Ukrajina, Krym. Rok po té

Nedávno uplynul rok od svobodného rozhodnutí tamních občanů, připojit znovu Krym k Rusi. Aby byla informace tzv. vyvážená, nedávno uplynul rok od násilné anexe Krymu a jeho připojení  k Rusi. 

Tento blog, nebude oslavou tohoto aktu. Spíše se podívám na to, jak se anektovalo  jinde ve stručných historických souvislostech.

Aby výčet anexí nebyl dlouhý, jak daňová žádost,  uvedu pouze ty od  období  nástupu Hitlera k moci.
•    1936 – Itálie anektuje Habeš (viz druhá italsko-etiopská válka)
•    1938 – Nacistické Německo anektuje Rakousko (viz anšlus)
•    1940 – Sovětský svaz anektoval Lotyšsko, Estonsko a Litvu
•    1949 – Jihoafrická republika anektuje Namibii
•    1949 – Čína anektuje Tibet
•    1950 – Jordánsko anektuje východní Jeruzalém
•    1961 – Indie anektuje Goa
•    1975 – Indonésie anektuje Východní Timor
•    1980 – Izrael anektuje východní Jeruzalém(viz Jeruzalémský zákon)
•    1981 – Izrael anektuje Golanské výšiny (viz Zákon o Golanských výšinách)
•    1990 – Irák anektuje Kuvajt
•    2014 - Ruská federace anektuje Krym (viz krymská krize)

Z přehledu vyberu ty anexe, jejichž nejpalčivější důsledky  hýbou světovou politikou.
•    1948 - 2015  – Jordánsko anektuje východní Jeruzalém
•    1980 - 2015  – Izrael anektuje východní Jeruzalém (viz Jeruzalémský zákon)
•    1981 - 2015  – Izrael anektuje Golanské výšiny  (viz Zákon o Golanských výšinách)
•    2008             –  Odtržení Kosova AO (Autonomní oblasti) Srbska
•     2014             – Ruská federace anektuje Krym (krymská krize)
Letopočet 2015 u tohoto přehledu značí trvání krize - boje

Anexe Palestinských území
Dříve spadal Jeruzalém pod  Britskou vládu, od r.1929 územím otřásají etnické nepokoje, které vyvrcholí  Arabským povstáním  v letech 1936–1939.
Britové v. květnu 1948 odchází země s příslibem vytvoření Palestinského státu, který se nikdy nenaplnil. Izrael vyhlásil nezávislost, Do země vstoupila Arabská legie a boje se rozpoutaly naplno. Izraelci v Jeruzalémě prohráli. V červenci pak byl ještě učiněn pokus dobýt zpět Staré město, avšak neuspěli.

Po uzavření příměří  Izraelcům zůstala jen západní část Jeruzaléma. V prosinci 1949 do ní přesídlil Kneset.  V listopadu 1949 s podporou USA pak vyhlásil David Ben Gurion Jeruzalém hlavním městem státu Izraele.

5. prosince 1949 prohlásil David Ben Gurion Jeruzalém hlavním městem Izraele.  V době tohoto prohlášení byl Jeruzalém rozdělen mezi Izrael a Jordánsko, a tak byl za izraelské hlavní město považován pouze západní Jeruzalém. Bezprostředně po šestidenní válce v roce 1967 však Izrael anektoval východní Jeruzalém a učinil tak z něj de facto součást hlavního města.

Status „celého a sjednoceného“ Jeruzaléma, coby hlavního města, Izrael zakotvil v roce 1980 v základním zákonu  (tzv. „Jeruzalémský zákon“).

5. června 1967 vypukla Šestidenní válka,  ve které mimo jiné  ovládli celý Jeruzalém. Palestinští obyvatelé získali trvalý pobyt, ne však občanství.

Oblast Golan byla v minulosti okupována mnoha civilizacemi:  Syřané, Římané, nebo otomanští Turci, kteří území ovládali až do první světové války. Izrael kontroluje většinu Golanských výšin od šestidenní války v roce 1967, kdy toto území obsadil. V roce 1981 schválil zákon o Golanských výšinách, který rozšířil izraelské právo a správu nad Golanskými výšinami a de facto je tak anektoval. Anexe trvá dodnes a okupovaná území jsou předmětem sporů s Palestinci
 

Ukradené Kosovo
V roce 1939 Itálie ovládla Albánii, o dva roky později  Jugoslávii a Kosovo, aby je připojily k satelitnímu státu Velké Albánii.  Čistky, v jejímž průběhu bylo Albánci zavražděno asi 10.000 Srbů, své domovy muselo opustit 70.000 srbských rodin. Tento stav skončil v roce 1944.

Autonomní Kosovská oblast byla na území Kosova vyhlášena   v roce 1945.  
V roce 1966 byla Kosovu udělena zvýšená míra autonomie, která  nepřinesla spokojenost ani jedné straně. Srbové v tom viděli oslabování jejich vlivu v rámci Jugoslávie a útlak od většinových Albánců. Albánci se snažili o dosažení republikového postavení v rámci Jugoslávie. Z toho důvodu se konaly i mohutné demonstrace, především v roce 1968 a znovu po Titově smrti v roce 1981. Autonomii Kosova ukončila nová srbská ústava z 28. září 1990,  Kosovo se dostalo pod přímou srbskou správu.

Mezníkem v kosovské historii se stalo podepsání Daytonské dohody 14. prosince 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, ale nepočítala s Albánci v Kosovu, protože Kosovo nemělo status svazové republiky jako  např. Chorvarsko, Bosna a Heregovina .   V roce 1996 vznikla   Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která postupně zahájila ozbrojený odpor. Nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem“.

V roce 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UÇK, jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. Cílem bylo získání kontroly nad územími ovládanými UÇK, jež Kosovo etnicky čistila od nealbánského obyvatelstva.  Albánci páchali etnické čistky na srbských rodinách, které žily uprostřed albánské většiny. Kosovská osvobozenecká armáda UÇK se postupně dostávala do popředí a z rozhodování o Kosovu vytlačovala umírněné představitele demokratických sil.  UÇK začala likvidovat i některé své oponenty uvnitř i vně své organizace, kteří nesouhlasili s jejím postupem.

16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku. Srbské orgány  tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů. Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami. Počátkem roku tak jugoslávská armáda zahájila další ofenzívu.

V únoru a březnu   mezinárodní společenství zahájilo jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila fiaskem s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit.  

Srbové přítomnost sil Severoatlantické aliance odmítali a dohodu z Rambouillet, jako celek nepřijali.
 19. března srbské jednotky zahájily další ofenzívu. Srbské akce proti jednotkám UÇK byly rychlé a agresivní. Docházelo i k dalším akcím polovojenských srbských jednotek vůči Albáncům i jednotek UÇK proti Srbům,   Mezitím Spojené státy,  schválily použití síly v Kosovu a 23. března mohly začít letecké útoky NATO na Jugoslávii, což se stalo následující den. Akce byla nazvaná Operace Spojenecká síla. Jestliže při předcházejících bojích uprchlo do okolních zemí zhruba 150 tisíc Albánců, pak za 78 dní bombardování NATO činil počet uprchlíků hrozivých 800 tisíc Albánců  a 100 tisíc Srbů.   9. června začalo stahování vojsk z Kosova a 10. června NATO ukončilo bombardování Jugoslávie. Vzápětí byla schválena rezoluce RB OSN, která umožnila vstup vojsk OSN na území Kosova.

12. června 1999 byla oblast na základě statusu chráněného rezolucí RB OSN č. 1244 spravována OSN a Kosovu byla v rezoluci přiznána autonomie v rámci Srbska, fakticky Srbsko ztratilo nad Kosovem kontrolu.  Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další nezávislé instituce.

Parlament autonomní oblasti vyhlásil dne 17. února 2008   nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu v červenci 2010 rozhodl, že jednostranné vyhlášení nezávislosti nebylo porušením mezinárodního práva.
 

Anexe Krymu
 Vznikla po vyvrcholení série občanských protestů Euromajdan, jež vedly k sesazení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, k vytvoření nové prozatímní vlády a k ukončení proruské orientace Ukrajiny.

Nedlouho poté nově ustavená krymská vláda vyhlásila referendum o rozšíření autonomie republiky Krym. Z původního 25. Května byl ale termín později přesunut na 30. Března  V souvislosti s chaotickou situací požádal nově zvolený krymský premiér Sergej Aksjonov o pomoc Ruskou federaci.  Ruská Rada federace pak na přelomu února a března 2014 schválila vyslání jednotek ruské armády na Krym pro ochranu krymských Rusů. Tou dobou tam bylo asi  6 000 ruských vojáků legálně přítomných na ruské základně na Krymském poloostrově.

Mezi Ukrajinou a Ruskem se poté rozpoutala informační válka.  Hlasování krymské republikové vlády, při kterém se 59 přítomných poslanců vyslovilo pro použití ozbrojených sil, mělo mít účinek pouze pro dočasnou dobu, a to k překonání krizové situace a normalizaci stavu.

Oficiální místa Ruské federace vyjádřila obavy o budoucí postavení ruské černomořské flotily, které slouží Sevastopol na Krymu jako domovský přístav. Sám Putin přiznal, že operace byla připravována dopředu s ohledem na dění na Ukrajině.

Podívejme se na uvedené anexe z  mezinárodního pohledu.
 Anexí území kolem Jeruzeléma a Golan, nejde o nic než o rozpínavost Izraele, tedy zábor palestinského území. Na Golanech jsou toho příkladem židovské osady (kibbutz). S posvěcením  USA.

Anexe Kosova – Mezinárodní společenství spolu s jednotkami NATO proti vůli Srbska za použití síly odtrhli část srbského území, aby jej zabrali Albánci a vytvořili Kosovský stát. Protest Srbů nikoho nezajímal. Některé státy Kosovský stát uznaly, mnohé ne.
 

Anexi Krymu – lze porovnat do určité miry s anexí palestinského území, ale kulhá to na obě nohy. Sice je pravdou, že při začleňování Krymu byly v daném místě a čase Ruské jednotky, avšak legálně  s vědomím Ukrajiny na svých základnách Černomořské flotily. Dalším aspektem, bylo referendum tamní republikové vlády, které stvrdilo souhlas s přičleněním Krymu k jinému státu (Rusku).

Tyto tři vzorky anexí ukazují, jak je na jedné straně mezinárodní společenství bezzubé v řešení Arabsko-Izraelského konfliktu, když cokoliv ve prospěch Izraele, USA zablokuji vetem. V případě Kosova si mezinárodní společenství osobuje právo, provést změny v územní celistvosti Srbska a vytvořit  nový stát Kosovo s použitím agrese  jednotek NATO. Krymská anexe, je o to bizarnější, že historicky  území patřilo Rusku a žila na něm početná Ruská populace, která se dobrovolně na základě referenda rozhodla na podkladě situace Euromajdanu,  přičlenit k Rusku. Nutno podotknout, že pokud tam byli mrtví, bylo to v řádu jednotek až desítek. Nikoliv krvává řež podobná na Golanech, nebo Kosovu. Podobnou snahu je vidět ve východní částí Ukrajiny – Donbas, Luhansk, které si chtěji vytvořit vlastní republiky a tím, tak absolutní nezávislost na Ukrajině. Dopady onakosti politiky EU a NATO na všechny zůčastněné vidíme den co den.   
Připomeňme si dělení bývalé ČSFR, které nikdo tehdy nezpochybňoval, nikdo zvenčí do něj nezasahoval, protože rozdělení bylo pro všechny velké státy EU žádoucí: Malý stát se lépe podvolí velkým, než jeden celistvý. Je to, jako dům z karet, vyjmete správnou kartu ze základů a máte před očima jen hromádku karet.