V našem baráku stojí vedle poštovních schránek velká lepenková krabice, kam odhazujeme reklamní letáčky a jiný nesmysl, nalezený mezi poštou. Před pár dní jsem narazil na něco, co přimělo mi zastavit se a dlouho na tento obrázek čumět.
V krabici se válely čtyři úřední obálky s volebními lístky. Bylo zřejmě, že někdo ze sousedů do voleb nepůjde. Ale způsob, kterým sdělil všem ostatním o svém rozhodnutí, vypadal symbolicky. Tak končí současná demokracie u nás (pokud ovšem někdy začínala). Je nějaká urnoterapie po česku.
Poznámka. Urnoterapie - druh politického vypořádaní s politickými protivníky, který se běžně používá na Ukrajině. Spočívá v mlácení dotyčné osoby, polévání vodou, přinucení k rezignaci a následného umístění do kontejneru na odpadky.
Pohled na vyhozené obálky vyvolal otázku, proč? Vždyť je to tak jednoduché: vyndat hlasovací lístky z obálky, rozvinout seznam kandidátů, otisknutý na obou stranách dvou listů papíru A1, vybrat někoho z 1849 kandidátů (tolik jich je na pražském volebním lístku), složit seznam, vložit do obálky a vhodit do volební urny! Je to hračka! Všeho všude 1849 kandidátů!
A je tu už druhá otázka: jak poznám toho správného kandidáta? Z těch 1849 lidí nikoho osobně neznám. Nikomu jsem se do očí nedíval. S nikým z nich se nezdravil, nemluvil, neseděl v hospodě. Jenom žalostné podobizny některých z nich se dívají na mě z předvolebních plakátů. Přiznám se, ale nikomu z těch, čí obličeje straší kolemjdoucí ze sloupů veřejného osvětlení, nepůjčím ani korunu - jsou skrz naskrz falešní.
Nikdo, opakuji, nikdo z 1849 kandidátů mě neoslovil, nezaklepal na dveře, nepozval na předvolební mítink, nepřesvědčil, že pravě on bude mě zastupovat nejlépe. A vás?
A vy, znáte těch, koho jste volili v minulých volbách? Znáte současné kandidáty do voleb komunálních? Nemyslím tím seznámení přes Internet, přes předvolební letáčky, vždyť každý odborník přes PR napíše svému klientovi takové doporučení, že kandidátovi bude zajištěno místo v ráji. Myslím tím osobní kontakt, který není možné ničím nahradit. Já neměl ani šanci seznámit se dokonce s kandidátem do místního zastupitelstva. Je jich na volebním lístku až 81 kandidát.
Ale někdo své voliče osobně oslovuje. Třeba Andrej Babiš se 1. října vyrazil se svým týmem do Ústí nad Labem rozdávat koblihy. Akce se nezdařila, město bylo prázdné, což ministra financí překvapilo. "Je to jak město duchů," rozčiloval se lídr strany: "Tady je víc koblih, než lidí".
Udivilo mě tenkrát Babišovo překvapení, on co, neví, jak žijí malá města? Z jaké oligarchické planety je? Nejezdí po republice, i když je poslanec? Neví, že pokud město není turistikou atrakci a není pravě dnes nějaká městská slavnost, bude téměř přes den prázdné? Nevšímá toho ani přes okénko své limuzíny?
Skutečně ale mě zarazily koblihy. Babiš se vsadil na koblihy. Babiš jezdí po městech a rozdává koblihy voličům. První asociace - Viktorie Nuland, rozdávající sušenky na kyjevském Majdanu. Ale tam byla velká politická hra, sušenky prý symbolizovaly podporu bouřícímu se lidu v jeho snaze dosáhnout Bůh ví čeho. A co máme u nás? Co symbolizují Babišovy koblihy?
Postavte se v duchu na místo člověka, kterému kandidát nabízí koblihu za pět kaček. Máte hlad, nemáte hlad - nevadí. Dává vám koblihu a něco po vás za tu koblihu chce. Je to co, úplatek? Nebo kobliha jako korálky a zrcátko pro Papuánce? Neuráží to vás? Nebude to pro vás ponižujícím? Jedna kobliha - jeden hlas?
Nemám nic proti Andreji Babišovi, i když považuji spojení oligarchy a politika v jedné osobě strašně nebezpečným faktorem. Vadí mi způsob získávání hlasů. Vadí to, že málo kdo bere tu předvolební koblihu (rovněž jako pivo, klobásu, koláč atd.) jako ponižování. Přirozená a pochopitelná reakce na to každého sebe si vážícího člověka - poslat tu koblihu spolu s dárcem velmi daleko. Možná pravě proto jsem nalezl ty hlasovací lístky místo volební urny v krabici na odpad?
