Často slýcháme, že demokracie už nefunguje a že se přežila. Říkají to hlavně ti, kterým je demokracie permanentně trnem v oku a překáží jim v realizaci vlastních představ o uchopení moci. Takoví se budou ozývat stále častěji. Ale co když přežitkem není demokracie, ani volební systém, nýbrž představa o silném státu, kterému odevzdáme do rukou naše svobody a on nás všechny společně povede ke štěstí a spokojenosti?
Do sněmovny se dostalo hned sedm stran, další dvě strany k tomu svým výrazně rostoucím volebním ziskem mají našpápnuto. Ukazuje se, že i v rámci tak malého území, jaké představuje Česká republika, se volební preference zásadně liší napříč společností i napříč regiony. Relativně svobodné politické prostředí je příčinou toho, že politická moc se rozdrobila mezi celou plejádu stran, z nichž některé vlastně ani samy neví, co chtějí nabídnout, ale téměř všechny kladou důraz na silný stát a svou vlastní moc.
Lze vůbec za takových podmínek sestavit stabilní vládu s jasnou politickou odpovědností? Lze najít kompromisní řešení? A má vůbec smysl takové řešení hledat? Vždyť kompromis není synonymem pro všeobecnou spokojenost či pro výhru všech. Naopak často vede k výsledku, který vlastně není přínosem pro nikoho. Naše životy a představy se staly příliš rozmanité na to, aby každý jejich okamžik byl direktivně svázán legislativou, daněn a dotován, a přitom se vyhovělo představám všech nebo alespoň většiny.
Strany zvolené v letošních volbách nepřinesou ani změnu, ani blaho. Nepřinesou pravděpodobně vůbec nic, což lze v kontextu dosavadního vládnutí vnímat spíše pozitivně. Letošní volby mohou být u velké části voličů mezikrokem k novému pojetí smyslu státu - jeho zeštíhlení a omezení moci politiků, neboť je to jedno z východisek ze současné situace. Je na čase přestat vzhlížet ke stranám, které říkají, že zařídí blaho, protože taková věc zjevně není reálná. Žádní politici nám nevytvoří ráj na Zemi. V tomto ohledu musíme začít sámi u sebe. Stát a politici by nám akorát měli co nejméně házet klacky pod nohy.
