Za pár dní si připomeneme den, kdy na území tehdejší ČSSR vstoupila vojska Varšavské smlouvy. V souvislosti se vzpomínkami na toto období, je nutno si připomenout, že to bylo období falešných nadějí. V celkovém pojetí, oprostíme-li se od politiky byla 6o. léta, svým způsobem zlatá léta, mě tehdy bylo neuvěřitelných třináct let. Myslím, že si můžeme ukazovat utržené šrámy: tuhle mám z bojů na Somě, tuhle od Stalingradu, tuhle z bojů o rozhlas v 68, ale nemá smysl si to stále drbat, jako štípanec komára.
Ihned po válce, USA spolu s naverbovanými německými příslušníky špiček Gestapa, Abwehru, utopili levicové hnutí v Itálii, čímž zabránili poválečné Itálii zmítané chaosem, v levicové orientaci. Obdobně na tom bylo i Řecko, kde USA, ale zvětší části V. Británie instalovala vojenskou chuntu.
Ač USA byla považována za kolébku demokracie, skutečnost byla poněkud odlišná. V samotných USA , CIA a FBI potírala levicové hnutí. V Americe, vznikl výbor pro neamerickou činnost, který vyšetřoval činnost Američanů v levicovém hnetí a ve prospěch SSSR. I politický monstr proces si Amerika odbyla – Rossenbergovi. Krom toho v USA frčela tzv. rasová segregace – téměř podobná té zrůdné – německé, jen s tím rozdílem, barevní Američané nekončili v krematoriu, ale mnozí byli v potyčkách s bílými zabiti, omezování an svých ovčanských právech, či jinak státem šikanování.
Hodnotí-li s odstupem organizace ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů)– tehdejší 50 léta, jako období komunistického teroru, nezoufejte, obdobně se činily i demokratické USA vůči svému obyvatelstvu.
Počátkem 60. let se USA vojensky angažovaly ve Vietnamu, na základě smyšleného útoku na americkou loď v Tonkinském zálivu, o mnoho let později je obdobná strategie použita v Iráku, ale úlohu tam sehrály chemické zbraně. Pokud se domníváme, že 68. rok byl závanem svobody, byl to opravdu jen závan, asi jako když doma otevřete okno a dveře, a necháte byt trochu proluftovat. Zatím co USA neúspěšně válčila ve Vietnamu a posléze i v Kamboži a Laosu, v ČSSR nastal mocenský boj komunistických špiček o tzv. socialismus s lidskou tváří.
Tedy uvolnění ovzduší, ale jen v mezích zákona. Toto politické uvolnění k nelibosti SSSR nakonec vyústilo v okupaci ČSSR. Vojensko-politicky to zapadalo do rámce studené války, takže ani za ostnatým drátem na západní hranici, tento akt nevyvolal až tak velké zděšení, neboť NATO bylo ujištěno, že vojska SSSR západní hranici ČSSR nepřekročí.
Pro USA to byla svým způsobem úleva, neboť měsíc, co měsíc posílaly do Vietnamu, Kambože a Laosu na 35 tisíc vojáků, statistiky dnes hovoří o tom, že na Vietnam dopadlo 2x tolik bomb, co na nacistické Německo, krom toho v USA častěji propukaly domácí nepokoje – rasové, odpor k válce ve Vietnamu.
Obě mocnosti, jak USA, tak i SSSR disponovaly jadernými zbraněmi. Mnohé dnes již odtajněné dokumenty ukazují, že svět stál několikrát doslova nad propastí jaderné války (konflikt Korea, Kuba, Vietnam, Indonésie). Věci, které nešly protlačit politicky, protlačila hrozba atomem. Z tehdejšího vojensko – politického pohledu byla okupace ČSSR Sovětskými vojsky věci SSSR. Ať by se v té době událo na území ČSSR cokoliv, západ by ČSSR nevtrhl.
Pro tehdejší západ bylo přijatelnější přijímat emigranty, ale zase to mělo svou druhou tvář.
Pokud nebylo západu co nabídnout – znalosti, vědomosti, politicky se angažovat proti východu apod. byl jste nýmand. Pokud vojka VS a SSSR zůstala jen v ČSSR, zůstal západ „klidný“, protože měl sám problémy se sebou. Vezmeme-li vpotaz případnou intervenci západu do ČSSR, tak by se rovnala zhoubnému boji nacistického Německa na dvou frontách, použití jaderných zbraní oběma mocnostmi nebylo vyloučeno, ba naopak osvědčeno jako efektivní bojový nástroj.
Pokud by si USA a SSSR uvědomily zbytečnost svého počínání o mnoho let dříve, než v 89. roce, byla by situace úplně někde jinde. Ale na to nenazrál čas – politicky, ekonomicky a lidsky, aby se představitelé obou mocností dokázaly shodnout.
