Uplynulo téměř dva roky od té katastrofy, kdy se nad Ukrajinou zřítil malajsijský Boeing let MH17. Psal jsem o té tragédii, sledoval a sleduji, jak se tato kauza vyšetřuje. Mám dnes pádný důvod něco k tomu dodat.
6. července holandský vyšetřovací tým zveřejnil na svých stránkách nový obsah.
https://www.om.nl/mh17-ezine-juni2016/e-zine-en.html
Vyšetřovací tým (JIT) je na svoji práci strašně pyšný. Pociťují obrovskou odpovědnost před světem, pátrají ve dne noci, nešetří úsilí. Píšou, že prozkoumali všechny trosky letadla, co měli, centimetr po centimetru. Berou to jako hrdinský čin. A když bylo třeba přenést je z místa na místo, dělali to vlastními rukama. Neuvěřitelně!
Jako vzestup na Mount Everest popisují desetidenní pracovní cestu do Ukrajiny, kde sbírali vzorky půdy z míst možného odpalování rakety. To bylo sice více než rok poté, po zimě se sněhem, po deští, ale odvážnému týmu to nevadilo. „Hlavně, že jsme to zkusili“. Za hranicemi skautské odpovědností zní hloubení tím, že nespoléhali na GPS navigaci, ale opatřili si… mapy. Můžete si to představit? Není to divný, udělal by to asi každý, ale věšet to jako cechovou vlajku profesionálů? Pro mě toho je trochu moc.
Mimochodem, o své profesionalitě taky zmínili ve vítězném reportu.
„Protože nikdo z týmu nemá zkušenosti s vyšetřováním takového rozsahu, jsme odkázání výhradně na sebe. Což znamená být inovačním, opírat se na svůj profesionalismus, učit se za pochodu, abychom zvládli vyšetřování“.
Nechci nadávat, ale co si musím myslet v tom případě o samotném vyšetřování? Kdo svěřil celou kauzu do rukou lidí, kteří takové věci nadělali? Kde mám jistotu, že pokrok členů týmu byl dostačující, aby v nějaký okamžik se z nich stali opravdové profesionálové, schopní zvládnout nejenom složité kriminalistické úkoly, ale i obstát tvrdému politickému nátlaku, který se na JIT směřuje ze všech stran?
Ale no tak, bylo v té sebechvále něco podstatného? Sdělili nám nějaká fakta? Ale ano. Nalezli v tělech obětí drobné předměty obsahující zirkonium. Co to znamená? Nic. V Boeingu se zirkonium nachází jenom ve sklech kokpitu. Stopy tohoto kovu byly však nalezeny v tělech pasažérů. Podle JIT to „znemožňuje manipulaci“. (Manipulaci čím? Všechny důkazy má JIT).
Není toho moc, ale aspoň zirkonium.
Autoři reportu donekonečna přelévají z pustého do prázdného, až se narazí na vlastní past.
„Aby zjistit, jaký zbrojní systém byl použit, je třeba zodpovědět sedm dobře známých otázek: kdo, co, kde, kdy, jak, čím a proč. Vyšetřování s jistotou odpovědělo jenom jednu otázku: let MH17 se zřítil 17. července 2014. Další otázky vyžadují intensivní vyšetřování“. Tak aspoň tvrdí Gerrit Thiry, velitel vyšetřovacího týmu. Dva roky vyšetřování, jedna odpověď, kterou zná každý.
Otázky, otázky, otázky. Není jich sedm, zdá se, jejich počet je nekonečný.
Například, tým vyšetřovatelů se vážně ptá: byla ta raketa odpálena záměrně? „Byl někdo schopen náhodně zmačknout odpalovací tlačítko? Nebo to bylo možné výhradně vědomě? Jak přesně ten systém vybíral cíl?“ Nežertuji, takovéhle otázky pokládají dospělí muži, kriminalisté po dvou letech práce.
Pojďme si představit, jak by měl vypadat „náhodný“ osudový výstřel.
Takže jede ta posádka s protiletadlovým komplexem… Počkat. Jak je to jede? Kdo dal rozkaz, kdopak dovolil, aby 4 vojáci (tolik lidí tvoří posádka jenom odpalovacího vozidla) odjeli někam. Odjeli rovnou i s 4 rakety? Jen tak? Pokud ty rakety nebudou předem připraveny, je třeba mít zvláštní stroj na instalaci střel. V tom případě vozidel musí být více.
No jó, bylo horko (což opravdu bylo v červenci 2014), a tak čtvero žížnivých vojáků se vyrazilo na cestu za pivem. Nevadí, že jiné vozidlo, než startování zařízení (s raketami)nebylo k maní. Tak či onak odjeli.
Náhodně se zastavili. Nevím, proč, ale museli se zastavit. Ten Buk totiž neumí odpalovat rakety za jízdy. Zastavili. A pak náhodně, z ničeho nic začali hledat, kam by jednu z čtyř raket odpálit. Co je tam vhodného na obzoru?
Tak se jim na radaru objevilo letadlo. Civilní. Je to vidět na monitorech, protože civilní letadlo vysílá zvláštní identifikační signál, který blokuje možnost sestřelení protiletadlovou raketou. I kdyby velitel posádky rozkázal toto letadlo sejmout, nestalo by se nic. Musel by předem někdo trochu poupravit zařízení, něco tam odblokovat. Tak dejme tomu, že ten někdo, samozřejmě náhodně, to všechno předem udělal.
No v tom případě ano. Vojáci náhodně odjeli s Bukem, náhodně zastavili, náhodně zamířili. Velitel náhodně něco řekl do mobilu (volal ženě), střelec náhodně to špatně slyšel, zdálo se mu „pal!“, tak to tlačítko zmačknul. A bylo po Boeingu.
Takový nebo velice podobný scénář musel mít v hlavě ten člen vyšetřovacího týmu, když mluvil o náhodě.
Možná ale, že ty detaily vyšetřovatelům jednoduše unikly. Protože nemají žádnou informaci pro porovnání. Našla se detail střely, tryska. Ale co s ní? „Jak můžete získat tu raketu komplexu Buk, abyste mohl jí prozkoumat? I kdyby ten manuál byl po ruce, co s ním udělá nezkušený v tomto ohledu policista?
Výrobce těch zbraní ale několikrát nabízel pomoc s vyšetřováním, ale JIT je asi příliš samostatná organizace, aby všímala nějakou informaci z Ruska.
Je to těžký, - zase se stěžuje člen JIT Huiberts. – Tyhle manuály nejsou veřejně přístupné (a co, měly by být jako příručky pro teroristy?) I když se něco najde v Síti, málo tu pomůže. Nestačí sehnat překladatele, tem musí chápat profesionální lexiku, znát zkratky a dešifrovat všechno krok po kroku“.
Ano, je to těžký. Je těžký dva roky pilně pracovat, snažit se, být středem pozornosti celého světa a mít zodpovězeno nic.
JIT se nevzdává. Tým je odhodlaný pracovat i nadále. Tuším, že budou pracovat roky a roky.
