Letní slunce zapadalo a krajiny se zvolna zmocňovalo poklidné tiché šero. Podřimoval jsem v křesle u okna, když mi rozečtená kniha vyklouzla z ochablých prstů a s klapnutím, které mne zcela probudilo, se zavřela
Trhl jsem sebou a kniha spadla na koberec Zvedl jsem se těžce z křesla, sehnul jsem se pro knihu a jak jsem ji chtěl položit na psací stůl, vypadl z ní založený dopis.. Došel jsem si do kuchyně a vytáhl z lednice láhev s čirou tekutinou. Se sklenicí v jedné ruce a s láhví v druhé jsem se vrátil do pokoje, otevřel jsem dopis od kamaráda Petra z Kladna Přítel pohrdá moderními komunikačními vynálezy jako jsou mobily, maily či skajpy .a sále se drží klasických forem dorozumívání. Ráno jsem došlou poštu položil v kuchyni na stůl, jen tento dopis jsem si vložil do knížky, že si jej později přečtu, a pak mi to úplně vypadlo z hlavy. Roztrhl jsem obálku a když jsem rozložil hustě popsaný papír, chvíli jsem si musel zvykat na rozevláté přítelovo písmo. Ale než jsem se pustil do čtení, ozvalo se zvenku ostré klapnutí, jako když kluci o Velikonocích pomalu otáčí řehtačkou. Klapnutí se opakovalo, zaznělo ostřeji a zdálo se, že zvuk přichází otevřeným oknem zvenčí. Vyhlédl jsem do parku. Nikde nic, plácek pod okny, jindy plný dětí, byl prázdný, jen v dílně na druhé straně ulice se svítilo. Odložil jsem dopis a opustil jsem obývací pokoj, v předsíni nazul pantofle a vyšel ven. Na komíně našeho domu v houstnoucím šeru stál čáp, dlouhým zobákem si čechral tmavá pírka na křídle jinak bílého těla a chvílemi jím klepl, až to prásklo ve večerním tichu jako výstřel. Záhada tajemného zvuku je tedy objasněna.
Vybavily se mi idylické obrazy starých mistrů, na kterých se na střechách venkovských stavení rozkládají velká hnízda čápů a přistihl jsem se s myšlenkou, že by se mi docela líbilo, kdyby si ten krásný pták vybral náš komín za obydlí. Komín není používán ani v zimě, protože topíme elektrickým kamny, nic tedy nebrání, aby si čáp nenanosil slámu a chvojí a nezabydlel se právě tady…
Letní večer vrcholil. Ptáka na komíně nebylo téměř vidět, jen neurčitá bílá skvrna ve tmě dávala tušit, že tam nahoře cosi je. Z dílny na protější straně ulice vyběhlo několik mladých dělnic, ukazovaly si nahoru na komín a vesele se navzájem dobíraly. Čáp stál nehybně jako sfinga, jen dlouhým zobákem občas hlučně zaklapal.
Vrátil jsem se do obývacího pokoje, zabořil se do křesla u okna a nostalgicky jsem se zasnil. Před očima mi defilovaly dámy v dlouhých sukních, s širokými, na stranu posazenými klobouky a se slunečníky v rukou, páni v cylindrech a s dlouhými bílými šálami, přehozenými přes černý žaket. Promenádovali se korzem na hlavní třídě, kolem jezdily bryčky a kočáry, tažené koňmi, a zahradní restaurace s uniformovanými číšníky byly lemovány zelenými girlandami a kolem vstupu měly v obrovských květináčích palmy….Pak mi myšlenky zabloudily zpátky do současnosti. Čáp prý nosí děti. Budu já někdy nějaké mít? Zatím žiji sám, poslední láska mi před nedávnem utekla s jistým fotbalistou – ale to je jiná kapitola….
Sáhl jsem konečně po dopisu od Petra.
Ahoj příteli,
Nerad tě zneužívám k popisům svých starostí, ale nemám nikoho, komu bych se svěřil. Žiji pořád stejně, nic mi nechybí, jen s těmi ženskými mám pořád nějaké trable. Už od Vánoc prožívám osamělé noci. Ne všechny ženy soudí nás muže podle toho, zda jsou na ně hodní, kolik toho nosí v hlavě a jakou mají úroveň. Zkušenost mne poučila, že primitiv se zájmem o fotbal a s ukecanou povahou je pro dámu přitažlivý dvěma nabitými věcmi – peněženkou a poklopcem. Že je schopný třeba dámu bít, to je vedlejší… Kampak na ně já s krásnými dopisy, verši a květinami,….Ivan Černý, znáš ho, pořád s námi mluvil o fotbale, jak hráli Slováci a jak Rusové na mistrovství, tak ten je o hlavu vyšší, o dost hezčí a o třicet let mladší, přebral mi Inku. Nedivím se mu, ona je božská. Prát se sním nebudu. Jednak na něj v tomto směru nemám – i když bych mohl být zadarmo v Krkonoších – stačilo by, aby do mě strčil…ale i kdybych se uměl prát a chtěl, považuji bitku kvůli ženské za hloupost – ona si stejně vybere sama, ať už je vítěz ten, nebo onen. Inka si vybrala Ivana. Naše hezké chvilky jsou ty tam. Někde v hloubi hrudi mně to palčivě bolí. Vyhýbám se pohledu na to, jak se ti dva cukrují někde v koutku, ale pracovní povinnosti mě občas nutí jít okolo, tak se tomu nevyhnu. Pak mám celý den po náladě. Vzpomínám na krásní dárečky, které jsme si spolu vyměňovali k svátku, k narozkám i k Vánocům, na hezké dopisy si MSky, které jsem od ní dostával, na to, jak jsem se div nepřetrhl, abych jí pomohl,když byla v nesnázích, nebo něco potřebovala, když měla problémy jakéhokoli druhu. A k loňským narozeninám jsem od ní dostal tak nádhernou pusu, že se mi zatočila hlava. Omládl jsem o dvacet let a dokonce jsem psal verše jak zamilovaný puberťák…Svět byl nádherný a všechna zla, války, politika i povodně, všechno šlo mimo mě. Viděl jsem ji všude, myslel jsem na ni všude a pořád. Dny, kdy jsem neměl možnost ji spatřit, byly ztracení, cítil jsem se ztracený, prázdný a nudný…..
Tady jsem přestal číst. Podobný příběh jsem před časem prožil také, proto mne Petrův dopis rozrušil. Nalil jsem si pořádného panáka a naráz ho vypil. Hned na to druhého. Ten dopis mně opravdu rozhodil. Připomněl mi Kláru, krásná tajná dostaveníčka, ukradené polibky, něhu a vůni, chvilky ztracené pro svět, chvilky,které patřily jen nám, chvilky, kdy jsem pil sladký nektar z jejích rtů a žil třpytem očí pod vlnami světlých vlasů, které mi zrychlovaly tep. Povídali jsme si o všem možném, o všedních, obyčejných věcech i o bezedných prostorech vesmíru, pozorovali hvězdy, hádali, která je ta naše a procházeli jsme se v noci podle řeky, koupali se oděni svitem měsíce. Říkala mi andílku a já jí hvězdičko, vznášel jsem se metr nad zemí a realita běžného pozemského života byla vzdálená jak mlhovina Andromedy, která se nás vůbec netýká.
Pak jsem spadl na zem. Byl to tvrdý, naprosto nečekaný pád. Klára mi zničehož nic utekla s otylým ženáčem, páchnoucím pivem, tabákem a kyselým potem, který kvůli ní opustil rodinu s dvěma dětmi. O nějakém něžném vztahu se mluvit nedá, ale on má peníze….
Je čas čápů také časem lásky? Zdá se, že jak pro koho. Ani Petr, ani já nejsme těmi vyvolenými. Osamělé večery jsou smutné, i když máme oproti minulým generacím k dispozici televizi, video, CD přehrávače i spoustu zajímavých programů na internetu, přesto se nám stále vrací vzpomínky na děje a události, které jsou nenávratně ztracené a které přebolí až velmi zadlouho. Tak jsem se vypravil do hospody U Švábenských a docela slušně jsem se opil. Tohle mi Petře nedělej…..
Probudil jsem se ranním chladem. Pozdě v noci jsem po návratu usnul v křesle u otevřeného okna. Všechny údy jsem měl ztuhlé a než jsem byl schopen jakékoli činnosti, musel jsem udělat několik dřepů. Zavřel jsem okno a šel vyvenčit psa. Čáp už na komíně nebyl. Ani ten pták se mnou nechce zůstat….Slunce ještě nevyšlo a tráva v parku pod nehybnými stromy byla mokrá ranní rosou.
