Demonstrace bývají různé. Velké i malé, poklidné i bouřlivé. Některé z nich se zapsaly do dějin, o jiných nikdo nevzpomene další den. Jedna z takových se konala včera.
A proč by se mělo o této akci psát a diskutovat? Vždyť nebyl to milionový pochod na Washington, nebo veselý gay parád s písničkami a tanci. Neprosazovaly se práva sexuálních menšin, nikdo nepřibíjel své přirození hřebíkem k zemi na Rudém náměstí. Nebyli to Romové. Nikdo nezachraňoval prales a nevzýval omezit emisi skleníkových plynů. Dokonce nebyl to kyjevský Majdan.
Nebyl u toho tisk, tedy nebude to ve zprávách. Zdá se, že toto téma společnost nezajímá. A vlastně co bylo na pořádku dne?
V tiché uličce na Praze 6 naproti velvyslanectví Ukrajiny se zastavilo pět policejních aut. Deset policistů dohlíželo, jak se kolem třetí hodiny odpoledně postupně schází malá skupinka lidí. Jak rozbalují pár skromných plakátů. Jak přijíždí taxík Zdeňka Ponerta s reproduktorem ozdobeným českou vlajkou. Skupina Přátel Ruska v České republice začíná svou akci.
Co chtějí? Nic zvláštního. Chtějí mír. Na rozdíl od kyjevských "kolegů", kteří převraceli a ničili auta před ruskou ambasádou, házeli kamene do oken a radovali se z nekonvenčních výroků ministra zahraničí, chovali se naprosto nekonfliktně.
Prostě stali naproti budově velvyslanectví na pěkném sluníčku a řečnili, že je třeba zastavit válku na Ukrajině. Bylo je strašně málo, pouhá dvacítka lidí, která vzývala o mír na Ukrajině.
Před 46 lety, 25. srna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešlo osm lidí, jejíž jména si budeme pamatovat věčně. Roztáhli nad sebou plakáty. Jeden z nich zněl: Ať žije svobodné a nezávislé Československo! Demonstranti byli okamžitě zatčeni, pak odsouzeni. Společnost mlčela. Jen se šeptalo po moskevských kuchyních, kde se v tu dobu bouřlivě diskutovalo o politice.
Řeknete, že je úplně jiná věc! To byly jiné časy. Třeba ano. Nebo ne?
Tato hrstka lidí před ukrajinskou ambasádou se sešla z různých důvodů. Někdo je pacifista, někdo prosazuje jednotu slovanských národů. Někdo varuje před nebezpečným vývojem současné globální politiky. Ale v jednom se shodovali - tato válka se nás nepodmíněně týká, protože i my se můžeme stát její oběťmi.
Jak říkal Hemingway, Komu zvoní hrana? Zvoní tobě, připomněla klasika penzistka Saša a pokračovala: Jakmile ve světě děje nějaká hnusná zločinná zlodějina, když se lidé proti tomu nepostaví, tak se příští může být zase někde jinde, tak třeba u nás.
Před 14 lety zažila Praha největší z posametových demonstrací. Na 200 tisíc lidí zaplňovali Václavák a prostranství před Českou televizi s tím, aby… Aby jednu ženskou vyhodit z práce! No jó, je to trochu nadsázka, ale v podstatě je to tak.
Včera pro mír v Evropě demonstrovalo dvacet lidí. Nesrovnanost náročnosti problémů a společenské reakci je očividní a šokující. Vždyť válka se šíří rychleji, než ptačí chřipka a není proti ní očkovací látka. Přestáváme chápat, co je pro nás opravdu důležité, že dnes mohou vždyť v sázce naše životy? Degradujeme?
Hlas volajícího na poušti.
Poklidná akce u ukrajinské ambasády byla dvakrát přerušena relativně agresivními incidenty. Nejdřív podivný chlapík se zamotaným obličejem šíleně řval na demonstranty: Fašisti! Fašisti! A za chvíli uličkou projela skateboardem jako by vystřižená z hororu postava v zeleném pytli (nebo v noční košili?), a natáhnuv pravou páži v nacistickém pozdravu, volala: Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!
A bylo to všechno. Demonstranti podepsali petici, snažili se jí předat někomu z ambasády, ale už tam nikdo nebyl, tak se rozhodlo petici poslat poštou. Konec akce.
Demonstranti se rozešli. Velitel policejní jednotky sepsal report, odevzdal ho veliteli. Ten prohlídne, až bude mít čas, schválí a odešle složku do archivu.
Mezitím válka pokračuje. Je za dveřmi.
