Je pozdní odpoledne. Oknem přes bílý filtr záclon dopadají do pokoje poslední rudě šikmé paprsky zapadajícího slunce, malují na tmavý nábytek světlé obdélníky. V krbu praská oheň a z aparatury, zabudované v nábytku tiše a podmanivě ševelí tradiční jazz. Tohle je ta pravá chvíle, abych konečně uklidil nepořádek v zásuvkách psacího stolu.
. Dlouho jsem tuto práci odkládal, většinou proto, že se mi do ní prostě nechtělo, nebo nebyl čas. A tak teď zatímco Louis Armstrong svým chraplavým sametem hladí prostor, vytahuji jednu zásuvku po druhé, hromada vyhozených papírů a starých krámů roste do úctyhodných rozměrů, zpátky na své místo se vrací jen pár věcí. Vím, brzy k nim zase přibudou nové papíry a nové krámy, které mi zpočátku bude líto vyhodit a za půl roku bude stav zásuvek stejný jako předtím.
Patlám se s tím už hodinu, venku se zatím setmělo. Musím rozsvítit. Zbývá uklidit už jen ta nejspodnější zásuvka. Pod starými složenkami a stvrzenkami dávno prošlých obchodů leží fotografické album. Bože, jak dlouho jsem je neotevřel! Úplně jsem na ně zapomněl. Rozsvítil jsem stojanovou lampu v koutě a usedl jsem s albem do křesla pod ni. Listuji stránkami a dohaduji se, co je to za lidi na prastarých zažloutlých černobílých fotografiích. Až někde v polovině alba poznávám dědečka s rodinou na kolonádě v Poděbradech, tatínek jako malý chlapeček v námořnickém oblečku, děda s vážnou tváří sedí na parkové lavičce, babička s úsměvem stojí za ním. Otáčím další stranu. Tady už je otec dospělý, z fotky na mě hledí usměvavá tvář s vlnitými černými vlasy, hnědé oči se mírně zahleděly do objektivu. Kdo by řekl, že tento muž za války utekl Němcům z práce v „Rajchu“ s falešnými doklady a jen tak tak jim nepadl do rukou? Položil jsem album na stolek a zavzpomínal na jeho někdejší vyprávění:
„Bylo to v polovině února v pětačtyřicátém, už si to přesně nepamatuju. Rychlík Dresden-Praha zastavuje na děčínském nádraží a já hned vidím, že je zle. Na peróně stojí oddíl esesáků se samopaly, hlídají všechny východy a hned vedle je připravena skupinka mužů v kožených kabátech a v typických sklopených kloboucích, kterou běžní cestující širokým obloukem obcházejí. Hned jak vlak zastavil, gestapáci vlezli do prvního vozu a prohlížejí jedno kupé za druhým. Nevím, koho hledají, ale jestli mě tu najdou a zjistí, že moje doklady vlastně nejsou moje, jdu do koncentráku…Ve třetím vagonu se strhla mela, je slyšet německý řev a když jsem opatrně vyhlédl oknem, viděl jsem, jak vyvlékají z vozu nějakého ubožáka a vedou ho k připravenému černému autu. Muž v placaté čepici poblíž automobilu využil chvilky nepozornosti, vytrhl se pochopům a zmizel za rohem. Rozběhli se za ním, je slyšet křik a výstřely. Esesáci se shlukli poblíž a sledují to divadlo s očividným zájmem. A tak jsem se vysoukal s vagonu na druhou stranu, směrem k Labi. Kdyby byl mír, byl by vidět osvětlený krásný zámek na druhé straně, ale teď musí být kvůli zatemnění všude tma. Snažím se dostat dopředu k prvnímu nebo druhému vozu, který gestapo už prohlédlo, když tu mne chytl za rukáv starý muž v železničářské uniformě. Průvodčí! Němec! Teď mě vydá těm pochopům a je se mnou amen! Jenže není Němec jako Němec. Průvodčí mě vede k lokomotivě, něco říká strojvedoucímu a strká mě po železném žebříčku nahoru. Šnel,šnel, šeptá a rozhlíží se na všechny strany. Konečně jsem s kabince strojvedoucího, topič mě skrývá v koutku u kotle.Průvodčí zmizel dole ve tmě. K lokomotivě v tu chvíli přichází gestapák a svítí dovnitř baterkou, naštěstí na druhou stranu. Říká gut a ještě něco německy a vlak se rozjíždí. Rád bych poděkoval tomu průvodčímu ale už nikdy jsem ho neviděl, tak jsem se alespoň se strojvedoucím a topičem rozdělil o svačinu, kterou jsem si na cestu připravil ještě v drážďanské ubytovně. Ten kámen, který mi spadl ze srdce by musel prorazit koleje! Rychlík pak už dojel do Prahy bez problémů, jen na hranicích našeho okleštěného území u Litoměřic mě ještě čekala celní kontrola, ale proběhla bez incidentů. Doma mě čekal šok. Věra se ke mně přitiskla s výrazem nekonečného štěstí. „Ty jsi tady! A živej! Víš, co se stalo? Dneska bombardovali Drážďany! Celý město je v plamenech, jsou tam tisíce mrtvých!“ Tak se stalo, že jsem unikl nejen Němcům v Děčíně, ale i americkým bombám v Drážďanech“…
Zavřel jsem album a zůstal jsem tiše sedět v křesle. Jazz z cédéčka dohrál, ale já jsem jiný disk nenasadil. Ponořil jsem se do myšlenek o lidské psychice. Kolik toho naši předkové museli vytrpět a prožít, a přesto byli veselí, měli rádi děti a muziku, po válce se podíleli na obnovení vlasti, bavili se a žili spokojeně, přestože měli k dispozici mnohem méně vymožeností, než máme my, kteří jsme vynervovaní, nekomunikativní, hádaví a nespokojení, přestože si v porovnání s našimi rodiči žijeme jako v bavlnce. Žijeme v neustálých protestech, nesouhlasech se vším a v námitkách ke všemu, hrabeme peníze mnohdy značně neetickým způsobem a pohrdáme slušnými lidmi, kterým hromadění majetku nic neříká a žijí skromně. Kdesi jsem četl, že k lidské povaze patří mimo jiné i fakt, že člověk, aby byl moudrý, vyrovnaný a lidský, musí prožít něco hrozného projít strastiplnou cestou. Nejlepší spisovatelé a skladatelé byli většinou nešťastní lidé, nejlepší komici jsou prý v soukromí smutní. Nevím, co je na tom pravdy. Spisovatel Arnošt Lustig prošel peklem německých koncentráků, přesto byl po válce veselý a společenský člověk. A tak mi se hlavou honí myšlenky typu: Nežehrejme pořád jen na negativa života, nebuďme tolik hrabiví a majetku chtiví, porozhlédněme se kolem sebe na krásu světa, na to, že můžeme v klidu žít, pracovat a milovat se. Naši předkové toto štěstí neměli..
