Bitva na moravském poli

  Karel mi přijel na motorce naproti k vlaku do Olomouce. Bohužel jsem měl jen velmi mlhavé postřehy z toho krásného města. Prolétli jsme ho jako střely, a k večeru už jsme slézali z motorky před domkem Karlových rodičů v půvabné moravské vesnici u Prostějova.

Letní večer na vsi má své kouzlo. Sporé osvětlení zcela přebil měsíční svit, od kterého bylo možno vidět každý kamínek na cestě. Nad rybníkem, schovaným v temné hradbě vrboví, se vznášelo žabí kuňkání. Mezi stromy byla tma. Místy přeběhla cestu mezi domky kočka, stará pumpa vrhala rozeklaný stín na prostranství před osvětleným vchodem do hospody.

Ve starobylém lokálu jakoby se čas vrátil o sto let zpátky. Kolem velkého kulatého stolu seděli pod lampou pan starosta, strážmistr, švec, listonoš, kovář, krejčí, kominík a farář. K dokonalé iluzi minulosti chyběl už jen bubeník, oznamující na návsi, že se ‚na vědomost dává to a to‘ a ponocný. Pod stropem se převaloval kouř a prostor byl plný kamarádství, soudržnosti a důvěry. Rozhalené košile, bohapusté a rozpustilé řeči svědčily o větším množství požitých tekutin.

„Hej,Kájo,poď k nám!“ volal starosta, když jsme se objevili ve dveřích. „Tak už jsi si kamaráda přivez? Tož vítaj!“ obrátil se ke mně.

Starosta byl Karlův tatínek. Byl to starší mohutný šedovlasý muž s přirozenou autoritou a očividným železným zdravím, pravý opak plachého a sporého Karla.

„Přivezl jsem ho před půl hodinó na motorce z Olomóce. Mamka už nás nakrmila, teď chceme trochu odpočinku. Ono to z Prahy je dost únavný“,  řekl Karel.  ,,Jo-a tohle je Milan. Pracujeme spolu ve fabrice.“

Teď se všichni u stolu jeden po druhém zvedli a podávali mi ruku. Každý se představil, ale jejich jména jsem si nezapamatoval.

Pak jsme si k nim sedli, povídali si a popíjeli. Dal jsem si pivo, pak druhé, řeč se stočila-jak jinak-na poměry v Čechách a na Moravě..

„Vy u vás v Praze máte nízké příjmy, že?“ oslovil mě kovář mezi dvěma tahy z cigarety.

„No, snad ani ne“ pousmál jsem se,  ,,je to tak nějak nastejno, ne?“

„Tak proč pořád piješ jenom to pívo“, diví se strejc.

„U nás se pivo pije normálně. Jsou borci, kteří vypijou třeba deset-co říkám deset-i dvacet piv za večer!“

„I boha! To bych měl z břucha rybník! U nás se pije tak jedno, dvě, ale chlapče, tady seš u Prostějova, tu sa pije jiná! Hej Vinco, daj nám sem dokola starorežnú!“

Bylo mi to trapné. Nechávám si poroučet pití od vlastně úplně cizích lidí, které znám chvilku!…

„Pane vrchní, dejte nám to ještě jednou!“ zavolal jsem.  ,,Tak sa mi to líbí!“ poplácal mě po zádech kominík se smíchem,  ,,dal jsi zápisné, teď jsi náš!“

A skutečně jsem byl jejich.V dalších dnech jsem neutratil ani haléř, vše platili noví známí…

Těkám očima po zašlých obrazech na začouzených stěnách. Žluté záclony nás ukrývají před venkovní temnotou. Je zde útulno. Hostinský s fajfkou v ústech vypadá jak postava z obrázků Josefa Lady a vše zde je jaksi domácké.

„Tak jak se ti líbí na Hané?“ zeptal se mě krejčí, mžouraje na mě půlenýma brejličkama.

„No já jsem toho ještě moc neviděl. Olomouc jsme jen projeli, to už se stmívalo. Ale co jsem zahlíd, bylo pěkný“.

„A co řeč? My tu máme některé výrazy, jakým jiní nerozumijó“ povídá švec, pohrávaje si skleničkou starorežné.

„Karlově mamince jsem skutečně skoro nerozuměl. Ale to je starší generace, mladí  už mluví normálně po česku.“

„Hele, vono to stejně musí bejt sranda, když se cizinec učí česky, umí to už dokonale, přijede sem a najednou slyší slova jako ‚šalina‘, bambeřica, sklépek‘ a jiný, na který si teď v rychlosti nevzpomenu. To mu musí jít hlava kolem!!“

„No, ono to v Čechách není o nic lepší“ zasmál se farář,  ,,takový cizinec, dejme tomu Němec, i když česky dokonale umí, se jistě zarazí, když mu hned ve dveřích při uvítání řekneš, že ‚postavíš vodu na kafe‘, a potom, když nemůžeš najít sirky, začneš lamentovat ‚Ježkovy voči, kam sem to kurnik šopa dal!‘

„A potom, když už jste s Germánem za pár hodin jak děla, záclony hořej a koberec je politej asfaltem, tak voláš ‚až příde stará, to bude čóro!‘  “  přeháněl kovář se smíchem.

„No já myslím, že patent na opíjení cizinců máte spíš vy“zasmál jsem se,  ,,ty vaše sklípky na jižní Moravě, cimbálová muzika, vínko, tady na Hané pak slivovica nebo Prostějovská….Na ty naše tupý pivnice nemají!“

„Ale majú! Vy zas máte u piva zabíjačku, dechovku a rum,to je taky pěkná kombinace, a po také trachtaci sa pekně tlóstne!“ chechtá se starosta,  ,,každý druhý Čech má cíchu jako balón. Chudáci vaše žínky, když si taký na ňu lehne, musí hekat jak koň!“

„Ovládej sa synu!“ zvedl farář varovně prst, ale usmívá se-koneckonců je to taky muž…

A hostinský Vinca přinesl na stůl další příděl pálenky, nálada je báječná a kominík křičí přes celý stůl  ,,a to ste  slyšali,jak ten policajt šel na ryby v zimě? Vysekal v ledu díru, hodil do ní udicu a najednou slyší slabý hlásek :Tady nic nechytíš! Tak zas udicu vytáh, jde o pár metrů dál, vyseká v ledu díru, nahodí udicu a zase slyší ten hlásek: Tady nic nechytíš! Policajt už to nevydržel a tak povídá ‚to seš ty,zlatá rybko?‘-a nad ním se ozve-‚ ne, já nejsem zlatá rybka, já su správce tohoto zimního stadionu!‘

Kovář postavil sklenici na stůl. ,,Nejlepší fóry jsou ale ze života, nevymyšlený. Já měl třeba v žákovský knížce ve škole krásný poznámky! Třeba ‚Plival na poštovního koně bez dovolení!‘ Co by se asi stalo, kdybych se učitele dovolil? Nebo jsme měli na občanskou výchovu takovýho poblblýho komunistu, takovýho zfanatizovanýho blázna. Ten mi napsal poznámku ‚Nezdraví Čest práci,ale dobrý den!‘. Jeden z kluků pak byl vyhozenej ze školy, když už to patolízalství nemohl snést a srazil ho ze schodů.

„Jeden kolega v práci mi vyprávěl, že měli ve třídě jednoho borečka, ten už v sedmnácti letech (to už bylo na učilišti, ne v základce) byl tak sexuálně vyspělej, že při hodině vytáhl brko z poklopce a že ho měl opravdu mohutný, tak se na něj všecky votáčeli. Jednou-já nevím proč to dělal, ale v těchto letech mají kluci všelijaký nápady-si ho přivázal provázkem k lavici a vtom ho učitelka vyvolala! Tak se zvedl a lavice s ním! To bylo haló! Učitelka zrudla jak krocan, začala ječet a pak mu napsala do žákajdy poznámku ‚Při vyučování vytáhl přirození, které přivázal k lavici, s kterou pak hýbal nahoru a dolů!‘ Takovou hovězí poznámku hned tak někdo nemá!“

Kolem stolu se všichni smáli a mě se po vypitých stopkách už zvolna začaly dělat mžitky před očima. Asi po třech hodinách jsme se s Karlem zvedli.Cítili jsme se po cestě unaveni a šli jsme si lehnout.Jak jsme ovšem došli k Rybářovým do domu, kudy jsme bloudili po Olšanech a kolik psů jsme přivedli k zuřivému šílenství svým hulákáním, to dodneška nevím.

Ráno,po noci určitých obtíží, pro které jsem musel párkrát sprintovat ke kadibudce na dvoře, jsem se bledý a se žaludkem plujícím v neurčitu vyplížil na zápraží.Chtěl jsem se na lavičce posadit a nadýchat čerstvého rána.Vzduch byl plný rosy a prosvětlený nastupujícím sluncem.Vychutnával jsem zpěv kosů v korunách stromů v zahradě a pozoroval mourovatou kočku, jak se vyhřívá v prvních paprscích, když na zápraží vyšel Karlův švagr ve vytahaných teplácích a s otevřenou láhví vodky v ruce: ,,Tož zavdej si na boží den!“ .No nazdar! Tady z té opice asi vyjdu až na cestě domů, povzdechl jsem si potichu-a nemýlil jsem se. Byl jsem velmi vděčný Karlovi, když po půlhodině vyšel ven a navrhl mi, že mi ukáže rodnou ves.

„Sakra!!“ zařval Karel ,když při prohlídce série historických kostelních obrazů, znázorňujících Křížovou  cestu Krista na Golgotu zakopl o kostelní lavici. Jak znám Karla, udivilo mě, že nazaklel dokonce sprostě. Babky, které zdobily oltář pro zítřejší slavnostní mši, se pohoršeně otočily a proklály Karla očima. Kdyby ty oči mohly střílet, byl by Karel prošpikován broky jako zajíc po podzimních honech. Klít v kostele! Takový smrtelný hřích! Chudák Karel se bude smažit v pekle a otáčet se na rožni jako kuře…a to včera večer popíjel v hostinci s farářem!

Kostel v Olšanech u Prostějova byl bohatě vyzdoben. Nevím, zda je tomu tak ještě dodnes, kdy naši zloději už téměř celé národní bohatství rozkradli, ale v době mé návštěvy byl.. Zmíněná Křížová cesta byla série obrazů, kterou ocenil i laik, jako jsem já, který výtvarnému umění vůbec nerozumí a doma mu na zdech visí jen pár kopií z obchodu s knihami. Vysokými úzkými okny, vykládanými liturgickými výjevy z barevných skel dopadalo do šera chrámu tajemné světlo, ve kterém se  blýskaly pozlacené monstrance a sochy svatých.

Ačkoliv jsem zapřísáhlý ateista, působí na mě interiér většiny kostelů a chrámů velebně, důstojně a tajuplně. Zejména v předvánočním čase z nich vyzařuje téměř nadpozemská atmosféra, a když chrámové prostory prozní velebné tóny vánočního koncertu, jsem na pokraji myšlenky,  že se onen pověstný dědeček opravdu objeví, snese se na nadýchaném obláčku, prostoupí barevným sklem v okně a od oltáře udělí všem přítomným požehnání a spásu….Po Novém roce, v záplavě všedních starostí a shonu mě to  však obvykle brzy přejde, asi tak jako chřipka, nebo mělké milostné poblouznění.

Pod kulometnou palbou pohoršených očí bohabojných babiček raději vycházíme z příšeří kostela do prosluněné ulice. Karel mi ukazuje školu, do které kdysi chodil a v níž sváděl víceméně neúspěšné bitvy s matematickými vzorci, chemickými a fyzikálními poučkami a jinými smrtonosnými zbraněmi učitelů. Teď jsou prázdniny, škola je pustá a prázdná, ale opodál na hřišti, kde v šerém dávnověku Karel proháněl míč s kamarády, se teď hraje jakýsi fotbalový zápas. Slunce pálí a koruny stromů se nehybně smaží v dopoledním úpalu. Potíme se vedrem a žízní, která je z velké části jistě následkem žízně včerejší noci. A tak si hledáme raději útočiště ve stinném a příjemně vlhkém sklípku pod sokolovnou vedle hřiště, kde kvůli fotbalovému turnaji instalovali provizorní hospodu. Místo pultu zde zastává ubrusem přikryté prkno, položené mezi dvěma sudy. Je tu pět stolů a mě nijak zvlášť nepřekvapuje, že u jednoho z nich sedí krejčí s kominíkem, s kterými jsme seděli včera v hospodě. Opět jsem se měl přesvědčit o pověstné pohostinnosti Moravanů-opět pijeme slivovici a pivo a opět se vedou řeči.

„Loni touhle dobou“,natáhl kominík kouř z cigarety,  ,,jsme byli s kabelářema v Kazachstánu na brigádě,na dva měsíce.Čoveče,tam se chlastá snad víc než u nás-to je neuvěřitelný!Jednou,taky dost připražený,ti jedeme takovou tou polňačkou ,co voni tomu říkaj silnice.Jeli jsme multikárou pro cihly či pro co,to já už si nepamatuju-a najednou nás staví milicionář.No nazdar,myslím si,teď máme po srandičkách.Táhne to z nás,jako když jarní vítr vane do polí vůni lihovaru ,jak praví klasik Hašek.Milicionář přistoupil k Jožovi,co řídil,prohlíd si papíry,kterým nerozuměl,protože byly v češtině,pak sundal čepici,tu jejich kulatou brigadýrku a povídá ‚Dýchni!‘.Udivenej Joža dejchnul do čepice,milicionář přičichl k čepici,nasadil si ji zase na hlavu a mávl rukou-‚charašó,móžno jéchať‘!“

„Tam jsou vůbec zajímavý poměry“,zasmál jsem se.  ,,Já jsem v tomhle bejvalým sajúzu nikdy nebyl,aleslyšel jsem toho tolik, že by se o tom dal napsat román..Mě se stal naopak trapas jako hrom doma v Praze,když jsem jel metrem ze Smíchova na Letnou a v plným voze jsme s kamarádem stáli, viseli jsme na madlech jak salám u řezníka a kecali jsme,samozřejmě,že jsme drbali svý známý.Řeč přišla i na nějakýho Bláhu .To byl výtečnej bubeník,ale s žádnou kapelou nehrál,protože měl nesnesitelnou povahu.Provokoval,chlastal,pak urážel a špičkoval, z každý hospody ho vyhodili, protože se navážel do hostů i do personálu.No a jak jsme jeli tím metrem,tak kamarád se ptal ‚a co je to vlastně zač,ten Bláha?‘ a já povídám –‚to je jenom takovej blbec‘ a vtom paní,která seděla na sedadle přímo pode mnou se na mě podívala s takovým vyčítavým pohledem a povídá ‚ten blbec je můj syn‘…To víš,že jsem z toho byl paf,a než jsem se zmohl na nějakou reakci,tak ta paní vstala a vystoupila v nějaký stanici.Když jsem to pak vyprávěl klukům z naší party,tak radili,co jsem jí měl odpovědět,jako že by se s tím svým milánkem moc chlubit neměla-ale to znáš,po vojně je každej generál…

Můj kamarád Vláďa, starej smolař se zase s kýmsi bavil na ulici a řeč přišla na jakousi dívku.Vláďa pochopil, o kom je řeč,plácl se do čela a zařval ‚já už vím,to je přece ta kráva,ta děsně blbá nána!‘ a ten druhej celej znejistěl a skromně prohlásil ‚to je moje ségra..‘ a Vláďa-‚no,vona vlastně ani blbá není,vona je docala fajn….‘

Řeč plynula a když jsme konečně vyšli ze sklípku do rozpáleného letního dne,dostal jsem facku.Facku jako dům,či snad jako mrakodrap.Nebyla to facka fyzická,jakou si dávají občas opilci,či jakou dává výchovně otec nezdárnému synovi.Dostal jsem facku od života.Poté facce jsem dovrávoral k Rybářovům do domu jen s jistými obtížemi a místo oběda jsem si šel lehnout, protože jsem se cítíl tíživě a unaveně.

K večeru jsem se šel projít do zahrady, abych na čerstvém vzduch trochu povzbudil poněkud otupělou hlavu.K mému překvapení jsem byl přivítán početnou společností Karlova příbuzenstva, posílenou o tři rodiny ze sousedství, které v altánu v pozadí zahrady bujaře popíjely, zatímco děti se šplouchaly v husím bazénku. Půvabná Karlova sestřenice v miniaturních bikinkách mi podala skleničku s vínem, které samozřejmě jen povzbudilo jedy v mém sténajícím žaludku. Odmítnout nelze, to bych ty hodné lidi urazil.

Bitva na Moravském poli-ač v jiných zeměpisných šířkách, kde jsem byl po několika staletích opět na hlavu poražen, nikoli vojsky jako Přemysl Otakar, ale alkoholem a proslulou hanáckou pohostinností, zvolna končila. Z dalších událostí toho už moc nevím. Ráno jsme s Karlem vyrazili  na motorce a se stanem k známé přehradní nádrži Bystřička, kde jsem dva dny držel dietu se suchými rohlíky a čajem. Přesto ale na ten víkend vzpomínám rád. Hanáci jsou lidé milí a pohostinní. Kdykoli si na ně vzpomenu, ucítím vůni makrel, grilovaných na dřevěném uhlí, vůni slivovice a slyším písničky kdysi populární dechovky Moravanka, které jsme zpívali v altánu u Rybářů v zahradě.Ačkoli dechovku zrovna nemiluji, tam u těch prostých lidí jsem s nimi zpíval nadšeně , rád a naplno.