Pamatuji dobu, kdy mne maminka hnala v sobotu do obchodu, protože zapomněla koupit droždí do nedělní buchty.
A protože buchty a koláče já rád, utíkal jsem jak o závod do konzumu, abych přinesl droždí za pětadvacet haléřů, než se s rachotem sesune roleta nad vchodem. Páč by ta neděle, nebyla nedělí, bez voňavé buchty, nebo koláčů spolu s kávou z cikorky, nebo praženého žita.
Och, kde ty časy. Kdy vše ustrnulo, zklidnilo se, rodina byla pohromadě maminka ještě čančala oběd, tatínek netrpělivě zvedal poličky, a omamná vůně se linula až do pokoje, pod černý stůl, kde jsem ležel ve svém království obyčejných a dnes možná primitivních a směšných hraček.
Nevím, zda čas plynul pomaleji tím, že nebylo tolik pitomin, a žroutů času, jako je dnes. Snad bylo i více vzájemné pospolitosti a času vyhoupnout se mamce či taťkovi na klín a jen tak se přitulit, poslouchat, nebo si povídat či škádlit se.
Snad jen když se dělalo takzvané „velké prádlo“ neměla mamka na mne moc času, protože se prádlo muselo den před praním namočit, některé dokonce i vyvařit, a byl jsem v přemíře šťasten, když mi bylo dovoleno strouhat jelení mýdlo, ale ono nebylo, jen se tak jenovalo, nebo hlídat a míchat škrob. Ze všeho nejraději jsem mamce dával štipce (kolíčky na prádlo) jako bonbóny, do lemu kapsy v zástěře, odkud si je brala aby jimi jistila plachty cích.
A taky když se sbíralo suché prádlo, a já si mohl skládat své věci, Nebo kropit lajntuchy, jak říkávala maminka, než prošly mandlem. To už nebylo toliká spěchu a bylo času na halasné povídání za zvuku mandlu.
Čas tyhle činžovní stroje vyhodil do šrotu spolu s idylou, která k tomu náležela.
Ano taky mám výdobytky času, automatickou pračku, mobilní telefon, či laptop, na kterém píšu tenhle blog, který, až dopíšu zaklapnu a otevřu až přijde potřeba zase něco sdělit.
Dnes, pomalu díky různým technickým a jiným vymoženostem pomalu nevíme co je za den. Všude otevřeno do pozdních hodin, někde přes noc, do dalšího dne, jako by mělo smysl pro pár desítek lidu a nicotný zisk, držet prodavačky a mít otevřený krám?
Onehdá se paní Jílková nakrucovala nad tím, zda-li má stát určovat má-li být o svátcích a ve dnech pracovního klidu v obchodech otevřeno, či zavřeno? Na co asi ještě zapomněla , je otevírací a zavírací doba, což je taky důležitý faktor .
Ano, asi v ruku v ruce s moderní dobou hloupneme, naše politiky nešetřeje. Ti hloupnou a blbnou nejrychleji ze všech, když si neuvědomujeme, že nás povinně zbavují nároku být s rodinou, užívat si ji, pěstovat vzájemné vztahy, vychovávat a těšit se dítek. A nejsou to jen politici, kteří nám ničí životy, jsou to i nadnárodní giganty a na ně navázaní další výrobci, kteří rozšířili tradiční nepřetržité provozy zajišťující chod státu o další početnou armádu zamestnanců.
Taky diky moderní době jsme se uvrhli do vlastních soukromých světů facebooků, youtubů, a jiných komunikačních vymožeností, být za jakoukoliv cenu, všude a kdekoliv on-line. Náš zrak je po většinu času upřen do svítivých displelů. Tuhle jsem viděl rodinku na procházce s předškolákem, všichni se pomalu loudali a koukali do těch obrazovek. Zvláštní vzájemná komunikace, pokud byla?.
Nechali jsme si dobou a nadnárodními společnostmi vnutit jistotu, že vždy můžeme mít, co chceme bez ohledu na den v kalendáři a téměř v libovolném čase.
Myslím, že správné a vystihující slovo je konzum. Prachsprostý konzum. Konzumujeme, co se dá, od jídla, hadrů, čas nevyjímaje. Ten nejdůležitější faktor, čas, konzumujeme na úkor svých bližních. Ostatní konzumace je vždy do výše volných peněz z našich platů. A protože množina platů nás všech je různá, stále je tu prostor se nechat časově a finančně ždímat, bez ohledu na to, že ti, kdo danou službu poskytují, mají taky své bližní, své potřeby, zájmy. Tedy, povinně se uzpůsobují potřebám konzumentů.
Ve velkých nákupních centrech se k tomu ještě nabalují obchůdky v galeriích, které musí mít otevřeno souběžně s marketem. Vedle jiných povolání, která zajišťují chod státu, lze bez nadsázky zařadit i pracovníky obchodu, ale pouze z pohledu nepřetržitého zajištění přísunu zisků nadnárodním řetězcům.
Zatím, co v Rakousku, nebo Německu, stát určil, že o svátcích a nedělích bude zavřeno a prodavač může mít nohy na stole, je to v dnešní době v ČR zřejmě nemyslitelné, ačkoliv to do nedávna, tedy před revolucí, ještě myslitelné bylo. ČR se stala vedle jiných států východního bloku takovou džunglí, kde to politici umožnili. Nadnárodní řetězce argumentují, že regulovat dobu prodeje, je zásahem do svobodného podnikání. Řetězce ve svých domovských státech drží hubu a krok, protože by šli proti vlastní kultuře a regulaci, kterou stanovili v mnohém vyspělejší poslanci a zákonodárci, než ti naši.
Německý, či rakouský občan se nebouří, že je mu upíráno právo nakupovat po 362 dnů v roce, jako to mají „oni v Česku, na Slovensku, v Polsku, apod.? Odpověď je jednoduchá. Jejich naturel je od našeho odlišný, o kultuře nemluvím. A je tu ještě jeden neopomenutelný faktor. Hubu budou držet, protože zatím, co oni mají nohy na tom pomyslném stole, za nesrovnatelných mzdových podmínek, zisky, za ně vyrábí hloupí Češi, Slováci a další, než jaké má stejný pracovník v Rakousku, či Německu.
Snad naši lidé zmoudří a naznají, že konzum není vše, že rodina je nade vše, že ve všední den bude zavírací doba v 18:00, a zavřeno bude v sobotu na poledne, v neděli a o svátku, jak by smet. Vše ustrne, zklidní se, rodina bude pohromadě maminka načančá oběd, tatínek bude netrpělivě zvedat poličky, a omamná vůně se bude linout až do pokoje, pod stůl, kde bude království obyčejných hraček.
Jak dobré by bylo oprostit se od všech těch pitomin, a žroutů času, současného života. Snad by bylo i více vzájemné pospolitosti a času vyhoupnout se mamce či taťkovi na klin a jen tak se přitulit, poslouchat, nebo si povídat či škádlit se, lehnout si s klukem pod stůl a fantazírovat, nebo si jen tak vyjít ven.e
Myslím, že stát nám měl vzít tuhle pitomou hračku z našich životů dávno. Nevede k ničemu jinému, než vytváření stresu, majetnictví. Čas plyne okolo nás stále stejným tempem a my nakonec zjistíme, pokud to vůbec zjistíme, že jsme jej promrhali v nákupních centrech honbě na za něčím, co nakonec pomine a zůstane bez povšimnutí v koutě, nebo nakonec skončí v popelnici.
