Rád bych předložil čtenářům drobnou polemiku s blogem pana Andreje Ruščáka https://andrejruscak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=646458
Předně oceňuji, že takováto úvaha vůbec vznikla. Uvádím, že si považuji pohledů kolegy a ač jsem k nim velmi kritický, tak některé premisy taktéž považuji za platné.
Na prvním místě bych doporučil čtenářům zajímavou publikaci Velký regres z pera sedmnácti intelektuálů, renomovaných sociologů, politologů a filozofů, která vyšla i u nás v roce 2017 (Rybka Publishing). Pan kolega Ruščák v podstatě vychází z této publikace v úvahách o situaci v Polsku, USA či Rusku a jinde. Dále je třeba upozornit, že pojem „tekutá modernita“ je již ve značné míře překonáván jinými pozicemi sociologů a v sociologickém diskursu se spíše jedná o anachronismus. Nicméně pan Ruščák na něm staví svoji úvahu, a tak vstoupím do polemiky v rámci tohoto pojmu. Úvahy v blogu dle mého trpí jistými slabinami, které zamlžují pohled na společnost.
Autor předně předpokládá existenci jakéhosi normativního centra, které ví a zná návod na uspořádání společnosti. K věci přistupuje jako misionář, který přichází mezi divochy šířit normu, když si vypůjčím tento obraz známý z 18. století. To je protimluv. Tekutá postmodernita je právě proto tekutá, že již neexistuje vztah misionáře a divocha. Periferie a centra. Téma méně inteligentních voličů znamená, že se pak staví do role osvíceného smiřitele, který by rád vysvětloval - jako osvícenec učil myslet, ve skutečnosti ale opravdu jako samaritán – chce, aby jiní věřili v jeho politickou mantru. Citace: „Představte si je jako sirotky, kterých se buď může chytit dobrý samaritán, který jim pomůže a vytáhne je nahoru, aby si mohli dále pomoci sami“.
Na okraj upozorním, že inteligence je pojem široký, rozhodně to neznamená umět pouze spočítat rovnici a vyjmenovat české panovníky s daty panování. Inteligence je i emoční, sociální, paměťová a komu se nedostává jedné složky, může mít jinou. Inteligence se nerovná vzdělání a empiricky nelze takto dokládat volební preference. Zde je první slabina úvahy. Celá analýza je vlastně poučením jaká by společnost měla být a označení skupiny lidí, která by měla býti učiteli a osvícenci – citace autora „Naopak, kdo má schopnosti nutné k orientaci v dnešní době a aktivně nepomáhá spoluobčanům, kteří se s horšími schopnostmi narodili, je spoluviníkem faktu, že je Miloš Zeman prezidentem“.
Dalším omylem je pak, i když autor operuje s pojmem tekutá (post) modernita, že vlastně sám tekutou modernitu popírá. Ona je proto tekutá, že prostupuje celou společností – není to jen otázka oblastí postižených exekucí či učilišť, ale tekutá modernita prostupuje i univerzity, literární salony a prkna divadel. Každý je jí zasažen, protože se přelévá celou společností. Všechny sociální skupiny, dá li se s nimi ještě operovat v postmodernitě, mají svoje pocity ohrožení. Nemalá skupina lidí se cítí být ohrožena například Ruskem a Čínou a věří, že musí být pod ochranou nějaké vojenské organizace nebo jiného společenství, nicméně jiná skupina lidí si myslí, že je ohrožena exekucí a Rusko nepovažuje za žádnou hrozbu. Tekutá modernita nutí všechny bojovat či alespoň se vymezovat proti ohrožení jejich vidění světa, cítí existenční paniku. Je nerozhodno, zda jsou to kupříkladu zastánci nebo odpůrci zahraničních vojenských misí. Konzervativní katolík se cítí být ohrožen volnou potratovou politikou, sexuální minorita pak konzervativním katolicismem. Je snad pocit ohrožení odpůrců sňatků sexuálních menšin nějak diametrálně odlišný od pocitu skupiny lidí, kteří mají obavu z exekucí nebo snad ruské agrese? To je tekutá modernita a další slabina úvahy autora – nelze analyzovat společnost, pokud si neuvědomíme, že tekutost zasahuje celou společnost. Přichází pak onen tekutý hněv – zloba vůči nejrůznějším skupinám lidí a voličů, který se různě přelévá, je vyvolán pocitem existenční paniky. Voliči pana Drahoše trpí stejným pocitem ohrožení svého světa jako voliči Miloše Zemana – není zde rozdíl, všichni plují tekutou modernitou.
Proto si myslím, že úvaha autora vede ke značnému zkreslení a v konečném důsledku nepovede k žádnému výsledku, protože má v sobě „contradictio in adiecto“
Osobně se domnívám, že cestou je uvědomění si všeprostupující tekutosti postmodernity a přijmutí faktu „rozdělené společnosti“ jako nedestruktivního prvku, rozdělena společnost byla vždy, nikdy neexistovala totalita názorů a myslí, ač musely být třeba skryté, od středověku až po dnešní den. Volání po nerozdělené společnosti je vlastně taktéž pokusem o regres – nalezení jakéhosi utopického stavu společnosti vyváženosti a názorové jednolitosti. Volby pak, když si dovolím politickou úvahu, jsou určitým ventilem a ukazatelem pohledů různých skupin v rámci tekutosti společnosti.
Voliči pana Miloše Zemana a jiného kandidáta (ať je to pan Drahoš či kdokoliv jiný) jsou všichni v naprosto totožném „zákopu“ postmodernity, to je třeba si uvědomit. Cestou je další posilování demokratických institucí našeho státu, jejich dobrého financování, chutě v nich pracovat a podílení se na chodu „demokratického stroje“. Pouze tak budou nedestruktivně zpracovány a vyváženy rozpory a pocity ohrožení různých skupin obyvatelstva, aniž by vedly k občanským nepokojům a fyzickým střetům.
Kdysi dávno jsem psal, že „konflikt“ je živou vodou demokracie a dodávám, že „rozdělená společnost“ rozhodně není jejím hrobařem.
