Pražský Smíchov si dodnes, po dlouhé historii průmyslových objektů a činnosti, zachoval střípky ze své půvabné a vskutku malebné minulosti venkovských letohrádků jako byla barokní Portheimka
Pražský Smíchov si dodnes, po dlouhé historii průmyslových objektů a činnosti, zachoval střípky ze své půvabné a vskutku malebné minulosti venkovských letohrádků. V letech třicetileté války bychom zde našly polnosti a sady za Újezdskou branou Menšího Města pražského. S příchodem baroka začaly krajinu pod vrchem Petřínem zaplňovat šlechtické usedlosti s rozsáhlými zahradami ve francouzském stylu. U dnešního Jiráskova mostu na smíchovské straně Vltavy byla velmi rozsáhlá jezuitská zahrada s venkovskou rezidencí pražského konventu tohoto řádu. Dříve zahrada hrabat Slavatů - monumentální park ve francouzském zámeckém slohu s barokním letohrádkem Slavatů. Mezi sady byl kostelík sv. Filipa a Jakuba. Měli zde své letohrádky i Kounicové, Clam-Gallasové, Kinští či Vratislavové. A poblíž dnešní lokality u Anděla stojí dodnes dochovaný letohrádek zvaný Portheimka, který také disponoval rozsáhlou zahradou sahající až k Vltavě. Na rozdíl od barokního pavilonů jezuitů a letohrádku Slavatů se dochoval.
Letohrádek postavil Kilián Ignác Dientzenhofer v roce 1728 pro sebe a svou rodinu. Pozemky koupil roku 1722 od Johanna Michala Schafflera, který dříve pozemky získal od knížete Schwarzenberga. Prostor tehdy spadal do knížecí jinonické jurisdikce (v Jinonicích byl velkostatek a rezidence Schwarzenbergů). Je to sídlo francouzského typu – „maison de plaisance“. Sochařskou výzdobu z pískovce vytesal Antonín Braun: jsou to poprsí římských imperátorů (na atice) a dvojice alegorických ženských bust "Den" a "Noc". Originály byly v 70. letech přemístěny do Národní galerie v Praze a na fasádu umístěny kopie. Malířskou výzdobu vytvořil Václav Vavřinec Reiner roku 1729. Dochovala se z ní nástropní malba Bakchanálie v oválném poli klenby ústředního sálu. Sál sloužil setkáním rodiny i reprezentaci.
Následně roku 1753 dědicové Kiliána Ignáce prodali letohrádek Franzi Leopoldovi hraběti Buquoyovi. Byl pak v držení jeho syna Johanna Nepomuka a jeho manželky Marie Terezie Paarové. Někdy byl proto letohrádek nazýván i Buquoyka. Tato tereziánská doba byla i zlatou dobou letohrádku. Hrabata Buquoyové držela nádherný palác na Malé Straně naproti Velkopřevorskému paláci a užívali dnešní Portheimku jako letní sídlo a sad. V zahradě bychom našli dvojici okrasných bazénů, pavilony, fontány, sochařskou výzdobu a u Vltavy pacholci lovili ryby, které tam mohli zpestřovat hraběcí jídelníček. Zahradu však zničily povodně 1784 a 1845. Dílo zkázy pak dokonala průmyslová revoluce.
Od roku 1802 se mezi majiteli vystřídal Josef Koch a manželé Delormové, kteří zde zřídili fabriku na cikorku. Nakonec roku 1828 koupili letohrádek textilní továrníci Moses a Leopold Porgesové, kteří byli v roce 1841 povýšeni do dědičného šlechtického stavu „šlechtic z Portheimu“ (Edler von Portheim). Porgesové vlastnili i palác Porgesů z Portheimu - rozlehlý městský palác na Novém Městě na dnešní Národní třídě a jejich hrobku najdeme na Židovském hřbitově Malvazinky. Za Mosesova syna Josefa zde působilo rodinné smyčcové kvarteto Porgesů. A dokonce jeho členem byl po určitou dobu i Antonín Dvořák. Nicméně zahrada dále zanikala. Ustoupila kartounce Porgesů a i novostavbě kostela sv. Václava.
Za druhé světové války umírá bez potomků Karel Porges z Portheimu a následuje obvyklý osud podobných památek. Národní správa, konfiskace státem, byty, kanceláře, OPBH Praha 5. Nicméně Portheimka měla v této době 60. let 20. století štěstí. Reinerův sál byl restaurován a objekt získal ČS svaz výtvarných umělců Praha 5. Byl zde zřízen výstavní prostor a pořádány výtvarné výstavy. Po roce 1989 odsud vysílala stanice Classic FM a objekt dnes spravuje Městská část Praha 5, která navazuje na kulturní tradici místa.
Letohrádek se z větší části dochoval a je restaurován. Lze tak obdivovat půvab sídla a rukopis mistra baroka Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ze zahrady je dnes sice torzo, ale stále je to tiché místo ve stínu novorenesančního kostela sv. Václava a můžeme zde stále nalézt kašnu na dvou stupních, přizděnou ke spodní části jižní ohradní zdi. S antikizujícím výjevem vozataje. Ta snad pamatuje zlatý věk zahrady za Johanna Nepomuka hraběte Buquoye a jeho manželky Marie Terezie roz. kněžny Paarové.
