Málo se to ví, ale občané EU mají již několik let právo na zdravotní péči ve všech zemích EU a na náhradu nákladů na zdravotní péči v zahraničí ve své domovské zemi.
Tato práva jim přiznává směrnice o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči, která stanovuje podmínky, za nichž mohou pacienti vycestovat do jiné země EU, aby tam obdrželi lékařskou péči, a také způsoby proplacení této péče. Dokument umožnil vytvořit síť kontaktních míst v jednotlivých státech, kde je možné dostat informace o přeshraniční zdravotní péči. Taktéž se směrnice pokusila sjednotit prvky, které musí být uvedeny na lékařském předpisu, pokud ho chce pacient použít v jiné zemi EU, než ve které byl vystaven. No, a my jsme se ve výboru ENVI podívali na to, jak se daří cíle této směrnice po letech realizovat. Prvně je potřeba říci, že míra mobility pacientů je v současné době stále poměrně nízká, avšak pro určité skupiny pacientů, např. těch se vzácným onemocněním nebo těch, kteří žijí v pohraničí, je přeshraniční zdravotní péče nejvhodnější a nejpřístupnější péčí. Čili dosud se jedná o službu spíše vhodnou jen pro určité typy pacientů. I přes pozitivní dopad této úpravy nám některé její prvky stále takříkajíc ,,haprují“. Zejména co se týče sdílení informací mezi zdravotnickými pracovníky na různých stranách hranice. Informovanost občanů o jejich všeobecných právech na náhradu přeshraniční péče je prozatím také mimořádně nízká, pojišťovny mají problém s jejím proplácením a staví pacientům do cesty umělé překážky. Členské státy se přeshraniční zdravotní péči brání také jako „čert kříži“ a často směrnici provádí způsobem, který tuto péči co nejvíc omezuje. Jak jistě víte, dlouhodobě se věnuji problematice vzácných onemocnění a života jejich pacientů s nimi. Domnívám se, že je potřeba neustále zdůrazňovat význam celoevropské spolupráce a sdílení znalostí i zdrojů právě zejména v souvislosti s léčbou vzácných onemocnění. Problematika vzácných onemocnění dnes již není jednoduše řešitelná pouze na vnitrostátní úrovni, ale vyžaduje zapojení materiálních i duševních zdrojů celé EU. Členským státům jsme proto navrhli větší úsilí v oblasti vzájemného uznávání receptů z jiných členských států, další prohloubení spolupráce na léčbě vzácných onemocnění a jejich výzkumu, snížení administrativy a všech umělých překážek, které brání proplácení této přeshraniční péče, větší využití a používání evropského průkazu pojištěnce a v neposlední řadě také zvýšení nízké informovanosti pacientů, co se týče možností tuto péči využívat. Pokud je v zahraničí dostupná život zachraňující léčba, kterou naše zdravotnictví nezná nebo ji neposkytuje, musí být našim pacientům přístupná!
