... a doba je godotovská!

„Katastrofa!“ pravila Suzanne Beckett jednoho říjnového odpoledne roku 1969 v Tunisu, kde trávila s manželem pozdní dovolenou. Může se zdát překvapivým, že tak reagovala na zprávu, že Královskou švédskou akademií věd právě byla udělena Nobelova cena za literaturu Samuelu Beckettovi, Susanne ovšem věděla své, Samuela už znala přes čtyřicet let. Zprvu jen jako tenisového partnera, později i coby přítele, milence, spolubojovníka v hnutí odporu a posledních osm let také manžela. Znala jeho depresivní stavy, nechuť ke konverzaci i děsivý strach z lidské společnosti, a bála se dalšího zájmu veřejnosti. Navíc by si přála mít manžela jen pro sebe.

Jenže Beckettův osud vlastně katastrofy provázely již od zrození. Narodil se v pátek 13. (na Velký pátek 13. dubna 1906), přesně mezi dvěma z největších katastrof počátku 20. století - pět dní před tím zničila erupce Vesuvu Neapol, pět dní poté bylo zemětřesením zničeno San Francisco. Jako by snad i příroda chtěla předznamenat příchod osobnosti, jejíž život i tvorba se v existenciálním hloubání budou dotýkat samého dna zoufalství.

Pokud to ovšem bylo předurčení, neprojevilo se hned; k literátům, nad jejichž nuzným dětstvím bychom mohli ronit slzy, Samuel určitě nepatří. Narodil se do rodinného sídla starobylého rodu Becquetů ve Foxrocku (nyní součást Dublinu), vzdělání získával v prvotřídních školách, matka May mu již od pěti let platila hudební školu, tenis ho učil otec William na rodinném kurtu - obzvláště ovšem vynikal jako hráč kriketu. Na dublinskou Trinity College jej jistě přijali díky pronikavému intelektu, svou roli ovšem mohla hrát i perspektiva vítězných utkání univerzitního kriketového týmu (Beckett je ostatně podnes jediným laureátem Nobelovy ceny, který je zařazen mezi nejlepší hráče historie ve Wisden Cricketers‘ Almanach, zvávaném „Bible kriketu“).

Na Trinity však Beckett projevuje krom nadání sportovního talent i jazykový: studuje současně angličtinu italštinu a francouzštinu, která jej posléze zavádí i do Paříže. Tam se coby literární novic seznamuje s Joycem, který se mu stává rádcem v počátcích tvůrčího psaní.  Jejich vztah ovšem po čase chladne, když Beckett neakceptuje náklonnost Joyceovy dcery Lucie (pravděpodobně dělá dobře, depresivní Samuel a schizofrenní Lucie by měli mít společného spíše psychoterapeuta než domácnost).

Už ve Francii se Beckett prezentuje několika přednáškami angličtiny a v roce 1930 se vrací předávat poznání i na dublinskou Trinity. To už jej ale naplno postihují první vlny depresí, a ty jsou společně se znechucením akademickým prostředím již po roce důvodem brzkého rozloučení s pedagogickou kariérou. Po pobytu v psychiatrické léčebně se snaží nacházet úlevu v psaní a cestování. Po návštěvě Německa se stává výrazným odpůrcem nacismu a nacistů, na jejichž adresu po příjezdu do Paříže prohlašuje: „Jsou to barbaři!“

Beckettovi však opět nastává krutá doba. Znovu jej trýzní období depresí, pečuje o těžce nemocnou matku, rozchází se s bohatou dědičkou Peggy Guggenheimovou, osudovým se mu pak stává leden 1938 a jedno pařížské nároží. Odmítá tam nabídku služeb od jakéhosi pasáka, který však na odmítnutí odpovídá bodnutím nožem do hrudníku. Ač k tomu nemá  daleko, Beckett neumírá. Osudovost je ovšem v tom, že jej k nemocničnímu lůžku přichází navštívit Suzanne Déchevaux-Dumesnil, a zrodí se tak vztah, který vydrží po příští půlstoletí.

Po válce získává Beckett Kříž za statečnost v boji proti nacismu, vrací se do Paříže, píše dál francouzsky, ale současně také překládá vlastní díla z francouzštiny do angličtiny, píše rozhlasové hry pro BBC... 

Pro nás ovšem je podstatné, že už nazrála doba pro Godota.

Čekání na Godotapíše Beckett od 9. října 1948 do 29. ledna 1949. Vydává je v roce 1952 (Éditions de Minuit). Premiéru má Godot v režii herce Rogera Blina (hraje Pozza) 4. ledna 1953 v Théâtre de Babylone. Po ohromném úspěchu v Paříži dobývá Godot Německo, Evropu (u nás Na zábradlí, 1964), Britské ostrovy, svět... V anketě deníku Le Monde 100 nejdůležitějších knih 20. stoletíobsadilo Čekání na Godota 12. místo.

Po Godotovi píše Beckett ještě další pozoruhodné texty prozaické i dramatické, překládají jej do desítek jazyků. Píše až do své smrti, ale postupně publikuje méně a méně, s každým dalším dílem je psaní stále obtížnější, v posledku jsou pro něho zhusta slova již jen „marným poskvrněním ticha a nicoty.“

Suzanne umírá 17. července 1989, ještě téhož roku ji následuje i Samuel. Na Cimetire du Montparnasse, pod žulový náhrobní kámen, který smí mít podle jeho výslovného přání „jakoukoli barvu, pokud bude šedá.“

Středa 22. prosince 1989. Nad Václavským náměstím se kývají vlajky, Marta Kubišová se modlí: „Ať mír dál zůstává s touto krajinou!“ a Samuel Barclay Beckett umírá.

A doba je godotovskou....

-vtg-

Za spolupráce s Blog iDNES.cz