Blonďaté sny

Sedím na nízké stoličce u zrcadla v ložnici a projíždím perleťovým hřebenem své krásné blond vlasy. Jsem pravá, nefalšovaná a neobarvená blondýna a jsem na to hrdá. V Americe jsou holky jako já třeba i roztleskávačkami na stadionech, ale tady u nás to nevím proč nefrčí, jsme za blbky. Dívám se na sebe do toho nablýskaného zrcadla, růžové krajkové kombiné mě hladí po těle a hlavou mi víří myšlenky.

Nejsem si jistá, proč se v dnešní době známé a oblíbené celebrity vdávají za fotbalisty a hokejisty. Podle mě tito lidé, často s nedokončeným základním vzděláním, neumějí nic jiného, než běhat po hřišti a kopat do míče. Snad jsou v tom ty pohádkové příjmy, kterým renomovaní vědci s tituly před jménem i za jménem, vynálezci, spisovatelé, lékaři i ředitelé velkých nadnárodních společností a tolik kritizovaní vrcholní politici jen bezmocně koukají na paty. Moc nevěřím církevním hodnostářům, ale když jistý katolický biskup v rozhlasovém rozhovoru prohlásil na toto téma, že příjmy fotbalistů jsou nemravné, docela jsem souhlasila. Jenomže ne vše nemravné musí být pro lidi, kterých se to týká tak úplně špatné. Rozhodla jsem se, že se po nějakém tom fotbalistovi porozhlédnu a vdám se za něj. Mám sice ráda svého Toníka, ale  když on pracuje- takže má jen deset tisíc měsíčně….

Fotbal mě nikdy nezajímal. Nechápu ten zápal mužů, kteří jsou schopni se kvůli pár klukům, kteří na hřišti kopou do míče třeba poprat. Nikdy jsem nebyla na hřišti a když byl přenos nějakého zápasu v televizi, přepínala jsem program, nebo šla s Bětkou do cukrárny na dortík a decko bílého. Toník byl proto velmi překvapený, když jsem ho poprosila, aby mě v neděli vzal sebou na fotbalový zápas. Nicméně nic nenamítal a po obědě jsme šli na stadion.

Cestou jsem se ho ptala, proč se ten zápas hraje v garáži a jak se do ní všichni ti lidé vejdou. Slyšela jsem to v rádiu. Tonda se smál, až slzel, řekl jenom „v baráži“ a chechtal se dál, až zrudnul, protiva jeden. S tímhle chlapem se tak jeden něco dozví!                                                                                                                                    Na hřišti jsem žádnou garáž neviděla, snad byla ukrytá někde za tím autem v koutě hlediště, kdo ví….

Zápas začal. Rozhodčí zapískal na píšťalku a kluci v barevných dresech pobíhali po trávě a kopali do míče. Byla to celkem otrava, ale když za to berou tolik peněz….Tenisté prý mají také dost, ale je to ještě větší nuda než fotbal. Strašně dlouho je tam úplné ticho, je slyšet jen ťukání míčku o rakety, komentáře rozhodčího a chvílemi potlesk obecenstva, to když někomu z hráčů upadne míček. Jsou to škodolibci nepřející…To ticho bylo únavné, nikdo nefandil, a když jsem uprostřed setu začala skandovat „Do toho, do toho“ , pohoršení pořadatelé mě vyvedli ven. Na tenis mě už nikdy nikdo nedostane, když se tam neumějí chovat k dámě…

Tak teď tedy jsme na fotbalovém hřišti, tady je živo, publikum je hlučné, většinou opilé a na protější tribuně už se začalo hromadně prát. Ptala jsem se Toníka, kdy už bude třetí třetina, kolik má ten zápas setů a proč ten soudce nepíská zakázané uvolňování, a on se ten protiva protivný zase dal do smíchu až se zakuckal, i na tvářích lidí kolem byly vidět úšklebky a posměch. Mám já to zapotřebí?

Hra byla nuda. Obrátila jsem modré oči vzhůru, abych nemusela sledovat to trapné honění kluků za míčem, a zahleděla jsem se do modré oblohy, kterou zvolna škrtala dlouhá bílá čára, jak ji tam vykreslilo proudové letadlo kdesi velmi vysoko. Takový pilot má jistě také pěkné příjmy, blesklo mi hlavou. Příští neděli je v krajském městě letecký den, určitě tam s Tondou pojedeme. Jenom jedno nevím jistě- na kolik poločasů se to hraje….