Rozvázaný uzel

Dostala jsem několik emailů ohledně nemoci, ohledně zvládnutí "titulu" ležícího člověka, který má dny stejné jak líně tekoucí řeka.

Není pravdou, že se nic neděje a není pravdou, že by se druhý nezachoval stejně. Rakovina zamává s každým a já si nikdy nepřestanu vyčítat, že onen první zásah naší rodiny, nebyl řešen jinak. Tatínkovi diagnostikovali rakovinu plic čtvrtého stupně. Jen tak mezi řečí nám oznámili, že má půl roku.

Tehdy, před sedmnácti lety jsem si žila pohodový život a nenapadlo by mne, že se tatínkovo mlčení později promítne při mé nemoci. Mlčeli jsme, celá rodina. Název rakovina nikdo nevypustil z úst. Vzpomínám na mého tatínka, jak seděl na balkóně, oči upřené "nikam". Všechny své pocity a obavy držel v sobě. Možná nás chránil, možná se bál toho, co přijde. Odešel osm měsíců od začátku léčení a mně je hrozně líto, že jsem ho nepřiměla, aby se svěřil.

Když jsem onemocněla já, netajila jsem se se stavem, všechny pochybnosti i strach vypluly na povrch. Mohla jsem mluvit. Žalovala jsem druhým. Po měsíci šoku a seznámení se s nemocí nebylo nic, co by stálo mezi mnou a druhými. Rakovina se stala součástí debat, plánů pro budoucnost i memento pro druhé. Okolí mazalo k lékařům, černý humor držel nad vodou. Nedokázala jsem si představit, že bych na všechno zůstala sama. Každý den se stal čekáním na zázrak. Rodina se neděsila, když mi odpadla část kosti, nehroutila se při zvýšené teplotě. Jen tehdejší přátelé odpadli. Nedivím se a nezazlívám jim to. S ležákem se těžko mluví o sjezdu kánoí nebo plánech na víkend.

Rakovina  z nás nedělá duševní "mrzáky", promiňte mi ten výraz. Jsme pořád stejní, poučení a vyškolení pro případný nezdar. Chceme být politováni, pohlazeni a vzati zase zpátky do děje. Chceme, aby se s námi počítalo. Nemáme nakažlivou nemoc.

Můj den není obyčejný. Nikdy jsem nepřečetla tolik knih, nikdy jsem nezhltala tolik nových příběhů a nikdy jsem neměla tolik přání jako teď. Těším se na zítřek. Těším se na všechno, co mne potká. Pomáhejte těm, co nemají to štěstí žít normální život. Tahle nemoc si nevybírá. A je jen na nás, komu, jak a kdy podáme ruku a zvedneme ho ze země.

Víte, kolik lidí na to čeká, jen o tom nemluví?

..

Odkapává čas i voda,
hodinu po hodině.
Tvé činy, pády, dohoda
s osudem a ve vině.
 
Napětí, co nemá konce,
ukrývané dojetí.
Lovec nebo oběť honce,
zlato i kal a smetí.
 
Kapka, ten zvuk táhlé noci,
prodlužující se stín.
Stesk se smutkem ve své moci
a suchý trs jeřabin.
 
Marně těkáš po pokoji,
potlačuješ v hrdle vzlyk.
Víra rány nezahojí,
snad jen prášků několik.
 
Nepočítej prošlé roky,
řekni si, tak čert je vzal.
Najdi řeku místo stoky,
voda i čas běží dál.