Beat Klub Hrádek

Byla první polovina šedesátých let. Ve škole mě nic nebavilo, už jsem se nemohl dočkat, až skončí devítka a já z boudy vypadnu. To jsem ovšem ještě netušil, že až se zbavím třídy, ve které jsem se necítil dobře, přijdu na učilišti do mnohem horší

Procházel jsem obdobím puberty, obdobím velkých nadějí a ještě větších beznadějí. Beatles byli na vrcholu slávy a celý svět, Čechy nevyjímaje, nakazili beatovou horečkou. Kluci si začali česat ofiny a k zoufalému zděšení svých otců, vychovatelů, učitelů a soudruhů z vládnoucí strany si nechávali narůst dlouhé vlasy. V městech vznikaly beatové skupiny raketovým tempem a některé z nich jsou až do dnešních dnů legendou. V Praze zářil Olympic, Mefisto, Miki Volek, Petr Novák  a mnoho dalších, v Kolíně mezi rockery vedle Dominiku vynikal zejména Vulkán. Ve sklepním sále hostince Na Hrádku každou neděli odpoledne duněl rock. Pln nadšení a obdivu jsem obcházel okolo a větracími okénky jsem nasával všemi smysly sametové tóny basy a zvonivá sóla elektrické kytary, podepřená tvrdým rytmem bicích nástrojů. Stál jsem tam i několik hodin, dokud nedělní odpolední čaje neskončily a lidé nezačali vycházet po schodech a pak širokými dveřmi nahoru ven do ulice. Já jsem tam nesměl, rodiče mě do „zakouřené putyky“, jak tomu říkal táta, nepustili- ostatně jsem ani neměl peníze na vstupné. A tak jsem po večerech na malém rádiu svého staršího bratra ladil Luxemburk a poslouchal s otevřenými ústy písničky Beatles, Rolling Stones, Kinks, Hollies a mnohých dalších. Nahrával jsem na magnetofon tu strašlivou kvalitu, plnou atmosférických poruch, prskání a škvrdlání, ale pak jsem byl mezi kamarády králem, když jsem jim nahrávky pouštěl u nás v obýváku v přízemí činžáku v Legerově ulici. Vyhrabal jsem starou kytaru španělku, kterou mi naši koupili před pěti lety k Vánocům a naučil jsem se s příšernou výslovností angličtiny A Hard Days Night, If I Feel a pár dalších dobových hitovek. Na mejdanech party u Luboše jsem byl hvězda.

Nevím, jak se o tom dozvěděli kluci ve škole- moc jsem s nimi nekomunikoval. Přesto se u mě o hlavní přestávce zastavil Ivan. „Ty prej hraješ na kytaru, jo?“

„No, zkouším to trochu….“ Rozpačitě jsem se škrábal ve vlasech a přemýšlel, co z Ivana vyleze. „Hele, zakládáme big beat, nechtěl bys s náma hrát? Jarda má doma bubny, jeho táta hrával v dechovce a Standa má našetřený nějaký peníze a je rozhodnutej, že si za ně koupí baskytaru. No a můj brácha hraje ve Vulkánu na sólovku, tak si ji prostě od něj půjčím- a slíbil mi, že když nám to půjde, můžem zkusit hrát ne jejich aparaturu!“ Ivan odhodil dřívější přezíravé chování, nabídl mi žvýkačku a přátelsky se šklebil.

„Nojó, ale já nemám prachy na elektrickou kytaru! Víš, co ten krám stojí?“ namítl jsem chabě. Představa, že bych mohl hrát v sále Na Hrádku mě nadchla.

„S tím si teď nedělej starosti“ Pro začátek nám všechno půjčí Vulkáni a časem se zmůžem na vlastní vybavení“ prohlásil Ivan sebevědomě. Svět se najednou zdál být hezčí, barevnější a náhle bylo všechno snadné. Teď těm namyšleným a povýšeným frajírkům ze třídy ukážu, že umím o něco víc, než oni“ A třeba uděláme dojem na holky….

A pak jsme začali nacvičovat prvních několik skladeb, nejprve se španělkami v garáži Ivanova otce, kde měl Ivan i přepychový magnetofon s nahrávkami, tentokrát už kvalitními, Beatles a jiných kapel. Když jsme se sehráli a sezpívali (Jarda tloukl vařečkami do opěradla židle), půjčili nám kluci z Vulkánu na zkoušce ve středu odpoledne skutečné nástroje a my jsme nestačili zírat, jak nám to šlape a zní.. Sám zpěvák Vulkánu Jarda Mašinda stál pod jevištěm a s překvapeným úsměvem volal na své spoluhráče „Tý vole, ti jedou!“ Aparatura Vulkánu nebyla v těch časech ještě žádný luxus. Basový reprobox tvořila obrovská dřevěná deska s dírou s reproduktorem uprostřed, pocházející z nějakého závodního rozhlasu, ostatní reprobedny byly ručně stlučeny z prken a osazeny reproduktory Tesla, a všechno to ovládaly elektronkové zesilovače, které dnes možná lze zahlédnout v nějakém muzeu.Dokonalejší nástroje i vybavení si Vulkáni pořídili později. Ale my jsme byli nadšeni, žili jsme muzikou, doma nám rodiče dělali scény, protože škola šla stranou zrovna v době, kdy se rozhodovalo o budoucím studiu nebo zaměstnání. Jarda se pilně učil hrát na bicí nástroje u výborného bubeníka Vulkánu Vency Černého a časem se z něho stal skutečně dobrý hráč. Ivan se ukázal jako talentovaný sólový kytarista, já jsem hrál na doprovodnou kytaru a zpíval, Standa proháněl tlusté struny basové kytary. Jezdili jsme s Vulkány na jejich vystoupení a oni nás o přestávce nechávali zahrát lidem jako atrakci „mlaďasů školou povinných“. Pak jsme si konečně zahráli i ve vytouženém sále Na Hrádku. A měli jsme úspěch. Jarda se Standou dostávali dopisy od holek, my s Ivanem jsme jim trochu záviděli, ale tak už to chodí…

Na jaře onoho roku kluci z Vulkánu sehnali partu nadšených muzikantů z různých kapel, nějak získali povolení a z Hrádku vznikal skutečný klub. Otloukali jsme zašlé omítky, vynášeli celé tuny vybouraného zdiva, natíralo se, mylo, na otlučené, čisté kamenné zdi jsme natahali staré řetězy a lucerny, do kterých elektrikář Čenda instaloval barevné žárovky. Nablýskali jsme a navoskovali parkety a z divadla získali vyřazené reflektory, které vytvářely v šerém sklepním sále úžasné světelné efekty. Nakonec výtvarník Jirka vyvěsil venku nad vchodem obrovský, ručně malovaný štít BEAT KLUB HRÁDEK . Trvalo skoro půl roku, než bylo všechno hotovo a mohli jsme začít s aktivní činností. Stálo nás to všechny spoustu dřiny a času, ale byli jsme nadšení, mladí a plní elánu. Konečně bylo hotovo. Byla to taková malá obdoba liverpoolského Cavernu. V klubu se střídaly kapely, přijely hostovat i mnohé z těch pražských, ale účinkovala zde i malá divadla a písničkáři. Klub se rozvíjel velmi úspěšně. Bohužel jsem se už na těchto aktivitách moc nepodílel. Po prázdninách jsem nastoupil do internátního učiliště ve vzdáleném městě a domů jezdil jen na víkendy. Jezdili jsme ovšem i tak hrát v sobotu i v neděli, takže si mně rodiče moc neužili. Jen na zkoušky a na nacvičování nových písní už nebyl čas. Hráli jsme stále stejné skladby, ale těch několik, které jsme si sami složili, bylo docela podařených.. Už tehdy jsme měli angličtiny plné zuby, tak jsme začali zpívat česky. Texty jsme si psali také sami, zpočátku byly směšně primitivní a Jarda si z nich dělá legraci ještě dnes. Později ovšem vzniklo několik zdařilých písní, skladbu Tvoje oči dokonce Vulkáni okopírovali a vydávali za svou tvorbu. Zlobilo mě to, ale na druhou stranu to byl důkaz, že píseň je dobrá..

Klub Hrádek prosperoval a nabýval na popularitě Lidé se sjížděli ze široka daleka, každou neděli bylo nabito a nebylo divu, že soudruhům z vedení města se to přestávalo líbit. Nemohli klub rovnou zakázat, protože lidé se chovali slušně, neposkytli žádnou záminku a koneckonců sami soudruzi před časem vystavili povolení k provozu. Byl jsem na internátě, jen o víkendech jsem se sporadicky dozvěděl, co se kolem klubu děje. Tak se stalo, že mi téměř uniklo, že pod záminkou rekonstrukce byl klub uzavřen a restaurace nad ním zrušena. Po téměř roční rekonstrukci byl ve sklepním sále zřízen sklad brambor a z restaurace kanceláře. Přesto na klub rád vzpomínám a kdykoli jdu kolem zamčených dveří někdejší Mekky kolínského rocku, pokouší se o mě záchvat nostalgie. Opět mi v uších vibruje dunivý zvuk basové kytary a bicích, kytarová sóla, Satisfaction od Rolling Stones. Opět se vracím o desítky let zpátky. Jsem zas mladý, plný nadšení, elánu, ambicí a plánů. Jak by to zde asi pokračovalo dál, kdyby tehdy panovala jiná politická situace, kdyby klub nebyl uzavřen v samém počátku svého nadějného rozvoje? Kdo ví? Po mém návratu z internátu naše mladá kapela zanikla. Jarda odešel do Prahy studovat medicinu a Ivan se Standou nastoupili na vojnu. Vulkáni se stali součástí tanečního orchestru Studio a tak z místních skupin zůstal aktivní jen Dominik. Nová generace rockerů v čele s kapelami jako Venus, Hurikán a jiných začala vznikat až po roce 1970, ale to už by byla jiná kapitola.

V souvislosti s elegantním zánikem Beat klubu Hrádek mě už snad posté napadá otázka, co vlastně tehdejším mocným na tom big beatu vlastně vadilo. Světová rocková esa byla tehdy většinou levicová a systém, ohánějící se v každé větě pokrokem omezovala právě pokrokovou hudbu- a to bylo ještě dávno před Plastic People! Tehdejší skupiny hrály v sakách a kravatách líbivou písničkovou muziku a oproti dnešním kapelám, jejichž hudba se mnohdy nedá poslouchat a hudebníci mnohdy vypadají jako potetovaní gauneři z kriminálu to byla nevinná idyla. A tak si myslím, že tady právě vznikalo zavilé nepřátelství mladých kluků, kterým až dosud byla celá politika šumafuk proti komunistům, kteří jim bůhví proč zakazovali jejich oblíbenou muziku..a nadělali těch bot ještě mnohem víc.