„Není nic srandovnějšího než neštěstí...“

                                                                                                     „Není nic srandovnějšího než neštěstí                                                                                                      – není nic grotesknějšího než tragičnost.“                                                                                                                                            (Samuel Beckett)

     Čekání na Godota se už při svém prvním uvedení na scéně Théâtre de Babylone stalo divadelní událostí Paříže (přestože hru před tím údajně odmítlo na pětatřicet režisérů). A nejen to. Godot úspěšně dobyl celý svět, v anketě deníku Le Monde o stovku nejvýznamnějších titulů 20. století se Čekání na Godota vyhouplo až na 12. místo, v roce 1969 získal Samuel Beckett Nobelovu cenu za literaturu. Přesto, když se jej později ptali, v čem spatřuje příčiny tohoto fenomenálního úspěchu, prý Beckett odpovídal: „Vlastně to všechno byla jen taková náhoda.“

     Ledasco je náhoda. Ani termíny prvních uvedení této první inscenace Českého komediální klubu ČKK 54 jsme nestanovili na 28. a 29. ledna proto, že právě 28. ledna Samuel Beckett dopsal poslední výstup Čekání na Godota a 29. ledna text hry dokončil. To jsme zjistili až později. Vždyť ani ten leden jsme nevybrali kvůli tomu, že právě v lednu byl v Théâtre de Babylone* Godot uveden poprvé anebo že v lednu byl Godotem znovuobnoven i činoherní provoz na Nové scéně Národního divadla, ba ani autora a titul jsme nevolili u vědomí skutečnosti, že od počátku normalizace nesměli na českou profesionální scénu ani Godot ani sám Beckett. Prostě to tak všechno jaksi vyšlo, jsou to jen takové náhody. 

     I když, co je vlastně náhoda...?

     Náhodou ovšem v žádném případě není, že od samého počátku příprav na inscenaci jsme si byli vědomi, toho, že i naše doba je godotovskou. Čekáme. Čekáme na kohosi či cosi, v čem doufáme nalézt naplnění, šanci na nový začátek, a každý večer nás zhusta znovuposouvá kamsi před včerejší ráno. Každý den znovuobjevujeme východisko: „Co se takhle oběsit?“ a každý den znovuzjišťujeme, že oběsit se vlastně můžeme až zítra. Odejít nemůžeme, protože čekáme, a přestat čekat nemůžeme, protože čekání je nadějí. 

     Všichni jsme Vladimíry i Estragony, a možná jsme si i Godoty. 
_______________________________________________ 

* Na Boulevardu Raspail v čísle 38, kde sídlíval Théâtre de Babylone, je nyní provozovna optiky, a provozovna optiky byla nápomocna i při zrodu naší inscenace. I to může být zajisté náhoda, ale kéž by to předznamenávalo, že se budeme umět dívat a že dokážeme vidět.

-vtg-

Psáno pro

Foto z inscenace © Pavel Hrdina

Za spolupráce s Blog iDNES.cz