Policie a soud leze pod kůži Andreji Babišovi, ale hnutígenosse a celému jeho hnutí to vůbec nevadí. Přízeň občanů to nesnižuje. Proč?
Skutečně, proč? Za normálních okolností by už dávno měl bývalý premiér od politiky odejit a znovu řídit svůj milovaný Agrofert... jako stát (tady by měl být smajlík, já je nepoužívám, sorry). Nejde to. Neodejde, neodejde, neodejde, a navíc, čím dál ta hnízdní kauza bude protahovat, tím větší podporu voličů bude Andrej Babiš mít.
Je to nesmysl, řekne jeden. Kdepak, odpovím. Celá ta kauza "teflonového" Babiše je svého druhu průsečíkem několika rovin. Tak se na ní podíváme.
Rovina první, "kdo neokrádá stát, okrádá rodinu." Tento slogan není jenom slogan. Výplod debilního způsobu hospodaření se za dlouhá léta totáče podvědomě ukotvil v naši mentalitě, přežil devadesátky, a pořad je součásti společenské dohody. Otevřeno říci, k jeho životaschopnosti přispěly prakticky vše polistopadové vlády s jejich perlama a perličkama v podobě třeba křišťálově čistých… krabiček vína a podobných fint. Běžný občan těžko vládě důvěřuje, a, upřímně řečeno, bere na lehkou váhu případy, kdy někdo šupne pár táců, pár melounu anebo pár tisícovek melounů ze státní pokladny. Jsou tam peníze "anonymní", jakoby nikomu nepatřící. Zdánlivě neleze do kapsy voliči.
Rovina druhá, Babiš jako oligarcha. Co nám sliboval AB, když mířil do premiérského křesla? Že bude řídit stát jako firmu. Jako svou firmu. A vlastně případem Čapí hnízdo jenom dokázal, že neplácal. Nad babišovou vládou (vzatou jako podnik) vždy stál Brusel (vzatý tenkrát jako stát). V tom Bruselu se hromadí velké množství peněz. Ano, těch biliony anonymních eur, které pak evropští byroktrati nepochopitelným pro běžného občana způsobem rozdělují mezi státy. Čas od času, a častěji něž by se chtělo, tu a tam vyleze najevo nějaký další případ bruselských "křišťálově čistých krabiček vína", což zase důvěru Evropanů k centrále nezvýší.
A teď rovina třetí, a bude to znovu pohled občana Evropské unie. V jedné malé vesnici na okraji pole trčí pěkná kovová cedule, z níž se dočteme, že "tento projekt vznikl bla-bla-bla za podpory Evropské unie." "Projekt" se spočívá v tom… Ale ne, po pořádku. Podél toho pole se pravidelně procházíme. Tu nádhernou cestičku jsme nazývali "Šípková alej": rostly tam duby, jabloně, hrušky, myrobalán, švestky, všechno to velkolepí se topilo v keřích šípku, který na jaře zahaloval prostor okouzlující vůni. Jednoho dne se do aleje dorazili dělníci, vykáceli stromy a keře, buldozer narovnal cestu, další dělníci položili asfalt, a akorát každé 20 metru zasadili stromy. Třešně. Vznikla cyklostezka.
Hezký, co? To určitě, nebýt jeden malinkatý, ale podstatný detail: tato nová, hezká, krásně vypadající v reportech cesta je přesně 200 metrů dlouhá a nevede nikam. Začíná totiž na okraji vesnice, končí uprostřed pole… Jo, abych nezapomněl, abyste mohl třeba na kole tím hlaďounkým asfaltem projet a přečíst, že tento projekt vznikl za podpory EU, musíte předtím se prodrat přes vesnici. Kde asfalt se naposled měnil nikdy, kde plocha výmolů je větší, než plocha hladkého povrchu. Souhlasíte, že porodí to u vesničana pocit správnosti fungování hospodářského mechanizmu EU, když po padesáté přečte tu zatraceně dobrou ceduli s textem, že tento projekt vznikl bla-bla-bla.
Anebo další vesnice, kam jsme jednou zatoulali. Hledali jsme, kde si dát kafe z termosky. Odbočili jsme nenápadnou uličkou, kam projede pár aut za měsíc, a tam, na konci uličky kovová cedule. Asi už tušíte, co ta cedule sděluje. Aha, správně, o projektu, který vznikl. Ze zvědavosti jdeme dál, i když není žádná cesta, a tam, parám! Rybníček. Takovej malinký rybníček, spíše velká kaluže. Ale ta kaluže není jen tak kaluže, je vzorná kaluže. Rybníček velký jako tenisový kurt má kamenné břehy, chodníky vyložené dlažbou, a tři lavičky. Mezi dlažbičkami prorostla tráva, na lavičkách se usadila pěkná vrstva špíny, prázdné PET lahve se shromáždily podél závětrného břehu. Nikdo není, a není náznak, že lidé sem chodí. Ale to nevadí, protože je tu cedule. A hádejte, v jakém stavu jsou silnice ve vesnici? Správně, jsou rozbité. Francouzi mají pro takový případ jinou ceduli: chaussée déformée.
Takových cest, nevedoucích nikam, rybníčků, kam nikdo nechodí, laviček kde nikdo nesedí, sloupů viděl jsem nespočet. Tedy viděl jsem nespočet cedulí, ke kterým vedou rozbité silnice a které každý místní tlumočí plus minus takhle: Jménem Evropské unie vyhodili jsme vaši prachy.
A teď konečně dáme všechny tři roviny dohromady. "Kdo neokrádá stát", Babiš, který šupl "státu" (EU) nějaké ty prachy (a vůbec nezáleží, udělal to právem, nebo ne), a vesničana, který se dívá na bruselského obra, který mu navalil před oči ty cestičky, rybníčky, lavičky, i když na jedné straně ten Goliáš není schopen vyřešit třeba problém zimního a letního času, ale na stranu druhou hravě zmákne dvoucifernou inflaci.
Bude náš vesničan sympatizovat unijním byrokratům? Těžko. Podvědomě přikývne spíše Babišovi, je sice oligarcha, ale náš oligarcha. Blbě cestičky nestaví.
Tak EU dá AB další hlas.
