České umírání,

přinesla do našich domovů iDnes, děkuji výjimečně zajímavé, avšak tristní čtení o našich koncích. Současně však i zrcadlo o stavu společnosti, jako celku, nás jednotlivcích o radikální přeměně myšlení a  chování české  společnosti na přelomu 20. a 21 století.  V čem jsme vyspěli, pokročili?

Chceme-li se pitvat v příčinách tristních konců přestárlých občanů a opuštěnosti ve smrti, je třeba nejprve pohlédnout do svého nitra. V něm v poslední době nalézáme spěch za prací, penězi, sobeckost, lhostejnost k okolí a svým blízkým. Možná někdo při čtení mých myšlenek  nabude pocit, že jsem věřící a budu kázat.

Vůbec. Jsem ateista, jako prase. Spíš to asi bylo uvědomění si sounáležitosti a odpovědnosti k těm, kdo byli na počátku toho, abych byl. Abych si prošel tím vším, co dělá život, životem.

Splátkou za půjčku by mělo být to, co mi bylo poskytnuto. Tohle uvědomění přišlo teprve tehdy, kdy moje návštěva z mnoha  u otce v nemocnici byla tou poslední. Otcův spolupacient si mě postěžoval:"Nechce si povídat, asi spí“. A on opravdu spal. Spánkem blažených. Uprostřed toho všeho mumraje, ani nemocniční personál neměl šajnu o tom, že skonal, pokud jsem jim to neoznámil. 

To, že konec je v dohlednu, tím jsme oba  smířili. S čím jsem se nesmířil, že v tom konci zůstal sám. 

Ano tati, jak jsem ti slíbil, mamku dochovám doma. Ona je tím posledním, kdo tu s se mnou je, a mohu cítit její přítomnost, protože až tu nebude, zůstanu zde, jako pomyslný kůl v plotě, který svůj štafetový kolík předal dál.

Splátku za půjčku, neočekávám a ani nemohu. Osobní kontakt, vzájemné cítění  člověčenství,  to vše se zaprodalo ve jménu okamžiku štěstí, spěchu, práce, peněz, smartphonů, tabletů, a kdo ví čeho, čím si tyto pocity usnadňujeme, nahrazujeme.  

P.s. Podíl a vliv státu záměrně nerozebírám, ten je znám.

S přáním hezkého dne a blízkosti svých bližních.

Jaroslav Komosny