Syrie je tradiční „píseček“ Ruska. Spojenectví Syrie a SSSR po desítkách let nikdo nevymaže. Tj pro Rusko je to ideální bitevní pole, tisíce Syřanů hovoří rusky, skoro všichni vyšší důstojníci studovali v Rusku.
Syřané používají ruskou techniku a taktiku i strategii. Zpravodajské informace a znalosti terénu má ruská rozvědka z první ruky. Poněkud neobratné přešlapování západních zemí kolem Syrie je dle mého způsobené, že mají málo hodnověrných informací. Dostávají liché vstupy, které vedou k zkreslování situace – krach výcviku místních spojenců, velmi kusé informace o oddílech opozice vůči syrskému režimu atp.
Myslím, že Vladimír Putin chce využít těchto výhod podporou jasně definované (dnes již po měsících bojů velmi oslabené) vojenské síly v regionu. Vojsko Asada je totiž zřetelně definované, s jasným velením a nyní již s oddaným jádrem bojovníků. Při vší úctě, roztříštěná těžko uchopitelná syrská opozice toto nenabízí. Asad se má šanci vrátit do hry, upevnit své postavení a naklonit si další síly v regionu.
Ostatně Rusko stejně jako ostatní země s velkými armádami potřebuje vést aktivně válečné operace. Armáda USA není mocná jenom proto, že by měla výbornou výzbroj, financování a schopné velení, ale i proto, že vše si může tzv. zkoušet ve skutečném boji. Obří operace - Irák, Afgánistán, africké konflikty - jen skutečný boj prověří schopnosti a vede k zdokonalování. Rusko v posledních letech vedlo pouze lokální konflikt s Gruzií, a tzv. hybridní boj bez boje na Krymu (jak je teď moderní nazývat operace speciálních sil) a disponuje omezeným kontingentem specialistů a bojovníků v Donbasu. Ruská armáda potřebuje větší válečné operace jako sůl. Všechny konflikty dosud vedly k zlepšování ruské bojeschopnosti a odhalování zastaralých a zaostalých míst. Pro ruské letectvo, zpravodajce, vojenské odborníky je Syrie přímo živou vodou a využijí této příležitosti maximálně.
Vladimír Putin podporou syrského prezidenta demonstruje blízkovýchodním hráčům v regionu, že může zasáhnout nejenom diplomaticky na obranu zájmů partnera, který se rozhodne spolupracovat v určité oblasti s Ruskou federací. Syrie byla samozřejmě velkou diplomatickou hrou Sergeje Lavrova a jeho týmu diplomatů, kteří obratně uchránili syrský režim před osudem Kadafiho.
Cíle jsou nyní dle mého zpravodajské upevnění pozice na Blízkém východě, ono koordinační centrum v Bagdádu, jasná podpora Asada a samozřejmě i stabilizace regionu a potlačení IS jako poboční efekty úsilí. Pro Rusko jsou islamisti stejným nebezpečím jako pro ostatní. Snad všichni komentátoři pomíjejí, že těžké boje v Kunduzu v Afgánistánu, odkud přicházejí nejasné informace, jsou skoro na hranicích Tadžikistánu, se kterým má Rusko spojeneckou smlouvu a může být lehce vtaženo do konfliktu. Souvislost s utíšením Donbasu je také zřejmá. Ukrajina zmizela z titulků novin, to je výhoda pro V. Putina, ne Ukrajinu.
Tak či onak je situace velmi tekutá a deklarované cíle se mohou ze dne na den měnit. Ostatně válka si vždy žije vlastním životem. Myslím, že jsme svědky největších zákulisních diplomatických her od konce studené války mezi Ruskem a západem. Každý komentář může být relevantní i zcela mylný.
