Ten den se očividně zapíše do dějin, a bude se jmenovat třeba „černý čtvrtek“, „den evropské zkázy“, „den zlomu“ – novináři a tiskové mluvčí to určitě vymyslí líp.
Velká Británie hlasovala v referendu. 52 procent bylo pro výstup z Unie, 48 proti. 4 procenta voličů rozhodlo o osudu nejenom Británie, ale dost možná i celého projektu, zvaného Evropská unie.
Těsně před referendem se mluvilo, pokud bude volební účast vysoká, a k urnám přijde nad 60% voličů, Británie zůstane. Zaručeně. V referendu se ale lámaly rekordy i v tomto ohledu. Hlasovalo 72% voličů, 33,5 milionů lidí. A většina volila odchod.
Když se prováděly předběžné průzkumy veřejného mínění, euroopmisté nadávali: proti setrvaní ostrovů v unii jsou lidé více méně staršího věku, a očividný podtext naznačoval: čemu ti staroušci mohou rozumět v takových složitých záležitostech, jako Evropská unie je.
Pominu, že takový postoj vůbec není přijatelný a nesedí žádnému novináři, ale zmíním jednu jedinou maličkost. Tito voliče, na rozdíl od mladých, mají, zaprvé, zodpovědnost za své rodiny, které musí živit, a zadruhé, mají co s čím porovnávat. A v tom porovnávání hraje všechno: blahobyt, sociální jistota, bezpečnost, celková atmosféra ve společnosti, takzvaná společenská dohoda. Vzhledem k výsledkům referenda, dnešní doba nevyhrála.
Mimochodem, královna, božská Alžbeta II. se k referendu nevyjádřila, i když v podobné situaci mohla by podpořit těch, koho má ráda. Jak to bylo s referendem ve Skotsku (2014), kdy přesvědčovala, že není důvod drobit monarchii. Tenkrát Její Veličenstvo nechalo slyšet své kritické poznámky na adresu unie.
Není však otázka, kdo vyhrál v referendu. Otázka zní: kdo prohrál. Nevyhráli Britští radikálové, nacionalisté a xenofobové. Nevyhráli ano politické neutrální voliči. Nikdo nevyhrál. Všichni jsme prohráli.
Přesněji řečeno, prohráli ti, kdo posledních 20 let stavěl unijní pyramidu, kdo sázel politiku nad ekonomikou vlastní země, nad zájmy občanů. Kdo snadně pohrdal suverenitou, jen aby dostal svůj tučný bruselský žold. A kvůli nim prohráli jsme všechny.
V novinách píšou, že přišel nečekaný šok. Kdepak, nečekaný! Že nebyl předtím Island (stažení žádosti o vstup do EU), nebylo Grónsko (vystoupení z EU), nebylo Švýcarsko (stažení žádosti o vstup)? Mluvím teď jenom o nejhlasitějších signálech, kterých bylo mnohem, mnohem více.
Signály jsou od toho, abychom na ně adekvátně reagovali, snažili se vypátrat příčiny symptomů a začali bychom se třeba léčit. Brusel ale, stejně jako svého času kremelské starci, reagoval primitivně – vykrucoval ruce jednotlivým politikům, přitlačoval na propagandistickou mašinku, občas humanitárně bombardoval (respektive s tím bombardováním souhlasil). Doufám, že trest, který postihne neposlušného britského lva, nebude označován ani ráži, ani tipy raket ani kilotunami TNT (jen proto, že Anglie vlastní atomovku).
Rozpad unie byl nevyhnutelným, nestalo by se to 23. června, tak trochu později přišla by s tím možná Francie, nebo Španělsko, či Itálie (kdo tam ještě?) Absces vyzrával dlouho, jenom slepý neviděl, že děláme jednu chybu za druhou. A hlavně – Brusel dělal, že všechno je OK.
Po vyhlášení výsledků referenda namydlené bojovníci mediální války ihned začali strašit – brexit nahraje Rusům. Nikomu Brexit nenahraje. Všichni na tom doplatíme. Včetně Ruska. Ale dost možná, nebude to taková velká cena, kterou nechali zaplatit pár opilých politiků 250 milionů lidí, když podepsali v roce1991 Bělověžskou dohodu. Máme určité záchranné mechanismy, které zpomalí proces rozvodu a eliminují negativní důsledky.
Nicméně, měli bychom se připravit. Připravit se na co?
Na to, že pokud Brusel nedokáže udělat dobrou a užitečnou analýzu (tj. určit diagnózu) EU,
pokud Brusel na základě diagnózy nepodnikne jisté kroky k zásadním reformám unie,
pokud my, občané EU neuvidíme a nepocítíme to na vlastní kůži, museli bychom se připravit stát se znovu suverénním a sebestačným státem. Protože rozpad unie se stane nevyhnutelným.
Brusel po změnách a reformách již volá. Dokážou se ale politici změnit? Dokážou mít aspoň špetku sebekritiky, aby uznali svoji vinu a pokutovat sama sebe, nemíním tím nějakou symbolickou desetieurovku, ale docela citlivou částku. Vždyť brexit je dítě Bruselu, mají za to především eurokomisaři. Špatně pracovali, dopustili brak, musí nést odpovědnost.
Myslím si, že v této otázce se shodnou všichni – eurooptimisté, euroskeptici, neutrální. Každý (kromě mě) zdůvodní, proč odpovědnost bruselských úředníků v peněžní podobě je nesmysl. Vlastně nad Eurokomisi není dozor. Nemáme nějaký disciplinární orgán, který by mohl určit míru odpovědnosti třeba Barroso nebo Juncker . Jsou nedotknutelní. A pokud tomu tak je, pokud europoslanci, eurokomisaři (a vlastně všichni poslanci a komisaři) budou zbaveny osobní odpovědnosti za svoji práci, není důvod předpokládat, že se mohou změnit.
EU – není statický objekt, je to proces. Brexit to jenom dokazuje. Unijní procesy mají určitý vektor pohybu. Říkají nám, že plujeme k lepším zítřkům. Zdá se, že se můžeme trefit do ledovce.
Ještě před dvaceti lety i na takový zvrat jsme byli připravení. Měli jsme svůj průmysl a zemědělství, se kterými bychom se vystačili v těžkou dobu. Dnes je všechno jinak. Jsme úplně závislí na dovozu potravin a základních zboží.
Díky členství v EU.
Díky politikům.
Které se nemění.
Začarovaný kruh.
