Salzburské knížecí arcibiskupství ( Fürsterzbistum Salzburg nebo Erzstift Salzburg), byl církevní stát. Tvář a charakter mu vtiskla knížata arcibiskupové, bez kterých byl zde nebyla ani hudební tradice ani památky
Salzburské knížecí arcibiskupství ( Fürsterzbistum Salzburg nebo Erzstift Salzburg), byl církevní stát, v čele kterého stál kníže arcibiskup salzburský. Na rozdíl od větší a dodnes existující salzburské arcidiecéze šlo o území, na kterých arcibiskup vykonával nejen duchovní, ale i světskou moc. Arcibiskupství jako samostatný stát zaniklo během napoleonských válek sekularizací v letech 1802 až 1803 a na jeho území vzniklo kurfiřství, které získal dosavadní velkovévoda toskánský Ferdinand III. jako náhradu za vlastní ztracené území, kurfiřství však netrvalo déle než dva roky a vystřídalo jej vévodství v rámci Rakouského císařství, které jej následně ztratilo ve prospěch Bavorska v roce 1809. Definitivně přiřkl Salzburk Rakousku až Vídeňský kongres roku 1824. Tehdy se obnovené arcibiskupství stává korunní zemí monarchie a dnes zemí spolkovou.
Ve své době bylo arcibiskupství velmi bohatým a vlivným státem skrze těžbu vzácné soli i zlata a salzburský arcibiskup byl popředním knížetem Svaté říše římské s rozsáhlými právy a privilegii. Arcibiskupy se stávali muži církve z velmi staré a vysoké aristokracie, kteří každý svým dílem přispívali k rozvoji země a hlavního města, až dokud se z regionu a sídelního města nestaly barokní perly alpského podhůří na obou březích řeky Salzach.
Salzburk měl i vlastní aristokracii pocházející povětšinou ze starých říšských rytířských rodů, původně ministeriálských, která tvořila elitu země spolu se zámožnými patriciji a církevními hodnostáři. Do šlechtického stavu povyšovali významné osoby a své služebníky i arcibiskupové (jsou doloženy nobilitace z let 1538-1631 a 1724-1802). Najdeme zde tedy rody původem ze zemí rakouských i horního Bavorska a svou stopu zde zanechaly i osoby ze zemí Koruny české.
Památky na tyto osoby nalezneme, když pozvedneme hlavy k fasádám budov a chrámů. Jsou jimi erby, které označovaly vlastníky budov či lidi, kteří se zasloužili o jejich výstavbu či zvelebení.
Především ve městě vidíme znak samotného města a arcibiskupství.
Můžeme zde vidět erb Františka Antonína knížete z Harrachu na Rorau (německy Franz Anton Fürst von Harrach zu Rorau, 2. října 1665 Vídeň – 18. července 1727 Salcburk), který byl rakouským říšským knížetem arcibiskup. Od roku 1701 byl jmenovaným koadjutorem vídeňské diecéze. V letech 1702 až 1706 byl kníže biskupem vídeňským, od roku 1705 koadjutorem salcburského arcibiskupa, a v letech 1709 až do své smrti v roce 1727 panoval jako jeden z nejvýznamnějších knížat-arcibiskupů Salcburského knížecího arcibiskupství. Císařem Leopoldem I. byl ad personam povýšen do stavu říšského knížete. Zanechal po sobě množství barokních staveb snad od všech význačných architektů rakouského i českého baroka.
Z doby barokní je zde i erb Jana Arnošta hraběte z Thunu a Hohensteina (německy Johann Ernst Graf von Thun und Hohenstein, 3. července 1643, Praha – 20. dubna 1709, Salcburk) byl v letech 1679 až 1687 biskupem sekavským a od roku 1687 až do své smrti knížetem-arcibiskupem salcburským. Narodil se v Praze jako syn hraběte Jana Zikmunda z české linie rodu Thun-Hohensteinů, šlechtického rodu původem z Jižního Tyrolska, roku 1629 povýšené do stavu říšských hrabat (Reichsgrafen). I on zanechal mnoho barokních památek od význačných architektů své doby.
Z doby starší zde nalezneme na mnoha místech erb Leonharda von Keutschach (asi 1442 – 8. července 1519 Salcburk), který byl také kníže-arcibiskup Salcburského knížecího arcibiskupství. Narodil se pravděpodobně ve Viktringu, jako syn Otto von Keutschacha, soudce u panského soudu (Hofrichter), a Gertrudy von Möderndorf. Rodina Keutschachů pochází ze severního břehu jezera Keutschach. Jejich rodinným erbem je bílá vodnice na černém poli. Leonhard započal svou církevní kariéru jako kanovník augustiniánského řádu a později probošt kláštera Eberndorf. V roce 1490 byl povýšen na probošta salcburské kapituly a o pět let později (1495) byl zvolen za knížete-arcibiskupa. Zasloužil se o udělení práv městu Salcburk.
Z 16. století zde vidíme erb Johanna Jakoba von Kuen von Belasy (také: Johann Jakob Khuen-Belasi, * asi 1515; † 15. května 1586), který byl salcburský arcibiskup. Johann Jakob pocházel ze starého jihotyrolského rodu Khuen von Belasy, který byl v roce 1573 povýšen na říšského barona. Byl považován za muže bezpodmínečné zbožnosti, náboženské horlivosti, osobní integrity a bezúhonného chování. Arcibiskup Kuen-Belasy během své vlády realizoval především opatření na lepší obranu země a také opatření související s protireformací.
V rámci města Salzburk je zde i mimořádně heraldicky zajímavá erbovní deska (wappenstein). Ilustruje úzké vazby mezi zdejší šlechtou a arcibiskupstvím. Deska spojuje tři erby. Zleva je první erb Johanna Ferdinanda Freiherr von Törring zum Stein und Pertenstein (1571 † 1638 Bad Mergentheim), který byl komtur Řádu německých rytířů. Jan Ferdinand von Törring zum Stein und Pertenstein pocházel z šlechtického rodu Törring, který sídlil v Horním Bavorsku, a byl synem barona Adama II. von Törring zum Stein und Pertenstein, maršálka a tajného rady arcibiskupa salcburského, Adam byl v roce 1566 povýšen do hodnosti říšského barona. Matkou komtura byla Barbara Lucia von Greiffensee. Měli své rodové sídlo na hradě Pertenstein. Prostředním erbem s letopočtem 1624 je erb rodu hrabat von Kuen von Belasy a erb vpravo patří rodu von Lamberg. Patrně se jedná o Franzisku Klaru von Lamberg (+ 1709). Všechny tři osoby byli rodově spřízněni. Franziska von Lamberg byla manželkou Joachima Albeka von Törring. Barbara von Kuen von Belasy (prostřední erb) byla rozená von Törring. Všechny spojuje i hrad Pertenstein. Z rodu von Kuen von Belasy byl i arcibiskup salzburský a rody von Törring i von Lamberg patřily k rodům, jejíž členové sloužili arcibiskupům salzburským.
Salzburk je městem, kde působil slavný skladatel W.A. Mozart, ale erby nám připomínají, že tvář a charakter mu vtiskla knížata arcibiskupové, bez kterých by zde nebyla ani hudební tradice, ani památky renesance a baroka, které přitahují návštěvníky z celého širého světa, aby všude vyprávěli příběh města poblíž vrcholků Alp.
