní Ježíšek. Teď vím, že to nějak připravil tatínek, ale když jsem se vyptával jak, neprozradil to. Prý je to tajemství. Nechali jsme porce kapra se salátem nedojedené na stole, sfoukli svíce a šli do pokoje. A tam svítil a zářil sterými světly stromeček, tatínek v rychlosti zapaloval prskavky a z gramofonu tiše zněly varhany. Chvíli jsme nábožně a dojatě postávali u stromečku, tatínek začal zpívat Narodil se Kristus Pán a maminka se k němu trochu váhavě přidala. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, protože maminka nemá hudební sluch a zpívá strašně falešně. Pokojem voněla purpura, rozpálená kamna vydávala příjemné teplo a atmosféra sálala takovým tím zvláštním poklidným a zároveň slavnostním  ovzduším, které se vyskytuje jen jednou v roce o Vánocích. Potom už tatínek rozsvítil velký lustr, rozbalovaly se dárky, tatínek fotografoval všechny nejdřív u stromečku a potom při rozbalování dárků, byli jsme dojatí a naměkko, maminka trochu plakala a objala tatínka, já jsem potom dal pusu oběma najednou a všem nám bylo krásně. A zvenku temným oknem nakukovala noc, na sklo se občas přilepila osamělá zvědavá vločka sněhu.

A hádejte, co jsem dostal! Autobus na baterie, červený, na dálkové ovládání! A ještě hodinky a nějaké svetry a rukavice, ale nevětší radost jsem měl z toho autobusu…A tak zatímco tatínek s maminkou u stolu při sledování televize pojídali cukroví a chlebíčky, popíjeli víno a kávu, já jsem jezdil kolem pokoje jako Chiron. To budou kluci koukat! A nejvíc Vondra!

Potom mě naši dali spát a odešli do kostela na půlnoční. Ještě než jsem usnul, snědl jsem ještě trochu bramborového salátu od večeře a potají, aby tatínek neviděl, jsem se napil trochy piva. Potom jsem spal, zdálo se mi o stromečku, o Ježíškovi a všechno to prolínal obraz červeného autobusu…Byly Vánoce.