Zatím co Evropa se snaží uhnout vracejícímu se bumerangu sankcí a hledá druhé dno ruského humanitárního konvoje, v Kyjevu se stala jedna smutná událost. Beze zbytečného mediálního ohlasu, bez hlasování a rezoluce, bez jediné slzy slitování zahynul minulou sobotu kyjevský Majdan.
Brzy ráno dorazili na Náměstí Nezávislosti pracovníci komunálních služeb s technikou, rozebrali a naložili zbytky barikád do koreb náklaďáků a odvezli smetí na skládku. Hrstka posledních obyvatelů Majdanu zapálila na rozloučenou pneumatiky. Salutovala černým pohřebním kouřem bývalému symbolu svobody a nezávislosti ukrajinského národu.
Majdan nezemřel jako hrdina, na bojišti, Majdan nezemřel, jako hlava rodiny, obklopený vděčnými potomky. Majdan zamřel jako těžce nemocný osamělý pacient, kterému na jednotce intenzivní terapie odpojili dýchací přístroj.
A čím vlastně byl Majdan nezávislosti, proč vznikl a co znamenal nejenom pro Ukrajince, ale i pro celou Evropu? Vždyť sklidíme dnes ovoce, co vzešly pravě na Majdanu.
Snažil jsem se najít odpověď na tuto otázku. Ptal jsem se přáteli a nepřáteli. Ptal jsem se znalci a amatéry. Ptal jsem se účastníky Majdanu a jeho pozorovatelé, ale jasnou a vystižnou odpověď jsem nedostal. Nikdo nedokázal srozumitelně definovat tento společenský jev, jeho pravomoci, legitimnost a korigování třeba s Ústavou a demokratickými zásadami delegování moci.
Ale jednu zajímavou teorii jsem našel. Několik málo publicistů považovali Majdan za bezcenný politický poklad nejenom Ukrajiny, ale i celého postsovětského prostranství. Viděli v něm koncentrovanou energii, která musela pomoct Ukrajině se vyváznout z oligarchického zkorumpovaného blata a stát se součásti civilizovaného světa. Dokonce připsaly Majdanu vlastnosti egregoru (neboli kolektivní, skupinová mysl) ukrajinského národu. Že je to takové místo, takové shromáždění lidu, které vystihuje nejhlubší přání celé země. V tom případě nepotřebuje taková substance žádnou legitimaci, žádnou proceduru ke zřízení. Je to nějaký božský živel, kterému je třeba prostě věřit a na nic se neptat.
Dobra, nehodlám se polemizovat se sociology a moudrými publicisty. Egregor, tak egregor. Ať to bude kolektivní mysl. K tomuž egregor zní jako pěkně zašmodrchaný termín.
Podíváme se, co způsobila ta kolektivní mysl ukrajinského národu své zemi.
Od roku 2004 scházeli se Ukrajinci na kyjevské Náměstí nezávislosti protestovat. Protestovali proti výsledům voleb, a pak se prezidentem stal Jusčenko.
Protestovali proti charkovským dohodám (levný ruský plyn výměnou za prodloužení fungování základny v Sevastopolu) v roce 2010. Protestovali proti Daňovému zákoníku ve stejném roce.
Do roku 2013 se kolektivní mysl zabývala výhradně vnitřními záležitostmi: korupci, správnými zákony, rozdělováním plynové renty. Upřímně řečeno, žádný z vášnivě diskutovaných na Majdanu problémů nebyl vyřešen. Hrubý domácí produkt nedosáhl úrovně roku 1991, země čím dál, tím více se zadlužovala. Korupce svými metastázy ničila ekonomiku.
Egregor proto zvolil novou cestu. Loňským podzimem se Majdanu zachtělo do Evropy. Z pódia zaznělo: Chceme svobodu! Chceme nezávislost! Chceme do Evropy! Až vlezeme do EU, začneme žít jako boháče!
Majdan se postavil zákonnému parlamentu. Majdan se postavil legitimní vládě. Majdan se postavil nad zákon. Protesty, které stupňovaly od loňského podzimu, přerostly v zimě v krvavé potyčky s desítkami obětí. Na Majdanu se prolila první krev.
Mimo jiného Majdan se postaral o neekologické zbavení tisíc pneumatik přímo v centru hlavního města Ukrajiny. Nahradil spalovnu.
Majdan naučil Ukrajinci skákat se slovy "Kdo neskáče, je moskal! Moskaljaku na giljaku! (Moskvana na šibenici)". Majdan naučil Ukrajinci končit každý projev heslem "Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!"
Kolektivní ukrajinská mysl se konečně postarala o sesazení prezidenta Janukoviče a nastolení úplného chaosu v zemi, čehož bleskurychle využil Kreml a provedl bezkrevnou anexi Krymu. Majdan nepřijal donecké a luhanské referendy - možní proto, že byly to procedurální akty, nikoli ezoterické. Majdan schválil protiteroristickou operaci za účastí regulérní armády (!).
Majdan netruchlil ani vteřinu nad oděskými oběťmi, naopak, schizofrenicky se radoval Chatyni XXI století.
Majdan pochopitelně vítal nového prezidenta Porošenka, vždyť ten chodil tam spolu s Jaceňukem jako do práce.
Ukrajinská kolektivní mysl jednoznačně schválila doněcké krveprolití, kde ze začátku Slované zabíjeli Slovany a pak přerostlo v jednoduchou genocidu z teritoriálních důvodů. Ani jednou nezazněla z Náměstí nezávislosti výzva zastavit válku a zahájit dialog.
Logickým pokračováním absurdních událostí nastartovaných Majdanem staly se sankce všech druhů. Ukrajina počítá ztráty na miliardy a jediné, na co spoléhá, je pomoc ze Západu.
Splnilo se aspoň něco, o čem žádal Majdan? Dostala země nezávislost a prosperuje ukrajinský národ? Zmizela korupce? Stojí v čele státu odpovědný a aspoň čestný člověk? Staly hrůzy současné Ukrajiny za to, aby postavit kolektivní mysl nad zákon?
Není to jedno?
Majdan zemřel, ale nebyl vyhlášen smutek ani na hodinu. Nikdo ani nevšimnul, že skončil symbol ukrajinské revoluce. Nestojí to za řeč.
