Kéž bychom, aj my mali takého Tichonova?

Doufám, že pan Karol Polák, promine, že jsem použil jeho slavnou větu a upravil pro úvod mého dnešního blogu. Nevím proč zrovna svým titulkem iDnes oznámila úmrtí hokejového trenéra Viktora Tichonova? Nebo je to potřeba?

Samozřejmě, taky jsem nadával, když nám to Sověti, natřeli, samozřejmě jsem se radoval, že jsme zase někdy o trochu vyrovnali vzájemné skóre, což se o medailových ziscích, nedá říci.

Čím to asi je? Ta sborná vždycky byla pro nás oříškem, na kterém jsem si vylámali zuby,  zůstalo zklamání?

Pokud si chceme na tuto otázku poctivě odpovědět, musíme podívat na to, jak to ti soudruzi v SSSR dělali a v mnohých druzich sportu stále dělají (např. krasobruslení, atletika apod.)

Především je to talent, jeho podchycení, motivace sportovce své sportovní nadání rozvíjet, ikdyž se zrovinka nedaří a především kvalitní trenérské vedení. Pak už jen pot, pot, dřina a zase dřina, ale dřina v tom smyslu zdokonalení každého pohybu, byť z pohledu vzdáleného možná zbytečného, nepodstatného.

Začtěte se do autobiografií mnohých sportovců a zjistíte, že pokud máte na to a mají přijít výsledky, je potřeba diktatura, disciplina a vložit své maximum úsilí k dosažení výsledku. Pro nás tímto příkladem může být Jaromír Jágr, Soukalová, Sáblíkova, Lendl, Navrátilová a další.

Ano, Tichonov byl diktátor ba co víc, despota ve svém oboru, ale jenom pouze na ledě.  Mám na něj vzpomínku, když jsem jej viděl na tréninku CSKA Moskava, že uměl hezky sprostě nadávat, někdy i hokejka přišla ke slovu, když se neplnily očekávané pokyny. Nikdo si nedovolil ceknout, ano byl to armádní mančaft. Ano, bylo to za totáče, ale ten kdo chtěl hrát za CSKA a dostal tu příležitost. Povšiměte si slova příležitost. Příležitost dostávali jen ti  nejlepší a to platilo i pro nároďák, a pro ty nejlepší bylo ctí hrát pod Tichonovem idyž věděli, že žádná selanka to nebude. A nejen to, je to dáno i mentalitou Rusů, Vsjo za rodinu, která trvá dodnes.

Z pohledu dnešní přípravy naši mladých sportovců, už těžko budou takové Tichonovské časy. Dnes v hokejových přípravkách se budoucí děti - hokejisti nenaučí ani pořadně bruslit, a celkově to připomíná spíše plácání malého tučňáka z nějakého přírodopisného filmu, s hokejkou pod křídlem.

Nemohu pochopit, proč už v přípravce, kdy se děti učí bruslit, musí ausgerechnet jezdit v hokejové výzbroji? Aspoň tak to vidím ve Zlínské přípravce. Helmu a rukavice umím pochopit, jsou nezbytné kvůli úrazu. Ostatní součásti z něj vytvoří obrněnce,  který nemůže získat cit pro ovládání svého těla a získání správných návyků např, v odrazu, překládání, v obratech apod. To špatné, co si odnesou z přípravky se potáhne s nimi po celou dobou co je bude hokej bavit, než si sami uvědomí, že v mnohém plýtvají svou drahocenou energii.

Bohužel ani otcové, kteří vkládají nemalé prostředky a čas do svých dětí v domnění, že z nich bude Jágr, Holík, aj., si neuvědomují, že je něco špatně v jejich přípravě a tak to látají svými zkušenostmi poznatky, protože oni sami často nejsou zdatnými bruslaři, nebo sportovci.  

Nemá smysl své poznatky a zkušenosti opět rozpitvávat, neboť jsem je vyjádřil v několika blozích zde, nebo zde, daleko dříve a bylo by to jen a jen mlácení prázdné slámy.

A k panu Tichonovovi? V tom 78 roce, kdy jsme se potkali na stadiónu CSKA Moskva a požádal Vás o podpis,  měl jsem po Vašem tréninku bobky, zda mi jej dáte. Dal jste mi jej, a dal jste mi dvě hodiny vidět Vás při práci a 30 min na příjemné povídání. Dík za Váš čaj, byl hořký, bez cukru, tak možná, zase někdy.

S přáním hezkého dne

Jaroslav Komosný