Pánové Skotak, Lucas, Kubrick či Scott, skuteční doyeni sci fi filmů našli inspiraci i u sovětského filmu, konkrétně režiséra Pavla Klušanceva (25.2.1910 Sankt Petersburg – 27.4. 1999 Sankt Petersburg).
Pavel Klušancev se narodil v rodině zemského lékaře a vysokého úředníka Ministerstva průmyslu a obchodu, jeho otec dokonce získal na sklonku ruského impéria osobní šlechtictví za zásluhy o říši, zemřel ještě v době občanské války, matka byla v domácnosti, v době první války obětavou ošetřovatelkou raněných, zemřela při blokádě Leningradu. Pavel Klušancev v těžkých dobách po občanské válce žil s matkou, kterou živil. Sám si sestrojil soustruh, na kterém vyráběl nábytek na prodej, doučoval studenty, obkresloval technické plány. Jeho řemeslná zručnost ve spojení s tvůrčím duchem (naučil se ostatně číst i psát již ve čtyřech letech) mu byly později oporou při jeho filmové tvorbě. Vystudoval Leningradský fototechnický institut, následně pracoval ve studiu Belgoskino a později slavném Lenfilmu. Je pochován na Smolenském hřbitově Sankt Petersburgu.
Jeho filmCesta ke hvězdám(1958) velmi realistickým způsobem zobrazuje budoucnost dobývání kosmu člověkem. Klušancev se totiž po r. 1945 začal věnovat výlučně popularizaci astronomie (natočil dokumenty jako Polární záře, Meteority, Vesmír, Tajemství hmoty). V r. 1954 tedy začal připravovat barevný film, který tehdy nebyl běžný ani na „západě“. Byl to hraný sci-fi dokument o několika etapách budoucího dobývání kosmu - "Cesta ke hvězdám", který byl uveden do kin v r. 1957. Film začínal základním názorným výkladem principů letu rakety, rekapitulací pionýrských začátků raketové techniky (Ciolkovskij, Valier, Goddard, ruská skupina GIRD) a pokračoval očekávanými prvními lety do kosmu. Zvláštní místo zaujímá popis rotující orbitální stanice pro desítky lidí, s umělou gravitací a skleníky, a nakonec první pilotovaný let na Měsíc.
V tomto dokumentu použil speciální efekty a postupy, které Stanley Kubrick o více než desetiletí později použil pro svůj film Vesmírná odysea 2001. Některé sekvence z tohoto filmu téměř přesně odpovídají mnoha scenériím z Kubrickova filmu. Film obsahoval na danou dobu nadprůměrné efekty a byl i výtvarně a svojí atmosférou velmi na výši. Jeho technickým poradcem byl Michail Tichonravov, tehdejší skutečný konstruktér prvních ruských družic a meziplanetárních sond, vč. Sputniku.
Stejně tak i film Planeta bouří z roku 1962 inspiroval tvůrce sci-fi. Úspěšná adaptace románu Alexandra Kazanceva o výpravě na Venuši patřila ve své době k zdařilým filmům, který si získal své početné fanoušky i na "západě". Práva k filmu koupily i americké společnosti a byl uváděn pod názvem Cesta na prehistorickou planetu (1965) a Cesta na planetu prehistorických žen (1968), obě verze byly silně pozměněné montážemi a v titulcích byly vymazány jména sovětských herců a nahrazeny smyšlenými jmény. Významné stopy filmů Klušanceva lze nalézt i ve Hvězdných válkách. George Lucas měl při své první návštěvě Ruska v době perestrojky dokonce nazvat Klušanceva „Kmotrem Hvězdných válek“, tento výrok však není doložen, ale Lucas Klušanceva velmi ctil. Stejně tak i Robert Skotak použil některé postupy sovětského režiséra v Titaniku. Skotak měl možnost se s režiserem setkat v roce 1992. Stopy Planety bouří lze nalézt i v nejnovějším Prometheovi Ridleyho Scotta.
Tolik krátké připomenutí tohoto režiséra při příležitosti uvedení prozatím posledního dílu Hvězdných válek, je zajímavé shlédnout jeho filmy a sledovat otisky v pozdějších dílech velkých tvůrců sci-fi.
