Nejsme velmoc, jsme malá země. „Jsme malá zemička, – slyšel jsem tisíc krát. Obvykle s dodatkem: Co můžeme s tím dělat“. Ano, jsme malá země, která je třicetkrát větší než Island.
Na ostrově, nespravedlivé známem jako „ledový“, žije všeho všude 330 tisíc obyvatel. Míň, než v Brně. Tomu říkám „malá zemička“.
Po fantastické výhře nad obřím sousedem na Euru 2016, Island byl najednou ve všech novinách, ve všech médiích. Palcové titulky žasly nad úspěchem ostrovního mužstva. Dokonce když francouzští fotbalisté zvítězili nad Německem, vzdali Islandu hold: místo Marseljezy pozvedli ruce v islandském gestu. Před sedmi lety, kdy potomky Vikingů naletěli světové finanční elitě a čelili hrůzyplné krizi, kdy potřebovali aspoň morální podporu evropského společenství, tolik se o Islandu nepsalo. Respektive nepsalo se vůbec.
Nepsalo se, protože Islanďané odmítli být hračkou v cizích rukou, opřeli se vlastní selský (chcete-li rybářský) rozum a vyrazili svoji cestou. Byli nelítostně potrestaní mimo jiného informačním embargem. Proto málo kdo ví ten skutečný, skoro neuvěřitelný příběh moderních dějin, který se před pár lety odehrál na okraji matičky Evropy.
Island je samozřejmě zvláštní země. Neobvyklé věci, pojmy, zákony číhají tu na vás všude. A poněvadž jsme v Česku, začneme pivem…
…které do roku 1989 bylo v Islandu zakázáno. Ano, přesně tak. V roce 1908 Islanďané se v referendu (na toto slovo pořad se budeme narážet) rozhodli o zavedení prohibice, ta začala platit od roku 1915. Od roku 1935 ale byly dovoleny tvrdší destiláty a slabé pivo pod 2,5%. (Bůhví, co to byly za nápoje). Po padesáti čtyřech letech, 1. března 1989 byl pivní zákaz zrušen, a prvním jarním dnem slaví Island Den piva. Není to ironie? U nás se podobný svátek teprve rodí, letos 27. října bude se Den českého piva slavit po čtvrté.
V Islandu nejsou komáři, mravence a železnice. Ale žijí tam všemožné trolly a elfové, kteří jsou nedílnou součástí národní kultury. Natolik nedílnou, že když se vám zachce postavět někde něco, nesmíte narušit pokoj místních kouzelných potvor. Pokud v sousedních skálách žije pár elfů, a je o tom pohádka, máte problém, mohou vám tu stavbu nepovolit. „Nezáleží na tom, věříte na elfy, či nikoli. Oni prostě existují“- zní islandské přísloví.
V Islandu nenajdete žádný McDonalďs. Všesvětové krmítko tu působilo 16 let, ale v roce 2010 z turistických map a z povrchu ostrovu zmizel poslední standardizovaný podnik rychlého občerstvení. Příliš drahý dovoz potravin totiž krátil obchodníkům marži, ti se rozhodli nebojovat o místo vedle elfů a trollů dál.
Zločinnost v Islandu je natolik nízká že místní policisté nenosí zbraně. Nevím pravda či nikoli, ale někdo vysvětluje takovou bezpečnost ostrovního života tím, že je tam od roku 1956 zakázán box. Čeho se nedá říci o fotbalu. Úspěch islandského mužstva na Euru 2016 se nezrodil na prázdném místě. I když počet profesionálních fotbalistů prohrává počtu aktivních sopek ostrova (120:126), hraje tento sport 23000 mladých lidí. K dispozici mají 30 stadiónů (z nich 7 zastřešených), 130 hal pro minifotbal. Cvičí je 600 (!) trenérů s licencí UEFA. Představte si to všechno dohromady třeba v Ostravě (300000 obyvatel)…
Nicméně fotbal není nejpopulárnější sport v Islandu. Tím je kupodivu házená.
Islanďané nemají příjmení v našem pojetí. Rodiče vyberou dítěti z povoleného seznamu jméno, a místo příjmení přidají tzv. patronym, pokud jde o kluka, nebo matronym, pokud je to holka. Prostě k otcovu jménu v genitivu připíšou -son, nebo -dottir. Tak to chodí. Zdá se, že v tom případě nikdo své předky pamatovat nebude, ale kdepak! Potomci Vikingů běžné znají vlastní rodokmen 15, i 20 generací zpátky.
Teď už asi nikdo se nebude divit, že jeden z nejstarších evropských parlamentů vzniknul právě na Islandu v roce 930. Tohoto roku se na pláni, zvané Thingvelir („sněmovní louka“) se sešli godové, náčelníci vesnic, aby společně řešili spory a schvalovali zákony. Některé z dřevních zákonů platí i dodnes. Například, kůň, kterého vyvezli z ostrova, nezáleží z jakého důvodů, nesmí zpátky do Islandu.
Zelený Island se nemůže pochlubit svými lesy, protože nejsou, všechny byly svého času pokáceny. A co tam vůbec je kromě nádherných krajin, tisíciletého Altingu, aktivních sopek a gejzírů? Z čeho Islanďané žijí? Ostrovní ekonomika stojí na čtyřech velrybách. Jsou to: rybolov, elektřina, hliník a turismus. Bankovnictví už nepočítáme. Tyto čtyři sféry podnikaní plní místní rozpočet.
Tak jsme se ocitli u peněz, u nejpodstatnějšího bodu našeho vyprávění. Psal se rok 2008. (Píše se „rok 2008“, čte se „finanční krize“).
O tom, jak malá zemička se poradila s finanční krizi, Evropskou unii a světovou elitou, čtete v dalším díle.
