Tati, a mají taky Vánoce?

„Asi nejspíš ne“. Odvětil otec na synkovu otázku. Přes uličku trolejbusu, s hlavou opřenou o sklo okna klimbal bezdomovec, nohy obložené několika igelitkami.

„ Ani dárky“? „Ne“ byla strohá odpověď.

„Ani kapra, jako my?“ „Ne“. vyzvídal klučina na otci.

„Prosím Tě, už se neptej na takové pitomosti"

„Jak to mám vědět?  Snažil se otec odvrhnout nepohodlné téma.

„Až budu bezdomovcem, tak ti  to povím. Snažil se otec ukončit  debatu.

„Asi ne, protože budeš uválený, špinavý jako tam ten a mamka by tě hnala a nepustila domů“. Odpověděl po chvíli klučina.

Moje zastávka, vystoupil jsem.

Otec se synem,  bezdomovcem a dalšími cestujícími pokračovali dál, aby se pomořili do nastávajícího soumraku.  V obchodním centru jsem si  potřeboval ,  u kávy dobít „baterky“.  V mysli mě stále ležela ta slova malého špunta,  jehož  otázky byly tak nevinně jednoduché,  štiplavé a při tom v nich mnoho obsaženo.

Ano potkáváme je, umolousané, zatuchlé, čpící  levným alkoholem, cigaretovým  kouřem  sebraných špačků  z popelníků zastávek. Všichni mají společného jmenovatele - jsou bez domova, se střechou  nad hlavou z níž prší, nebo sněží, jindy zase praží. Při vši lhostejnosti, jakou k nim zaujímáme,  jsou to stejní lidé jako my. Se svými chybami,   životními kotrmelci, pro které skončili  tu v křoví parků,  nebo na okrajích měst. Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi otec říkal: „Pozdrav, když půjdeš nahoru, nikdy nevíš kdy půjdeš dolů“.

Doba je taková  jiná, dravá a divoká. Kolik stačí, aby jste  se zařadili do zástupu čekajících na teplou polívku, nocleh? Ani si to možná neuvědomujeme, ale paradoxně Vánoce, přílišná touha učinit své blízké v tomto čase šťastnými stůj co stůj,  z nás mohou učinit potencionální bezdomovce.

V době dávné, moje maminka vždycky dala o Vánocích  o jeden talíř, na stůl  navíc. „To kdyby přišel pocestný“: Pravila.  Po celou štědrovečerní večeři , zůstal talíř připravený , co kdyby. Nikdo nepřišel, aby zasedl a ujedl z toho, co přebývalo.

Časem jsem pochopil ,  že šlo o tradici, podobně,  jako krájení jablka, lití olova do vody, či skořápka  ořechu s malinkatou svíčkou na vodní hladině lavoru.

Možná taky ještě některou z těchto  tradic  udržujete  v tomto uspěchaném věku mobilů, tabletů, dotykáčů, které hladíte jako kouzelnou Aladinovu lampu, nahlížíte každou minutou do virtuálních světů Facebooku a jiných pitomin,  co nás ještě více vzájemně odcizují,  zahání  do našich soukromých světů v nichž zůstáváme hluší a slepí ke svým  bližním.

Až vstanete od štědrovečerního stolu, a než se budete radovat z dárků svých bližních, vezměte  to málo, co Vám na stole zbylo a podělte se  o to s těmi,  co Vánoce, kapra ani dárky nemají.

S přáním hezkého dne

Jaroslav Komosný