Dead old Internet, go smart Internet.

 Jak iDnes publikovala, šéf představenstva společnosti Google na ekonomickém fóru v Davosu prohlásil, že se blíží konec internetu. Myslel tím, ale ten z doby nedávno pozdní.

Už nyní se povinně nacpává internet a různé aplikace, přes Smart LED televizory do našich domovů. Na řadě budou pračky, šušky, vysavače, ledničky a nakonec my samotní, páni tohoto tvorstva.  

Nejsem staromilec, vždyť i nakonec tento blog musím poslat po internetu, aby, pokud budete mít zájem, si ho přečetli.

Přiznám se, že zatím mám jen běžný LCD Tv přijímač. Docela mě děsí, že v budoucnu každý můj dotyk  na dálkovém o ovladači, nebo klávesnici bude snímán, ukládán a odeslán nevím komu. Bude patrné, na co se každým okamžikem dívám, jaký program upřednostňuji a jeho obsah. Miniaturní web kamerka, nebo sada senzorů, okamžitě zjistí, v jaké poloze nejraději sleduji program,  zdali jsem sám, nebo je nás  více. Kombinace senzorů pak okamžitě bude žalovat, cože jste to u toho programu prováděli?

Přiznám se, stává se, že zatímco naši zákonodárci horlivě diskutují v parlamentu, tou dobou my už na ně s partnerkou tzv. „jebeme“ a necháváme se unášet vlastními city. Senzory prošpikovaná TV v pokoji, nebo v ložnici, okamžitě žaluje, že jednotlivé stopy  těl infračerveného tepla splynuly a podivně se převalují, po huńaté předložce, v obýváku, nebo na letišti v ložnici. Bude Vám  prd platné, když Tv otočíte sklem ke zdi. Senzory jsou všudy přítomné a zásadně všesměrové.

Po vyčerpávajícím citovém dýchánku, Vaše WC zaznamená množství tekutin a pevných části, jste do něj uložili, aby Vám ke konci měsíce dorazilo podrobné vyúčtování, týkající se odpadu, spolu s upozorněním, že dne 15.10. 2055, jste toho dne nebyl na velké straně a měl by jste situaci neprodleně konzultovat se svým ošetřujícím  lékařem.

„Ne, všechno je v naprostém pořádku, pane Komosný!! „Z dat, které pravidelně dostávám prostřednictvím Vašeho těla, vyplývá, že si Váš trávicí systém, tak říkajíc dal šlofíka“ uklidňuje mě  ošetřující lékař.

„Uf“ oddychnu si. Jdu si do ledničky na to konto něco zobnout. Přehledný displej, krom aktuální spotřeby elektřiny a vnitřní teplotě, dává na výběr z uložených potravin. „Maruno víš, že ty dva jogurty budou za 35 min prošlé“? předávám hlášení z displeje dál. „Tak si ho vem a vyjeď mi všechny chybějící časté položky, zítra to naláduju od eShopu“ ozývá se z ložnice. „Hm“ mručím, na souhlas, zatím co jogurt už je minutu po své fyzické smrti a blaží můj žaludek. Smrt jogurtu neušla ráno pozornosti dítek. Náramkové  hodinky zobrazují alert: „Vaši oblíbenou potravinu snědl otec“ „Taťko, tys mi sežral jogurt! “ ječí ráno synek u stolu. „Já? Ani omylem?“ Snažím se zapřít, že po krásně promilované noci, na mě přišla mlsná.“Tak se koukni na display, lháři jeden! Ranní debata u stolu je u konce.  

Všechna ta čidla se senzory a různé vymoženosti v přístrojích, nejen že budou pomáhat a chránit. Ale o to více i žalovat, kde jste se pohybovali, co jste dělali, s kým jste se stýkali. Neustálý příliv všemožných vychytávek, ve mně buduje pocit, že z vlastní leností a pohodlnosti si sami na sebe šijeme bič, kterým nás velký Bratr zpráská dle libosti, za cokoliv, a bude-li to nutné spustí dálkově řízenou  destrukci, možná i za ten v noci sežraný jogurt.

S přáním hezkého dne

Jaroslav Komosný