Rod hrabat Pálffy patřil k nejváženějším a nejzámožnějším uherským rodům. Asi nejznámějším majetkem tohoto rodu byl velmi známý zámek Bojnice. Jeho příslušníci žili nejen v Uhrách, ale také u nás, zejména na Březnici.
Rod hrabat Pálffy patřil k nejváženějším a nejzámožnějším uherským rodům. Asi nejznámějším majetkem tohoto rodu byl i u nás dobře známý zámek Bojnice. Jeho příslušníci žili nejen v Uhrách, ale také v řadě dalších zemí monarchie, včetně našich zemí.
Rodina má své kořeny ve 14. století a postupně se stala rodem magnátů, jedním z nejzámožnějších v Uhrách a později Rakousku-Uhersku, rod se rozvětvil a získal nejvyšší zemské úřady i pocty.[1]
„Českou linii založil hrabě Rudolf (1750-1803), který se roku 1782 oženil s Antonií hraběnkou Kolowrat-Krakowskou (1763-1842). Jeho vnuk Eduard (1836-1915) zdědil po svém vzdáleném příbuzném Janu Nepomuku (Hanuši) hraběti Kolowrat-Krakowském-Nowohradském (1794-1872), posledním členovi březnické větve rodu, jeho alodní[2]statky Březnice, Hradiště a Meklín. Další Hanušem Kolowratem držené statky, fideikomisy[3] vymřelých linií Nowohradských a Liebsteinských z Kolowrat, přešly na dědice z rodu Kolowratů.
Eduard Pálffy spolu se zmíněnými statky získal také nárok na erb a predikát svobodných pánů z Újezda (původně Jeníšků z Újezda) a to na základě povolení testamentárně odkázat tyto rodinné atributy, které bylo 20. dubna 1725 uděleno baronu Janu Josefovi z Újezda ( †1728), poslednímu členovi tohoto rodu. Znak a predikát přešel nejprve na Kolowraty a později, na základě dalšího povolení uděleného 6. dubna 1871 Hanuši Kolowratovi, na Pálffye. Krátce na to, co Eduard Pálffy zdědil po Hanuši Kolowratovi Březnici a další statky, požádal císaře o povolení změny znaku a jména, které mu císař udělil nejvyšším rozhodnutím z 24. června 1873. Certifikátem c. k. ministerstva vnitra mu pak bylo potvrzeno právo psát se hrabě Pálffy z Erdödu, svobodný pán z Újezda (Graf Pálffy von Erdöd, Freiherr von Ujezd) a spojit erby obou rodin.“[4] Eduard také zakoupil Pálffyho palác v Praze na Malé Straně, kde je dodnes vytesán jeho erb s jelenem a jeníškovským jednorožcem. Roku 1902 jej prodal státu pro místodržitelský archiv.
Březnické panství a další statky zdědil po Eduardovi jeho jediný syn Jan Nepomuk (1872-1953), manželkou mu byla Ferdinanda hraběnka Wurmbrand-Stuppach. Jan Nepomuk byl vášnivý cestovatel a sběratel exotických předmětů i propagátor fotografie. Byl také poslancem říšské rady i českého zemského sněmu. „Společně s některými dalšími zástupci české šlechty podepsal deklaraci na obranu československého státu a národa z 24. ledna 1939 a poté i se synem Karlem (1900–1979) se v září 1939 připojili k Národnostnímu prohlášení české šlechty, ale již roku 1941 přijali oba německé říšské občanství. Karel se spolupodílel na řízení majetku, především březnicko-merklínského a bydlel na zámku v Merklíně. Sám byl znám i v republice jako hipolog, ctitel a propagátor dostihového sportu. Zastával funkci generálního ředitele pro správu a řízení velkostatků svého otce. Po přijetí říšského občanství narukoval do wehrmachtu, ale válku přežil. Po konci války byla zamítnuta žádost rodiny o obnovení ČS občanství. Postupně celá rodina odešla na panství do oblasti Salzburgu v Rakousku. Stalo se tak v červnu 1946, kdy z Merklína odešla manželka Karla Pálffyho Ilona hraběnka Hoyos-Stichsenstein (nar. 1907) se čtyřmi dětmi (Ladislav, 1931; Terezie, 1934; František, 1937; Marie, 1941) a svou matkou.“[5] Jan Nepomuk zemřel 11. 5. 1953 ve Štýrském Hradci a Karel 8.4.1979 v Mariapfarr im Lungau, Ferdinanda Wurmbrand-Stuppach 2.1.1954 v Grazu.
Tak se uzavřely dějiny rodu v našich zemích a jeníškovský jednorožec definitivně opustil Březnici. Bohužel mytologické zvíře z erbu příliš neodpovídalo skutečnému životu posledních potomků rodu, který nebyl pohádkový, stejně jako naše dějiny. Přímí potomci Karla žijí dodnes v Rakousku.
[1] „Za prvního člena rodiny je považován Pavol Konth (manžel. Kateřina Illes) doložený v roce 1383. Jeho synem byl Pavol Pálffy (manž. Anna Geréb) doložený v roce 1425. V letech 1480 až 1482 je zaznamenán Mikuláš de Dercsika et Ráró, manžel Kateřiny Kanyizsayiové, jejich syn Vavřinec bojoval u Moháče. Podle predikátu rod pochází z Bratislavské župy z obce Júrová (Dercsika). Vavřinec byl ženatý s Annou Bánffy de Uylak a měli spolu syna Pavla de Dercsik et Raró. Pavel měl syny Petra zv. Velikého, který se oženil se Žofií Dersffyovou, Vavřince Literata († 1559), který zemřel bez potomků, Řehoře Pálffyho de Kapolna (ves Kaplna v Bratislavském kraji) a Kryštofa, který v roce 1548 darem obdržel varaždinské statky Hegh a Dwnyhrowcz.“ in PONGRÁCZ, Denis, Atlas osobných pečatí I., Bratislava, 2019. S. 318 - 322
[2] Alodiální statek je starší označení pro úplné vlastnictví nemovitých věcí a statků, se kterým vlastník mohl volně nakládat. Nemusel je tedy odkazovat členům svého rodu.
[3] Fideikomisní (svěřenský) statek či vlastnictví, u kterého majetek přecházel jen na členy určité rodiny, rodu (aby bylo zabráněno jeho drobení)
[4] https://www.novanobilitas.eu/rod/palffy-z-erdodu-svobodny-pan-z-ujezda
[5] https://www.merklin.cz/obec/od-minulosti-k-soucasnosti-merklin-1356-2006/majitele-obce-a-nejvetsi-vlastnici/
